Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Promluvy k meditacím

Vážení a milí, tak se vítáme na našem shromáždění. Jsem rád, že se scházíme zejména pro tu duchovní atmosféru, která už tady panuje a vyzařuje a ještě se prohloubí, jenom si musíme dát velký pozor, abychom si to sami nepokazili. Musíme se učit od velkého učitele národů, jakým byl Lenin, napsal pozoruhodné dílo „Adin šag v pjerjod i dva šaga nazad“, „Krok vpřed, dva kroky zpět“. To znamená, že se stezka dá dělat také tím způsobem, že uděláme krok vpřed a dva kroky vzad. Nemylte se, každá maličkost sama o sobě může být malicherná, malá, bezvýznamná a když jich uděláte za den tisíc, tak je to mohutný proud negací, zejména citových, které nemůže vynahradit ani dvouhodinová meditace denně, tak velký pozor na to. Nevím, jestli si to uvědomujete, ale žijeme v době od sametové revoluce, jaká tady ještě nebyla, myslím tak příznivou dobu pro duchovní práci, pro opravdovou jógu, mystiku nebo buddhismus. Ani za první republiky to nebylo tak dobré jako je to teď, protože tehdy chyběla jasná nauka, jasná přímá stezka a těch, kteří něčeho významnějšího dosáhli, bylo málo. Teď je tomu přesně naopak a mnohem lépe. Máme svobodu, nikdo nás nezavírá za to, co děláme, máme dostatek duchovní dobré literatury, bohužel i té méně dobré a hlavně je tady několik představitelů, kteří opravdu něčeho dosáhli a mohou se o to dělit s druhými. Jedině kdo to může všechno zkazit, jsme my sami, a to tím, že nedostatečně strážíme svou mysl, nedostatečně ji čistíme, zanedbáváme očistu a pěstujeme duchovní pýchu typu, „na mě se očista nevztahuje, já v sobě žádné zlo nemám, všechno, co mě napadne, je dobré, správné, o tom není potřeba pochybovat“. To je to nejhorší, co může každého potkat a zejména tehdy, když se začne takto projevovat vůči ostatním, dělá přesně to, co už vytýkal Ježíš svým stoupencům, že se dokáže do nekonečna zabývat a prohlížet smítko v očích druhého a ta břevna ve svých vlastních očích nevidí, protože je nechce vidět. Nebo je dokonce prohlašuje za něco dobrého. Už jsme se s tím všichni několikrát setkali. V této době se s tím setkáváme znovu, nějaký náznak jste mohli číst na našem webu v tom dopise Romanovi Mieslerovi nebo v rozmluvě s ním. Teď se na internetu objeví další záležitost ze semináře v Záježové, který je velmi a velmi podivně organizován a dokonce v jeho vedení se vyskytuje člověk, který by zatím rozhodně jako duchovní autorita neměl vystupovat podle toho, co dělá. Přečtěte si to na webu sami a zařiďte se podle toho. Jestliže o tom mluvím, tak jsem to udělal po velkém váhání. Nejdříve jsem se to snažil vyřešit soukromě a bohužel to nepomohlo. Někdy se tedy musí říct pravda, a to natvrdo. To není nějaká neláska, to je naopak to nejlepší, co může být. Kdo nesnese kritiku, nějaké poukazy na své nedostatky, tak nemůže nárokovat vůbec nějakou duchovnost. Z toho je vidět, že vůbec nemá zájem o očistu, a že se považuje za něco výjimečného a všechno, co považuje, považuje za správné, oprávněné, odůvodněné. Takže, jak vidíte, doopravdy jediné, co nám může uškodit, jsme my sami, naše vztahy mezi námi. Tím, že sami se nečistíme a ta smítka na druhých vidíme zvětšovacím sklem a šíříme kolem sebe nepřátelství a dokonce pomluvy, někdy i lži, ať už úmyslné nebo bezděčné, které vyplývají z nedostatku sebekritiky. Takže v prvé řadě všichni pracujme každý sám na sobě a pamatujme si, že očista, je to to nejdůležitější na stezce. Je to mnohem důležitější než dlouhé meditace, protože ty mohou nechávat naše negace nedotčené a dokonce je mohou i posilovat tou silou, kterou v meditaci načerpáme a když si nedáme pozor, tak nás ovládají právě s tou silou, kterou jsme jim propůjčili. To není žádné neskutečné nebezpečí, to je naprosto tvrdá realita. Když čteme životopisy mudrců a světců a celých duchovních skupin, tak právě na toto tam narazíme a často to vedlo i k úplnému zániku těchto skupin, což je vlastně cílem těch sil zla. Ty prostě chtějí zničit všechno, co je dobré, co vede k Bohu a udržet nás ve své moci co nejdále od Boha, v co největší izolovanosti od druhých a v pýše na sama sebe, jak my jsme chytří, jak všemu rozumíme. Jak nepotřebujeme žádné výtky nebo pokárání a podobně. Základem očisty, to už opakuji asi po stoprvé, je být prvně usazen v sebe si vědomém pozorovateli, vědět, že nejsem ničím, co mohu pozorovat, ale vědomím které všechno pozoruje a z tohoto postoje posuzovat všechno, co se objeví v mysli, všechny myšlenky, představy a zejména city a v tomto světle je rozlišovat na základě nauky. Proto studujeme nauku, proto je její znalost důležitá, abychom mohli správně rozlišovat. Když neznáme dobře nauku, nemáme ani podle čeho rozlišovat. Na druhé straně ani rozlišování samo o sobě nestačí, dokud se s výtvory své mysli ztotožňujeme, dokud si myslíme, že jsou naše, že bychom o něco přišli, kdybychom se jich vzdali, kdybychom prohlédli jejich falešnost nebo škodlivost. Zejména nejvíce nám v tomto směru škodí naše city, kterým se takřka všichni vydáváme doslova v šanc. Jakmile se v nás objeví, každý se s nimi nechává unášet a myslí si, že je to správné, že je to spravedlivé, že ta vina je na druhých. Nic takového jako spravedlivé city zlé, nějaká takováto spravedlnost neexistuje. Navíc ego nemá vůbec žádný nárok na spravedlnost, protože je samo největší nespravedlností, kterou pácháme na Bohu, je doslova Jeho zabíjením. Každou vteřinou, kterou nežijeme v Bohu, Ho vlastně zabíjíme, zapíráme Krista a to je ten největší hřích proti Duchu svatému, který nemůže být odpuštěn, ale musí být napraven. Jediné jeho odpuštění je v tom, že ho přestaneme dělat. Znovu zdůrazňuji, že ze všeho nejhorší jsou zlé city a že žádný z nich není spravedlivý, žádná spravedlivost v nenávisti, závisti, pýše a v podobných citových hnutích není, protože všechny škodí v prvé řadě nám a v druhé řadě společenství, pokud je otevřeně projevujeme. Takže pokud mluvíme o očistě a o bdění, tak mluvíme o tom, co musí probíhat neustále, okamžik po okamžiku a nikoliv nějak jednorázově. Jestli si někdo myslí, že očista končí překonáním nebo projitím základního stupně, tak je na obrovském omylu. Právě v těch vyšších stádiích stezky jsme nejvíce těmi falešnými city ohroženi a někdy dokonce těmi takzvaně dobrými a správnými, ušlechtilými, pokud je nedokážeme řídit osvícenou myslí, osvíceným rozumem. I sama láska a soucit, jsou-li věnovány věcem nepravým, jsou zničující. Právě proto je tak důležité rozvíjet buddhi, zejména v té její rozlišovací schopnosti mezi zlem a dobrem. A dávejte také dobrý pozor na to, jestli vám někdo říká, že žádné zlo, ani dobro neexistuje. To už je známka toho, že je pod vlivem zla, protože nedokáže rozlišit zlo od dobra. Samozřejmě v Bohu zlo žádné není, ani neexistuje princip zla, co však existuje, jsou zlé bytosti, které propadly zlým citům a myšlenkám. To je skutečné zlo, které nám může ublížit tak, že místo abychom se osvobodili, zůstáváme dál v nesvobodě, v utrpení a se vším, co je provází. Chraňme proto naše společenství, je to opravdový klenot. To není žádné nadsazování, žádná skupinová sebechvála, to je pravda. Tam kde je společenství lidí, kteří opravdu usilují, čistí se, směřují k Bohu a Bůh, poznání Já je pro ně na prvém místě, tam je obrovská síla, moc, o kterou se můžeme opírat. Zejména tehdy, když jsme oslabeni nebo dokonce když padneme. Takže v tomto duchu navštěvujte co nejvíce společné meditace, společné semináře, ale dělejme na nich to, co máme dělat. To znamená čistit se a poznávat sami sebe. Takže teď si dáme v pozorovateli jako vždycky střídavou pránajámu a pamatujte si dobře, co jsem vám řekl, protože to je to nejdůležitější; tam kde není očista, tam veškerá duchovnost, je jak to zpodobňuje správně Ježíš, dům na písku. Při sebemenším otřesu půdy nebo větru nebo povodni se zřítí, právě proto, že stojí na písku. Výroky těch, kteří jsou na konci na tom hůře, než když začínali, poukazují právě na tuto nutnost očisty. Duchovní růst můžeme přirovnat k výrobě vína. Jakmile víno přestane správně kvasit a zrát a mění se v ocet, tak už náprava není možná. Pokud sledujete pozorně internety, tak tuto pravdu můžete jasně vidět. Alespoň pro toto vtělení jsou takoví lidé ztraceni, není třeba mít s nimi soucit ani se s nimi nějak zabývat. Je lépe se od nich odtáhnout, aby nás nenakazili a ta nákaza je velmi a velmi snadná, právě proto zlo, které každý v sobě více či méně máme. Kdybychom ho neměli, tak jsme se nikdy v tomto světě odpadlém od Boha nemohli narodit. Tady se rodí až na určité výjimky jenom lidé, kteří jsou nepřátelští k Bohu. Nejen že o Něj nestojí, ale ani k Němu nesměřují.

Po střídavé pránájámě

Můžeme skončit, uvědomíme se co nejvýše nad hlavou, jděte co nejvýše, ne jenom těsně nad hlavu, ale do nekonečna nad hlavou a buďte tam sebe si vědomí. Uvědomujete si, že jste vědomí, které je tam nahoře a že pod vámi je tělo, které nejste, protože je pozorujete a jste od něj ne odděleni, ale rozlišeni, což není totéž a navíc, že nejste ani omezeni tělem. Že můžete existovat i bez těla. Koneckonců, spánek beze snů sám o sobě, že existuje, také je důkazem, že jednak nejsme tělo a že můžeme také existovat i bez těla, že na ně nejsme omezeni, že s ním nejsme svázáni tak moc, aniž bychom nemohli opustit jeho hranice nebo jeho prostor. To je důležité pochopit, protože pravda je přesně opačná. Nejenže nejsme tělo, ale nejsme ani v těle, ale tělo je v nás, to znamená, že je ve vědomí, které je naší podstatou a které je současně podstatou všeho projeveného i neprojeveného.

A když se takto uvědomíme, tak aniž bychom opustili ten prostor nad hlavou, současně se uvědomíme co nejhlouběji pod nohama a zase zdůrazňuji, abychom šli co nejhlouběji a opět si uvědomovali, že tělo je nad námi, že nejsme tělem, ale tělo je pozorovaným předmětem a že nejsme tělem omezeni.

Výsledkem tohoto cvičení by mělo být, že jako pozorovatelé máme naše tělo a nejenom tělo ale i mysl a nakonec celý svět v sobě a my jsme nehmotná, sebe si vědomá inteligence, sebe si vědomé vědomí, ve kterém toto vše existuje, které toto vše pozoruje. Takto bychom vlastně měli, pokud jsme ještě jenom na stupni pozorovatele v nás ve vědomí všechno pozorovat. Nejenom pozorovat z těla, ale pozorovat i tělo, mysl a svět jako celek který, se nachází v nás.

Teď si uděláme čtvrt hodiny přestávku do jedenácti pěti minut, ne pro to, abychom přestali meditovat, ale abychom si odpočinuli od toho  napětí z úsilí, které někdy meditace vyvolává a které je nutné k tomu, aby ta meditace probíhala, zejména tehdy, když jsme ještě slabí.

Po přestávce

Tak zase napneme všechny své síly naplno, abychom se co nejvíce ponořili do pozorovatele nebo do Já. I v meditaci je potřeba vyvinovat úsilí, a to co největší, nestačí meditovat tak nějak lážo plážo, musíme se do toho skutečně opřít. Dokud Já nezáří samo, tak se musíme my sami co nejvíce snažit. Ačkoliv se máme snažit ze všech svých sil, stále a co nejvíce, tak to je všecko málo a dokonce přesvědčení, že to dosáhneme sami bez nějaké pomoci, je velmi nesprávné a velmi nás brzdí v našem úsilí. Naopak neustále se musíme opírat o Boha, o moc Já, prosit o přispění v našem úsilí a také musíme za něj děkovat, a to za všechno, co nám tu stezku umožňuje. Proto máme děkovat i za duchovní společenství, protože, jak už jsem několikrát vysvětloval, je velkým klenotem, bez kterého by všechno bylo mnohem a mnohem těžší. V tom právě máme velkou výhodu před námi, kteří jsme  začínali meditovat ještě za komunistů. Měli jsme obavy se scházet doma, ve větším to bylo úplně nemožné a i v menším jsme riskovali, že za to budeme pronásledováni tajnou policií. Je smutné, že si z toho  dnes dělají někteří lidé, kteří se staví jako duchovní autority, legraci. Nevědí, co mluví a co činí. Takže děkujme za to, že tady můžeme být pospolu v relativním bezpečí a nemysleme si, že tato milost tady bude stále, že nám nemůže být vzata. Může nám být vzata dříve než si pomyslíme. Buď naší vinou nebo působením naší karmy nebo změnou všeobecných poměrů. Proto jak říkají angličané „Sklízejme seno dokud slunce svítí“, sklízet ho, když prší, je velmi a velmi namáhavé, je pořád nebezpečí, že nám shnije. Takže se usadíme v sebe si vědomém pozorovateli a v něm budeme provádět vnitřní pránajámu, která je velmi silným očišťovacím prostředkem, ale tak silným, že je až nebezpečný. Jsme-li silně znečištěni, tak nás velmi rázně očišťuje a prvým projevem té očisty je, že se nám  všecko zlé a bolestné valí do vědomí a když si nedáme pozor, to znamená, když nerozlišujeme a nebdíme odtaženi, rozlišeni od mysli, tak se nás to zmocní a to je velmi, velmi špatné. Pokud se k tomu přidá ještě duchovní pýcha „Já jsem jogín a kdo je víc“, tak to je už úplná tragédie. Samozřejmě nejlepší vnitřní pránajáma je ta, kde se přímo prodýcháváme vědomím a sestupně vzato, pak následuje prodýchávání světlem a nakonec pránou. Takže začneme.

Teď si uděláme přestávku na oběd do tři čtvrtě na jednu, budeme dávat pečlivý pozor, abychom z toho meditačního proudu úplně nevypadli, neustále se budeme vracet do pozorovatele. Budeme i pozorovat svou mysl, jestli se tam neobjevuje něco nežádoucího. Také si prohlédněte těch pár knížek, které jsme sem přivezli. Úplnou novinkou je Tajný buddhismus, pak je tam Maháriši v obrazech a ve výrocích, Osvobozující pravdy naše poslední publikace, která z ryze praktického hlediska pojednává o mnoha omylech a nepřesnostech, které se tradují o duchovní stezce a nejen tradují, ale dost matou mnohé hledající a svádějí je na nepravou stezku. Je tam i Vnitřní bdělost, kterou opravdu napsal, někdo kdo sám praktikuje, kdo má zkušenosti s postupem na stezce a s vedením druhých. Další knížky jsou obdobně cenné.
    

Před další meditací

Tak se do toho zase s pomocí Boží pustíme, poděkujeme za to, co jsme tady dostali, poprosíme, aby to bylo rozhojněno. Teď už se cele budeme věnovat pozorovateli, to je vlastně takový základ naší stezky, základ jak klidové formální meditace, tak meditace v pohybu, v činnostech. Jeho objevení v nás, a to objevení bereme doslova, protože neustále v pozorovateli jsme, neustále něco pozorujeme, neustále naše vědomí je činné pozorování. Uvědomit si pozorovatele a setrvávat v něm, je samo o sobě velké dosažení, ač se může zdát, že je to něco všedního, samozřejmého, ale není tomu tak. Jak jsem řekl, v pozorovateli můžeme stále meditovat a naprosto přirozeně ať v klidu či v pohybu. Pozorovatel je také klíčem k  základu Já, k vědomí Já jsem, k sebe si vědomému vědomí, kterým jsme.  Proto by pro nás, pokud jsme ho již nedosáhli, mělo být prvořadým cílem objevit v sobě toho pozorovatele a nejen objevit, ale naučit se v něm žít a k tomu nám zase z druhé strany pomáhá očista, protože je to právě nečistá, zlá mysl, která nám brání,  abychom si pozorovatele uvědomili a abychom v něm žili. Nečistoty mysli jsou právě  tím závojem, který my sami jsme utkali a do něho zahalili před sebou samými pravdu takovou, jaká je, že nejsme tělem ani myslí, ale vědomím, které si jednak uvědomuje svou vlastní existenci a jednak sebe jako pozorovatele všeho projeveného. Pozorovatel má nejenom svou pozorovatelskou stránku, ale je i takovým řiditelem naší pozornosti, a tím i řídí tok energie, kterou vysíláme do těla, do mysli, do celého světa. Vědomí není jenom vědomí jako takové, schopnost si uvědomovat, ale je i jedinou a nejmocnější silou, která má oživující moc. Čemu jí věnujeme, to se pro nás stává skutečností, a to tím víc a tím mocněji, čím usilovněji a déle tomu pozornost věnujeme. To je potřeba při praxi pozorovatele vědět, že má i svou silovou, energetickou stránku. Tomu, čemu věnujeme pozornost, zejména když tak činíme vědomě, to oživujeme, posilujeme, a to se uskutečňuje. Když něčemu věnujeme pozornost, tak současně jí odnímáme něčemu jinému, což je nepřímo úměrný proces, kterým tomu, čeho si nevšímáme, odebíráme energii, odebíráme život a nakonec na to i zapomínáme. Právě tímto mechanismem  moci vědomí jsme se odcizili svému božskému základu i Bohu samému a přesně tímto mechanismem se musíme i do Boha vrátit. I když existují jiné stezky nebo spíš jiné způsoby tohoto návratu, jsou to v určitém slova smyslu stezky nevědomé v tom, že si nejsou vědomi zákonitosti vědomí, ale stejně s ní pracují, ale aniž by si jí byly vědomi. Pokud se blížíme k Bohu láskou, tak dobře víme, že to co máme rádi nebo do čeho jsme dokonce zamilovaní, na to neustále myslíme a když na něco myslíme, tak tomu věnujeme i současně pozornost, ač si toho nejsme vědomi. Čili prvotní silou na stezce lásky není samotná láska, ale vědomí, přivrácení pozornosti vědomí. Proto také je důležité, abychom své vědomí na stezce lásky přivraceli skutečně k Bohu a nejenom k těm potěšením, které nám láska k Němu poskytuje. Lpění na nich je  vážná překážka, protože se nechceme vzdát sladkosti medu pro med samotný. Což ovšem, jak říkal Maháriši, je špatný příklad, protože med není živý, kdežto vědomí Já jsem je živé a v něm získáváme všecko. Jak tu lásku, tak i moc tak i to nejdůležitější, sebe, vědomí. O stezkách síly platí to samé. Když kráčíme stezkou síly, tak se soustřeďujeme na sílu, očišťujeme jí v sobě, zvedáme jí nahoru, odkud poklesla, ale za tím vším, za celým tímto procesem je opět jenom moc a síla oživujícího vědomí. Tím, že se soustřeďujeme na čakry nebo na sílu, na pránu samotnou, tak jí nabíjíme, oživujeme silou vědomí. Takže v podstatě se dají všecky stezky redukovat na přivracení pozornosti k našemu cíli a na odvracení pozornosti od všeho co  tomuto cíli překáží. Co překáží v jeho dosažení, může být ale i věc sama o sobě dobrá nebo neutrální. Rozhodující je pozornost a její zaměření. Mohu dělat největší zázraky nebo chtít osvítit tisíce lidí, ale když  pozornost nezaměřuji k samému Bohu, tak je to doslova bezbožnost, to znamená, počínání bez Boha. Proto také všechny pokusy o zlepšení světa bez Boha nutně selhávají, protože není jiné dobro než Bůh sám a jen On je může udělovat právě skrze ono spojení pomocí pozornosti, kterou Mu věnujeme. Takže si to dobře uvědomujme a jestliže máme neustále bdít nad myslí, tak v prvé řadě bděme nad tím čemu naše mysl věnuje pozornost, protože to rozhoduje. Co posilujeme, s čím se spojujeme, co v nás ožívá. Z tohoto pohledu není nic bezvýznamného, protože den má čtyřiadvacet hodin a když čtyřiadvacet hodin se věnujeme bezvýznamným maličkostem,  tak dohromady tvoří obrovskou sílu, obrovský proud. Je to stejné, jako když vám někde kape vodovodní kohoutek. Z prvního pohledu se vlastně o nic nejedná, je to pár kapek. Jenomže když to necháte být, tak druhý den na vás přijde soused pod vámi s klackem, že jste mu vytopili byt, protože za těch čtyřiadvacet hodin je té vody tolik, že proteče stropem. To je názorný příklad, jak zdánlivé maličkosti rozhodují celý život. Proto je samozřejmě nejlepší zaměřit se na Boha celí, celou naší bytostí. Zaměřit se na Něj jak láskou, tak i s veškerou svou silou a hlavně svou pozornost. Takže teď ze všech sil obrátíme svou pozornost na to, co v nás všecko pozoruje a současně ví, že není nic, co pozoruje a co je si i sebe vědomé. Každý už zná metodickou řadu na pozorovatele, ať jí tedy teď cvičí sám tak, jak mu vyhovuje, tím způsobem co na ní dosáhnul, ale  ať na tom neustrne, ale vždy se snaží jít dál. To znamená neztotožňovat se s tělem ani s myslí, nemyslet si, že my jsme v těle nebo v mysli, ale z vědomí, z neomezeného prostoru vědomí nazírat pravdu jaká je, že všechno je v nás, ve vědomí, že vědomí je noumenon, samo o sobě existující absolutno, a že není nic důležitějšího než Ono a vědomý život v Něm. Když je to dotaženo do konce, tak je to naše spása.

A mimochodem, současně probíhá takový miniseminář v Zubří, kde je asi deset nebo patnáct našich přátel, takže se zkuste na ně současně trochu zaměřit, abychom se skutečně spojovali. Samozřejmě, že to nejlepší a nejtěsnější spojení je to vnitřní a ve vědomí, nikoliv to zevní. Také se již učme dávat přednost tomu vnitřnímu, považovat to za skutečnější, důležitější než je to zevní. I to je součást našeho snažení, nepřeceňovat to zevní, nemyslet si, že to jedině je důležité, ale právě naopak, obracet se k tomu vnitřnímu, posilovat to. Pokud pozornost vědomí příliš věnujeme tomu zevnímu, mysli, tělu, světu, tak to posilujeme a proto se to stává v našem pohledu nebo zkušenosti skutečnější a skutečnější. Ve skutečnosti jsme to ovšem my, kteří tomu tu skutečnost, ten život propůjčujeme. V tomto smyslu jsme stvořiteli svého světa nebo každý má svůj svět. To neznamená, že můžeme tvořit svět jako ho tvoří Bůh, ale učí nás to tu pravdu, kterou říkám, že svým způsobem myšlení a zaměřením pozornosti předurčujeme v jakém světě, zevním i vnitřním budeme žít. Nic není dáno rozhodnutím nějaké vyšší mocnosti, které říkáme Bůh, ten nám v tomto směru nic nepředepisuje. Existují však zákony, které vládnou tomuto světu a právě jejich dodržování nebo nedodržování nebo zneužívání rozhoduje o tom, jaký pak náš život je ve všech úrovních. Pokud přijmeme zlo za svou životní filozofii, jako způsob zabezpečování své existence, tak se nedivme, že žijeme ve zlém světě a nedivme se také, kde se zlo vzalo, jak ho Bůh může trpět a podobně. Trpíme ho my a nikoliv Bůh a trpíme jím opět my a zase nikoliv Bůh. Nesvádějme na Boha, to co je naším vlastním dílem. Musíme přijmout plnou zodpovědnost sami za sebe, porozumět duchovním zákonům, žít s nimi v souladu a jedině tímto způsobem se můžeme dostat z toho neštěstí, do kterého jsme upadli. I když se nám to může zdát z pohledu toho, že tady sedíme v teple, v bezpečí, nic nám nehrozí, nemáme hlad, je všechno v pořádku, tak ve skutečnosti je to asi tak jako s těmi pasažéry na Titaniku. Loď se jim potápí, přitom jim k tomu vyhrává hudba, oni ještě tancují, ač již jsou vlastně mrtví. Přesně tak se mnozí z nás chovají. Buď neustále nebo alespoň chvílemi, a když se jim tato pravda připomene, tak to odmítají jako nějaké nepřípustné vyhrožování a já nevím co všechno. Prostě síly zla v nás nechtějí slyšet pravdu a nechtějí vidět skutečnost, jaká je.

Tak my vás za chvilku opustíme, což  vůbec není důvod, abyste odcházeli také. Zvykejte si, že se v budoucnosti může stávat, že se meditací kvůli svému zdravotnímu stavu nebudu moct zúčastňovat, což platí i na semináře jako celek nebo jejich části. To neznamená, že by se naše společné meditace a semináře ztráceli na významu; ani v nejmenším. Už to, že se setkáváme ve jménu Já jsem, ve jménu vědomí Já jsem, neboli átmavičáry a provádíme ji, je obrovský přínos pro všechny. Navíc je tady řada pokračovatelů, kteří jsou schopni tyto semináře a meditace vést. Jestli v budoucnosti někdo z nich, nevím, jak to říct, se odcizí, nebo dokonce se stane nepřátelský, to se nikdy dopředu neví, Ježíš také nevěděl, co se vyvine z Jidáše a podobně. Nebo Ježíš to třeba věděl, ale přesto ho neodmítl. Já věřím, že většina vydrží a bude dobře pokračovat, a že ti, kteří dneska nevědí, co činí, to časem pochopí a vrátí se. Takže teď si uděláte asi do dvou přestávku a pak začnete pod vedením tady přísného Jindry, vidíte, jak už se na vás mračí a Ládíka a Pavla. Tak buďte hodní, ať neslyším žádné stížnosti nebo si to s vámi vyřídím po zlým, po dobrým s vámi se nic nesvede. Na to přišel Pán Bůh, proto vás tak furt trápí, že s vámi po dobrým nic nejde, tak se mějte. Ty už jsi mi to vypnul? No proto, já myslel, že už mě odstřiháváš, člověk nikdy neví. Tak se mějte a tuším za týden, že máme být  ve Spolkovém domě Stodůlky. Využívejte také další možnosti meditace a kromě toho choďte pilně do klubovny, ve středu tam má být Eva s Jirkou. Choďte do klubu, co nejvíce můžete, protože to je obrovská vymoženost a obrovská pomoc, vy to třeba dnes nevidíte, ale časem pochopíte.

Tak nashledanou.