Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

promluva 11.01. 2008

Nejlepší modlitbou je: odevzdat se Bohu celí, svěřit se celí do jeho péče, do jeho moci s důvěrou, že ví všechno lépe než my, otevřít své nitro, nechat se jím naplnit a nechat Ho v nás volně působit. To je ještě lepší než prosit za nejrůznější věci.

Ramana Maháriši říká, že celá stezka není vlastně ničím jiným než odstraňováním překážek, které nám brání v realizaci neboli v uvědomění si našeho pravého božského Já. Jinými slovy, mluví o očistě. Překážky to jsou ty vnitřní nečistoty a jelikož, když nemáme realizaci, je zřejmé, že máme překážky, které nám v ní brání, tak je zřejmé, že musíme se nejprve očistit. A tady vlastně začíná stezka tím, čemu se říká pokání, že si uvědomíme, že jsme plni překážek, které nám brání v tom, abychom se spojili s Bohem, uvědomili si své božská Já, vědomí Já Jsem. Takže musíme opustit myšlenku, že s námi je to úplně v pořádku, že jsme vlastně duchovní, protože meditujeme, že se nemusíme měnit, že máme vždycky pravdu a že jsme spravedliví a pokud se nám něco nelíbí, tak že za to mohou druzí. Dokud tyto pošetilé myšlenky o vlastní dokonalosti o vlastní hodnotě neopustíme, tak se nemůžeme dostatečně očistit, abychom mohli realizovat Já. Takže prvním krokem je nutně poznání vlastní nedostatečnosti, vlastní bezmocnosti a přiznání toho, že vůbec nejsme dobří a že jsme plni dokonce i zla, zlých myšlenek. Duchovní stezka pak, pokud je správně prováděna, tyto nečistoty z nás vyplavuje. Často jsou dokonce uloženy v našem podvědomí, kam je odkládáme, protože si je nechceme připustit, protože my je přece nemáme a bylo by ošklivé je mít, takže je zastíráme sami před sebou. Jenomže očista je proces naprosto nemilosrdný a na naše představy o naší vlastní etické dokonalosti, bezúhonnosti a výbornosti vůbec nic nedá, prostě nám předkládá naše nepravosti, naše zlo, naši nevědomost a teď je na nás jak se s tím vypořádáme. A to je velmi kritický moment, který trvá celou stezku: buď toto poznání o sobě přijmeme a budeme se snažit naše nedostatky rozpouštět pomocí vivéky a postoje sebe si vědomého pozorovatele a nebo všechno hodíme za hlavu, přijmeme tyto síly za své, za spravedlivé a začneme jednat pod jejich vlivem. Většinou se to stává zejména v oblasti citů, kde jsme všichni nesmírně zranitelní. Místo abychom se léčili, zbavovali se jich, tak je naopak bráníme, omlouváme je, že jsou oprávněné, spravedlivé, že nám druzí ubližují, že se nám děje příkoří a já nevím co všecko možné. To je prostě výmluva ega, aby nemuselo přiznat svou vlastní nedostatečnost. Současně nám tento postoj nejen znemožňuje se těchto překážek poznání a spojení s Bohem zbavit, ale místo toho, abychom je rozpouštěli, tak je posilujeme a naše konce jsou horší než naše začátky. Pokud si nedáme dostatečný pozor, tak nás tyto síly zla dokonce mohou ze stezky odvést a můžeme se stát i nepřáteli těch, kteří nám tyto nepříjemné pravdy o nás samých připomínají. Tímto způsobem jsme ohroženi po celou dobu stezky. Očista není jednorázový proces, ale vlastně celá stezka, po celou dobu, co jsme na stezce až k jejímu cíli, k jeho dosažení, se neustále jenom čistíme a to nejen od toho co v sobě máme, ale i to co jsme cestou posbírali. Není pravda, že bychom se jenom čistili, ale je také pravda, že se často také současně znečišťujeme. To tehdy, když nedáváme pozor nebo vyhledáváme špatnou společnost a podobně. Musíme si také uvědomit, že naše nečistoty nejsou jenom nějaké bezmocné myšlenky, něco co nemá sílu, ale právě naopak, že to jsou energie, kvanta energií, které jsou zbarveny buď zlými emocemi nebo nevědomostí. Oboje je stejně škodlivé a má určitou moc a také zákonitost, což znamená, že s nimi nemůžeme zacházet libovolně. To, že je nechceme, že je odmítneme, neznamená, že se jich zbavíme a že na nás nepůsobí. To není možné, protože energie je nezničitelná. Můžeme pouze s těmito tvořivými silami neboli s energetickými kvanty zacházet podle pravidel s jakými se musí zacházet s energií. Nelze ji zničit, nelze jí potlačit, můžeme jí pouze rozpustit, to znamená, že její projevený tvar rozpustíme do neprojeveného stavu a nebo ji převedeme do jiné úrovně, to znamená, že ji transformujeme. Tímto způsobem se například transformuje sexuální energie v energii duchovní nebo duševní  například u umělců. Takže znovu zdůrazňuji, že neustále jsme na cestě v nebezpečí, že nás naše vlastní myšlenkové výtvory a zejména emoce přemohou, že nás vytáhnou z pozorovatele, který je si sám sebe vědom a ví že, že není žádnou myšlenkou žádným citem a že nás ovládnou k naší škodě. To zejména platí tam, kde se pracuje převážně se silou například  s mantrou nebo s hadí sílou  a s pránou. Proto je velmi dobré usilovat komplexně, vyvažovat praxi silovou  átmavičárou a rozvojem buddhi, aby se nám s těmi energiemi lépe pracovalo. Teď nám Evička přečte jednu promluvu, kde o tomto nebezpečí, že se nás zmocní naše vlastní negace a přemohou k naší škodě, přečte. Je to z té nové knížky „Jak si uvědomit své Já“. Je tam řada takovýchto promluv kromě jiného. Eva čte: „ Vděční a neustále na kolenou doslova děkujte Bohu, že máte příležitost, kterou vám nabízí Bůh…“

Pro zdárný průběh očisty, aby opravdu mohla probíhat, je důležité vědět, jakých chyb se při ní dopouštíme nebo při svém duchovním životě vůbec. Např. se v Otčenáši modlíme „Zbav nás všeho zlého...“, aby nás Bůh zbavil všeho zlého. Většina z nás si pod tím zlým představuje něco zevního, představuje si své nepřátele, svou hmotnou nouzi nebo nějaké ohrožení na životě a podobně. Mnohé z nás ani nenapadne, že to největší zlo je v nás a je jím sám stav naší existence v egu. Největší zlo je ego a  toho by nás měl Bůh zbavit v prvé řadě. Druhé za ním jsou hned naše zlé city, ty jsou ze všeho nejhorší, protože mají největší sílu. Nesprávným myšlenkám, kdo jenom trošku logicky uvažuje, se snadno ubrání, ale citům se ubránit dokáže málokdo, ty nás prostě většinou spolknou. Takže pokud prosíme o milost, aby nás Bůh zbavil všeho zlého, tak prosme v prvé řadě o to, aby nás zbavil ega a jeho nejhorších projevů jako jsou, jak katolíci velmi správně říkají, smrtelné hříchy. To je zejména závist, nenávist, hněv, pýcha. Hlavně abychom věděli, jaké chyby v těch našich postojích děláme. Z tohoto pohledu, který jsme si řekli, je proto nesmírně důležitá i pokora, protože pokud nejsme správně pokorní a naopak si myslíme, že je to s námi dobré, že to s námi vůbec není tak zlé a že tu či onu vlastnost nemáme, tak nejsme pokorní a jelikož nejsme pokorní, tak jsme namyšlení na sebe neboli jsme pyšní a pýcha to je hřích. To není ten hřích, že by to bylo něco, za co by nás měl pan učitel potrestat rákoskou, vejpraskem na zadek. Ne, to je provinění proti nám samým, protože tím, že jsme pyšní si, zavíráme možnost očisty. Když si myslím, že žádnou očistu nepotřebuji, no tak ji také nedělám a nepřipouštím si vůbec její nutnost.

Takže to jsou dva důležité poznatky: význam pokory a nepřipisovat zlo, které je prvotně vnitřní, zevnímu okolí nebo dokonce osudu. Osud je vždycky jenom to, co jsme zaseli a co sklízíme k naší nelibosti. Nemá proto smysl naříkat na osud nebo se na něj zlobit, ale má smysl začít trhat koukol, odplevelit naše pole a zasít pořádnou, zdravou setbu.

Takže už zase koukáme, máme otevřené oči, abychom viděli. Sbíráme veškeré síly do meditace, do bdění v Já, abychom ho neztratili jen proto, že otevřeme pusinku a začneme se vybavovat o nesmírně důležitých věcech, které nesnesou odkladu nebo se necháme pohltit tím, že se pohybujeme. Evička vás vezme na procházku, když budete hodní a nebudete zlobit. Odpoledne využijte k intenzivní osobní sádhaně, uvědomte si, že sedíte v rychlíku, který se nezadržitelně blíží k okamžiku vaší smrti a že každý okamžik, který nevěnujete úsilí o poznání a vysvobození z tohoto utrpení plného světa, je ztracený.

Nebuďte pošetilí, jako se líčí v evangeliu, jako byly ty pošetilé panny, které čekaly na ženicha, to znamená na spásu, na poznání a došel jim olej, to znamená, že neměli dostatek řekněme zásluh ani  dostatek energie, aby mohli vytrvat až do jeho příchodu. To je právě jedno z poučení, které nám bible pro naší stezku dává, že musíme velmi a velmi dobře hospodařit s naší energií, s naším časem, s našimi silami, protože když se nám pak nakonec nedostává, tak  zmeškáme alespoň pro toto vtělení nenávratně příležitost, která se nám nabídla.