Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Modra – 19.06. – 25.06.2011, pondělí 20.06.2011

Přepsali – Johanka Němejcová, Karel Bešorna

Zevní střídavá pránájáma

Takže jako vždycky, velmi pokorně, ve vědomí své nedostatečnosti a slabosti, poprosíme o pomoc boží. A ze všeho nejvíce poděkujeme za tu možnost, která je nám dána a nabízena, abychom se k Bohu znovu vrátili. To je konečný cíl naší cesty. Nic jiného. A pokud sledujeme něco jiného, tak to není vůbec dobře.

Je samozřejmostí, že všechna naše cvičení, a vůbec, ať jsme v klidu nebo v pohybu, vždy se udržujeme v pozorovateli, tj. v sebe si vědomém pozorujícím vědomí nebo dokonce ve vědomí Já jsem. Kdo to snad ještě neumí, tak musí alespoň všechno provádět s největší bdělostí.

A v tomto duchu se teď věnujeme střídavé pránájámě, která je velmi užitečná zvláště na začátku meditace, protože uklidňuje mysl. My ji provádíme, jak jsem řekl, v pozorovateli nebo ve vědomí Já jsem, navíc ve spojení s vnitřní pránájámou. To znamená, že nedýcháme pouze zevní vzduch, ale s ním v souladu, synchronizovaně, vedeme i vzduch vnitřní neboli pránu.

Takže v tomto postoji provádíme střídavou pránájámu. Nadechujeme zevní dech a pránu, vedeme ho dolů podél páteře, vydechujeme nahoru páteří.

Mimochodem je také dobré si uvědomit, že vlastně toto je zavádění prány do sušumny, které je předpokladem zvedání hadí síly. Aby to plně fungovalo, samozřejmě už musí být centra v páteři pročištěna, což se děje tou vnitřní pránájámou.

Ty jsi To, Átman je Brahman

Můžeme přestat s pránájámou, nikolivěk s uvědomováním se v pozorovateli, to naopak zesílíme. Následující cvičení je velmi účinné, protože rozpouští nejenom ego, totožnost s tělem, ale rozpouští i omyl, že vědomí je omezeno na tělo, takže když je dovedeno k dokonalosti, tak je vlastně přechodem od imanence k transcendenci neboli od Krista k Otci, od Átman k Brahman, od naší buddhovské podstaty k Buddhovu nezrozenému. Takže ho nepodceňujme, provádějme ho s veškerou silou.

Nácvik může být postupný, pokud to umíme, tak to děláme rovnou, to znamená – nejdříve se s plnou intenzitou uvědomujeme jako pozorovatel těla, který je v místě nad tělem, pozoruje tělo pod sebou, uvědomuje si, že není pozorovaným tělem, ale ryzím vědomím.

Druhým krokem je, že se obdobně uvědomíme pod nohama jako ryzí vědomí. V tomto případě samozřejmě tělo je nad vědomím, pokud to chceme brát místně.

Pak obě vědomí, obě centra vědomí, oba body uvědomování spojíme. Tím dosáhneme toho, že tělo se nachází ve vědomí a nikoliv my, vědomí v těle. A to je pak, když je to, jak říkám, dovedeno k dokonalosti, vědomí Brahman.

Védický výrok: „Ty jsi To, Átman je Brahman“, platí výhradně pro vědomí. Říká nám, že imanentní vědomí je podstatně stejné jako vědomí transcendentní, ale neznamená to jejich rovnost ani totožnost. Ježíš k těmto védickým výrokům velmi správně dodává: „Ale Otec je větší nežli Já.“ To znamená – Otec – vědomí transcendentní je víc než vědomí imanentní, vědomí Já.

To je dobře si uvědomovat, abychom nepropadli omylu, že buď naše ego je „To“, anebo že naše imanence, naše imanentní vědomí je totéž, co vědomí transcendentní. Jsou si rovny v podstatě, ale stejně jako kapka vody není oceán, tak také osobní vědomí Já není totéž, co Otec nebo Brahman nebo Buddhovo nezrozené. Tím spíš, že je tady rozdíl i ve stvořitelské moci.

Každý se věnuje tomu, co jsem říkal. Buď začne nad hlavou, jde pod nohy, anebo to udělá rovnou a bude se uvědomovat jako všepronikající vědomí, ve kterém se nachází tělo, a nejen nachází, ale je i tímto vědomím pronikáno.

O společenství

Duchovní společenství, když má fungovat, tak tam nemohou být žádní „krutinovci“, žádní „vackovci“, žádní „jindrovci“, žádní „hynkovci“, dokonce ani žádní „mahárišiovci“, ale mohou tady být pouze upřímní hledající Boha, nejlepší název je „přátelé boží“.

Žijeme ve světě odpadlém Bohu, který je všemu duchovnímu nepřátelský, proto se sdružujeme do společenství, abychom se navzájem posilovali, ale jakmile se začneme takhle rozlišovat, tak celé společenství oslabujeme a ztrácí na svém významu a vlastně se zařazujeme na úroveň zevního světa.

To nejhorší nebezpečí, které duchovnímu společenství hrozí, není ze zevního světa, ale z jeho jednotlivých členů. Všichni máme ego a ego se vždycky snaží prosazovat. A pokud ho nehlídáme, tak se vždycky prosazuje egoisticky a kromě jiného také tím, že pak vznikají různé zájmové skupiny, na které si stěžuje už i apoštol Pavel.

Nový zákon je opravdu psán výhradně pro nás, pro jógíny a mystiky a jsou tam popsány snad všechny situace, které mohou duchovní skupinu ohrožovat. Všimněte si, jak apoštol Pavel kárá křesťany, kterým píše, už nevím, komu to psal, že se jedni považují za „Pavlovi“, tady za jeho, druzí za „Petrovi, třetí za „Janovi“ a podobně. Maháriši i Ježíš to říká naprosto jasně: „Je jenom jeden Mistr, je jenom jeden Bůh a ten Mistr to je Bůh. Jeden budiž váš Mistr.“ To platí naprosto plně.

Druhé nebezpečí, které od všech členů skupiny hrozí, je, že chovají negativní city. A to je právě to, na co pořád dokola upozorňuji. Všichni se čistíme, výsledkem je, že se v nás probouzejí ty nejhorší zlé sklony a místo, abychom je rozpouštěli, tak je přijímáme za své, považujeme je za oprávněné, spravedlivé a tak se dostáváme do moci zla.

Pro všechny negace, ať to je závist, pýcha, nenávist – a ta má mnoho forem. Je jí i taková obyčejná antipatie, to je v podstatě také jenom nenávist – všechno to je jedno jediné zlo, které se správně nazývá smrtelnými hříchy. Smrtelnými proto, že zabíjejí duchovní život. Křesťané velmi správně říkají, že to jsou hříchy, které nás zbavují působení milosti boží.

Takže velmi dobře si uvědomme, že jakmile cítíme nějakou nenávist, antipatii a jim city podobné, tak že ztrácíme milost boží. Žádný takový cit není oprávněný. Vždycky je špatný, i když se nám zdá sebesprávnější. Vzpomeňme si na to, co říká Ježíš, že musíme svým nepřátelům odpouštět až 77x, prakticky tedy donekonečna.

To nejsou přikázání, která platí všeobecně. To jsou rady pro naše chování uvnitř skupiny. Ti, kteří se nám zdají být našimi nepřáteli nebo nepříjemní, těm máme neustále odpouštět. Máme se ve vztahu ke členům skupiny přísně řídit přikázáním lásky k našim bližním. To nejsou pouze city, ale to je i ohleduplnost. A hlavně ohleduplnost. Nedělat nikomu to, co by se nelíbilo, kdyby druzí dělali nám.

Přikázání, že když nám dá někdo facku, tak že máme nastavit druhou tvář, to také platí, obrazně řečeno, pro skupinu, neplatí to pro zevní svět. Zevnímu zlu se máme a musíme bránit. Ale uvnitř skupiny máme takové ty, obrazně řečeno „facky“ snášet a ne je rozdmýchávat, aby z toho pak nebyl velký oheň nenávisti.

Také pořád platí pravidlo o tom trámu v našem vlastním oku, který nevidíme a místo toho ho vidíme v tom oku toho druhého.

Takže toto si všechno velmi dobře pamatujme. Největšími nepřáteli naší skupiny jsme my sami, když v ní prosazujeme své ego, a když propadáme zlým negacím, takzvaným smrtelným hříchům.

Máme zde i nové knížky. Jedna se jmenuje - Němci. Také jsme přivezli pár kousků knihy od Jiřího Beneše. To byl synovec presidenta Beneše, kterého šoupli Němci do koncentráku právě proto, že byl Benešovým synovcem. Je dobré znát, co v tom koncentráku prožil, abyste si udělali představu, co to Němci jsou.

Máme zasahovat do dění světa, jak nejméně je možné. Ale právě jen jak nejméně je možné. V současnosti je vedena velká kampaň proti českému, ale i slovenskému národu, my jsme ti špatní, kteří jsme ubližovali Němcům a je potřeba této lži se postavit. Z tohoto hlediska chápejte i to, o čem tady s Jirkou píšeme a proč tyhle knihy vydáváme. Je poučné třeba číst takovou knížku od Jiřího Beneše z tohoto hlediska, abychom si uvědomili, v jakém světě opravdu žijeme a co všecko je možné.

Nevěřme nikomu, kdo nám vykládá, že tento svět je božský, a že ho máme zlepšovat. Máme udělat přesný opak. Co nejdříve se navrátit k Bohu, abychom už se v tomto světě nemuseli nikdy víckrát objevit.