Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Promluvy k meditacím

Tak se s pomocí Boží pustíme do práce a ona to velká práce je a spočívá hlavně v odstraňování překážek poznání, nikoliv ve vytváření něčeho, co tu není, ale v uvědomění si toho, co tu je a v rozpuštění všeho, co tomu překáží. Překáží tomu i třeba naše nerozpuštěná karma. Všichni jsme v průběhu mnoha vtělení ublížili mnoha bytostem, způsobili jim větší či menší utrpení, proto je máme prosit každý den za odpuštění, vyjádřit svou lítost nad tím a poslat jim lásku a čistého vědomí, abychom  alespoň trochu ten svůj dluh splatili. Také poprosíme Boha za odpuštění a současně za velkou pomoc, protože jenom v opření o Něho můžeme doufat v dobrý výsledek naší snahy, protože On je tímto cílem. Tím není sama o sobě spása nebo vykoupení nebo nirvána nebo nebe, ale jen a jen Bůh. Nelze proto dosáhnout spásy, Království nebeského, nirvány bez Boha, to je obrovský omyl a obrovská překážka na stezce si něco takového myslet. To, k čemu směřujeme, je Bůh i když naše představy o Něm jsou zákonitě neúplné a nesprávné, tak na této skutečnosti se nic nemění. Musíme ji mít neustále na paměti, že směřujeme k Bohu a být mu vděční za to, že nám ukázal přímou stezku k Němu. Víte, že vám pomáháme rozšiřovat si duchovní obzor tím, že rozšiřujeme i knížky jiných autorů bez rozdílu jestli jsou to křesťané nebo buddhisté nebo jogíni, jenom když v těch knihách podle našeho omezeného soudu něco nalezneme dobrého. To neznamená, že souhlasíme se vším, co je tam uvedeno, ale i to je dobré vědět. Ty rozdíly v těch učeních a z čeho vycházejí. Takže jednou z takových knížek, kterou stojí za to si přečíst a zamyslet se nad nimi, je o matce Tereze. Všimněte si, jak je nešťastná, jak trpí odděleností od Boha. Přitom má Boha v sobě; je v ní neustále přítomen a tvoří základ její bytosti,ale ona je neustále nešťastná, protože si myslí, že je o něho oddělena, že Bůh je někde daleko nebo že jí dokonce nechce. Kdyby věděla to, co díky Ramanu Mahárišimu víme my, že Bůh je vědomí Já jsem, tak by stačilo k odstranění jejího utrpení, kdyby si uvědomila, že  pozorovatel, ve kterém toto utrpení prožívá, ten pozorovatel, který je svědkem toho, jak trpí i jak pomáhá těm chudým, kdyby toto věděla a obrátila se k Němu, tak okamžitě musí svou nevědomou touhu po nepřítomném Bohu rozpustit a uvědomit si, že Bůh je tady a právě teď a že stačí se jenom k němu obrátit naší pozornost. Dokonce i někteří katolíci toto věděli, že Bůh je tady, že není nikde daleko. Toto poučení je právě cenné v učení bratra Lawrence. V posledním vydání ho, nevím proč, přejmenovali na Vavřince, když to žádný Vavřinec nebyl. Ten nás učí, že se máme soustřeďovat neustále na všudypřítomnost Boží. Jestliže je Bůh všudypřítomný, tak je samozřejmě v nás a není tady žádná oddělenost ani nemůže být, když Bůh je všude, ve všem a stále. Takže postačí se na tu Jeho přítomnost soustřeďovat, když tedy vycházíme z Lawrencova katolického nebo křesťanského postoje a ušetříme si to strašlivé utrpení, o kterém tam  Tereza stále mluví. Takže to je jenom abyste si uvědomili, jaký poklad je naše nauka a jakou obrovskou milostí je, že jí známe a že netápeme v takové míře v nevědomosti jako katoličtí světci, kteří prostě nevěděli jak na to, neměli to správné know-how. Je to tím smutnější, že matka Tereza žila v Indii, kde měla možnost se právě s tím nejvyšším učením seznámit. Tady zas vidíte, jak je to nebezpečné prostě soustředit se jenom na jeden náboženský směr v tom zevním smyslu slova. Jak je nebezpečná jednostranná orientace na  zevní náboženství i výhradně na Ježíše nebo výhradně na Mahárišiho, pokud není provázena moudrostí, že podstata všech těch náboženství je stejná. To je to hlavní poučení z knihy matky Terezy. Na druhou stranu ta její opravdovost, obrovská touha po Bohu, jak dokázala všechno dát stranou a šla za tím svým ideálem, i když z našeho pohledu trochu nevědomým, z toho bychom si zase měli vzít příklad my, protože mnoho z nás si myslí, že pokora a očista nejsou potřebné, že důležité je sedět a meditovat. Ono je to přesně naopak, nejdříve je ta pokora, nejdříve je očista a pak ta meditace teprve může někam vést, protože pokora a očista právě rozpouští překážky, které nám brání v přímém poznání Boha. Pokora nás také chrání před   namyšleností, pýchou na sebe „Já jsem velký jogín, já už třicet roků medituju“, „Měl jsem samádhi“ a já nevím co všecko, abychom kvůli tomu nepropadli duchovní pýše, že vlastně už ani toho Boha nepotřebujeme. To jsou takové nejčastější známky, ale opravdu  pravdivé známky, že je s námi něco v nepořádku, když nemáme pokoru, ale naopak jsme pyšní na sebe, na to jak jsme dobří v meditaci, jak už dlouho jsme na stezce. Další takovou známkou je, když všechno víme a všechno známe nejlépe a bavíme se tím, že hledáme na těch, kteří nás vedou chyby a posuzujeme je a dokonce odsuzujeme, třeba protože jedí maso nebo kouří nebo podobně. To zevní nemá s pravou duchovností nic společného. Proto nás Maháriši varuje, že jenom mistr může poznat mistra. My můžeme usuzovat na mistra jedině z toho, když v přítomnosti takového člověka cítíme hluboký klid a mír. To je jedna z dobrých známek a nikdy neprohloupíme, když s takovým člověkem v tom klidu a míru posedíme. Pak je jedno jestli má zevně nějaké chyby nebo nikoliv. Do určité míry samozřejmě, všechno má své meze. Takže teď se pustíme v pozorovateli, což je ten Bůh v nás a dobře si to uvědomme, že je to Bůh v nás, do střídavé pránájámy, kterou hned spojujeme už s vnitřní. To znamená, když vedeme zevní dech jednou nosní dírkou a příslušnou nádí, tak tam současně vedeme i pránu, sílu Boží a při každém výdechu jí vedeme do prvé čakry a při nádechu středem páteře vzhůru co nejvýše nad hlavu. Děláme to v pozorovateli a současně si uvědomujeme, že pracujeme s božskou tvořivou silou, což platí doslova. Považovat pránu za nějakou neinteligentní energii,  za něco podobného jako je zevně elektřina, není správné a strhává  nás do té odloučenosti od Boha. Bůh je zde a právě teď jako vědomí i jako tvořivá moc a také jako láska. Můžeme skončit.

Jedním z našich hlavních úkolů je vymanit se ze ztotožnění s tělem, které se projevuje tím, že myslíme, cítíme a jednáme, jako bychom byli výhradně tělem a za druhé, že jsme na tělo omezeni. Snadno se můžeme přesvědčit, že tomu tak není, když umístíme  pozorovatele, kterého už většina z nás umí, nad hlavu, uvědomíme se v něm nad hlavou co nejvýše a budeme se rozlišovat: tady jsem pozorovatel, Já a dole je pozorované tělo. To rozlišení mezi subjektem, mezi vědomím a pozorovaným předmětem je podstatné, to musíme přímo, tj. ve vědomí prožít abychom, pochopili, že opravdu tím tělem nejsme ani na ně nejsme  omezeni. Nestačí vědět a opakovat si „Nejsem tělem“ a obdobně, ale musíme to skutečně prožívat. To nejsou intelektuální pravdy, to jdou pravdy, které máme přímo žít, prožívat ve vědomí a vědomím. To samé platí o rozlišení od upoutanosti na tělo. Budeme cvičit co nejhlouběji pod nohama, kam se přesuneme s vědomým pozorovatelem. Budeme se tam uvědomovat a tělo budeme pociťovat jakoby nad sebou. Část vědomí můžeme nechat nad hlavou, abychom pak snáze později oba prostory vědomí spojili v jeden. A teď ten prostor vědomí nad hlavou a pod nohama spojíme do jediného vědomí, ve kterém se bude nacházet tělo. My se budeme uvědomovat, jako bychom byli mimo tělo, ze všech stran ho obklopovali jako vědomí, také ho pronikali, ale nejdůležitější je navodit si ten pocit rozlišení, tu přímou zkušenost, prožitek, že nejsme tělem ani v těle. K tomu musíme neustále směřovat. Hlavní překážkou, proč si neuvědomujeme Já, je právě to, že se pořád uvědomujeme jako nejá neboli jako totožní s tělem a s myslí. Když se uvědomuji jako nejá, jako tělo, mysl, tak se nemohu uvědomovat jako pravé Já, jako princip uvědomovací, jako vědomí Já jsem. To je základem všeho, to je prvotní noumenon, absolutno. To může existovat samo o sobě, všechno ostatní je ve své existenci na tomto vědomí závislé. Právě proto toto vědomí hledáme, tlačíme se do něj, uvědomujeme si jej, protože v tom je řešení našeho božského života. Nikde jinde není. Měli bychom být všímaví ke všemu, co se v naší meditaci i v celém životě neustále odehrává a brát si z toho i poučení. Myslím, že si snad všichni uvědomujete, jaká velká síla v těch našich společných meditacích v současné době se projevuje. Jaký úžasný, mocný a hluboký klid. To není jen klid bez ničeho, nepřítomnost nějakého vyrušování, právě naopak, to je něco nesmírně kladného, pozitivního, to je právě ta neprojevená existence Boží, o které mluví třeba bratr Lawrence, který se na celý život zaměřoval. To je reálná energie, reálná existence Boží, která se tady projevuje a v tom právě spočívá  cena toho jednoho ze tří buddhistických klenotů, jímž je mnišský řád, neboli v našem případě naše společenství. To je obrovská hodnota, skutečná hodnota, to není nějaká představa, výmysl. To skutečně funguje, působí a existuje a všichni z toho čerpáme nesmírnou pomoc a když jsme v nesnázích, tak se k tomu můžeme obrátit. To, že tomu tak je, dokazuje, že když jsme dostatečně navzájem promeditovaní, jak bych tak řekl, tak tu meditaci cítíme na dálku. Třeba jsme v Praze a cítíme jak, společná meditace probíhá na Morávce nebo v Kostolanech. V tomto případě  vzdálenost nehraje nějaké rozdíly. Tady naopak záleží na společném soustředění, právě proto si musíme toho společenství vážit, chránit ho, udržovat ho, protože všechno, co je rozbíjí, tak  se neobávám říct, že je to přímo od ďábla, od mára. Já vím, že pro mnoho z nás tyto termíny zní nějak fanaticky, nábožensky nebo nemoderně, ale je to tak. Ten mára, ten ďábel, i když neexistuje jako princip, tak existuje jako zlé myšlenky, city, představy, neláska, nenávist, které se snaží těm, kteří jdou k Bohu, nějakým způsobem v tom zabránit. Kdo poškozuje společenství pod jakoukoli záminkou a může to být třeba zdánlivě nějaká ušlechtilá záminka, tak ve skutečnosti je posedlý zlem. Právě proto  naše  společenství bráním a měli byste ho i vy všichni bránit, ne nějak fanaticky, ale tak, že je budete posilovat tím, že se budete navzájem alespoň dobře snášet, že budete mít úctu jeden k druhému, že se nebudete navzájem pomlouvat nebo, že nebudete na sobě hledat chyby, ale budete hledat, co vás spojuje, co vás společně přivádí k Bohu. Z tohoto hlediska je nesmírně poučné, co se právě v našem společenství odehrává. Není to nic mimořádného, to se děje všude, kde je víc duchovních lidí pohromadě. Děje se to v ášramech, klášterech. Dělo se to mezi prvními křesťany, najdete to v bibli v Novém zákoně, všude. U Mahárišiho, dokonce to nabývá i daleko dramatičtějších a drastičtějších forem. Víte, že Mahárišiho několikrát chtěli dokonce poranit, zabít a vyhnat z Arunačály a podobně. Takže buďte na pozoru, ať tomuto trendu nepropadnete třeba tím, že se vám ten druhý bude zdát nepříjemný nebo, že se vám na něm něco nelíbí. Starejte se o to břevno, co máte ve vlastním oku a smítka v oku druhých nechte na pokoji. Přenechte je Pánu Bohu. Pořád platí mezi členy skupiny, že odpouštět máme sedmasedmdesátkrát neboli do nekonečna a že i spravedlivý za den sedmkrát zhřeší. Všichni hřešíme, to znamená, proviňujeme se nějak proti duchovním zákonům, což nemusí být nic velikého, ale právě protože to tak je, tak bychom se měli před těmito zlými vlivy chránit, nezvětšovat je, ale naopak posilovat to co nás spojuje. Rozhodně se to vyplatí. Teď si uděláme přestávku do čtvrt.

Po přestávce

Tak s pomocí Boží se do toho zase dáme. Poprosíme o milost, odpuštění. Pokud si někdo myslíte, že je to zbytečné, že jste se nikde neprovinili, že nemáte proč, tak se vás již zmocnila duchovní pýcha a honem se z ní koukejte vyléčit pomocí pravé pokory. Ramana Maháriši říká: „Átmavičára je cesta od začátku až do konce“. Samozřejmě mluví o cestě k Bohu a o Jeho poznání v jeho základu, jímž je vědomí Já jsem. Ježíš říká něco podobného nebo skoro vlastně stejného, když říká „Já jsem cesta“ a samozřejmě nejen cesta. Tím samozřejmě nemyslí, že on Ježíš, osoba je cesta, to by byl chudák, protože bychom ho ušlapali. Mluví o vědomí Já jsem, mluví o tom Já jsem, které mluvilo z hořícího keře k Mojžíšovi. Je škoda, že to v bibli není řečeno jasně, že to Já jsem je cesta, pravda, láska, život, že se to vztahuje k tomu vědomí Já jsem. Kdo dosáhne vědomí Já jsem, dosáhne všeho, cíle stezky, pozná pravdu, stane se láskou a získá věčný život. Tím, že Já jsem je život se nemyslí, že to je nějaký život normální. Tím se myslí život božský. Tím je dána důležitost vědomí Já jsem a my se k němu blížíme, pokud v něm neumíme už spočívat, pomocí pozorovatele, který je činností vědomí Já jsem. Tak jako člověk, který jde nebo spočívá v klidu, je pořád ten samý člověk, tak vědomí, které pozoruje všechno předmětné, svět, tělo, mysl tak je  pořád stejné vědomí jako vědomí, které spočívá v klidu, a je si sebe vědomé. Rozdíl je jenom v namíření pozornosti, ale v té činnosti pozorovací je nám vědomí nejblíže, protože nic jiného než, že neustále pozorujeme, neděláme. Toto pozorování je uvědomování a když toto uvědomování je cílevědomé, tak mluvíme o soustředění nebo o meditaci. V případě hledání Já o átmavičáře neboli o soustřeďování se na vědomí Já jsem. V případě pozorovatele se soustřeďujeme na jeho vědomí, které svou pozorností je namířeno k předmětům pozorovaným. Nejjednodušší přístup k němu je přes jeho působení jako pozorovatele světa. Jeho pomocí se pak postupně blížíme k základu Já, k vědomí Já jsem. Děje se tak uvědomováním si těla, že nejsme tělem, pozorováním mysli, že nejsme myslí a nakonec to, co po tomto rozlišování zbyde, to jsme my, vědomí Já jsem. To neznamená, znovu opakuji, že jsou různé druhy vědomí. Pokud mluvíme o vědomí těla nebo o vědomí mysli, tak je to vlastně přesně vzato špatně, protože je jenom jedno jediné vědomí, které si buď uvědomuje svět nebo tělo nebo mysl nebo sama sebe nebo prázdno jako nepřítomnost všech předmětů, ale je to jenom pořád jedno a to samé vědomí, které se jedině liší zaměřením své pozornosti. Jako jeden a jediný člověk může spát, běžet, jít, pracovat, myslet nebo nemyslet, tak jedno jediné vědomí si svou pozorností uvědomovat a zůstává stále jedním jediným vědomím. Proto nepodléhejme omylu, velmi nebezpečnému, že existuje odděleně vědomí těla, od vědomí mysli a podobně. Je jen jedno jediné vědomí a to není předmětné, to není fenomenon, ale noumenon. Takže teď začneme s tím, že si začneme uvědomovat svět. Chvíli, kdo chce, může si ho uvědomovat jako celek nebo si může uvědomovat jeden z něho vybraný předmět. Jde o to, abychom si uvědomili, že je tady vědomí, což jsme my sami, které něco pozoruje a uvědomovaný předmět, který je pozorován. Ty nejsou sice od sebe odděleni, protože je spojuje pozornost jediného vědomí, ale  rozhodně nejsou také totožné. Navíc vědomí samo o sobě je věčně přítomné stejně jako Bůh, protože to je Bůh a to, co se mění, jsou pouze jím pozorované předměty. Takže teď v tomto duchu pozorujeme  svět. To, co děláme teď v klidu, se musíme naučit pak i při činnostech. Proto také není dobré příliš často a dlouho zavírat při átmavičáře oči. Pro vědomí není vůbec žádný rozdíl mezi otevřenýma a zavřenýma očima, to existuje stejné ať máme oči otevřené nebo zavřené.

Všechno to, o čem jsme teď mluvili, musíme umět provádět jak v tělesném klidu, v ústraní tak  uprostřed světa, při plnění našich povinností, při práci, při myšlení. Proto je dobré a nutné se cvičit, zůstávat v pozorovateli záměrně. Začínáme tím, že ve  formální klidové meditaci otevíráme oči a kontrolujeme se, jestli nedošlo ke ztrátě soustředění, pozornosti. Není důvod, proč by soustředění na Já mělo být slabší, když jsme v klidu, než když jsme v pohybu. Je to jenom věc cviku a také zvyku, protože když si příliš zvykneme na zavřené oči a klid, tak tím víc nám to pak připadá obtížné bdít v ruchu světa při otevřených očích a podobně. Nejjednodušší způsob, jak zvládnout bdění v pozorovateli, je chůze. Velmi propracované to mají v některé  buddhistické stezky. V některých klášterech žijí mniši nebo mnišky v chatičkách a před každou chatičkou je dráha, po které chodí a cvičí vědomý pohyb. Bohužel to nedělají s plným pochopením toho, co mají dělat, protože jestliže chodí až do rozedrání nohou do krve, tak to je také nevědomost a navíc bohužel v buddhismu, jak neustále upozorňuji, často chybí právě to nejdůležitější, prvek sebe si vědomého pozorovatele. Oni všechno dělají bděle, ale neuvědomují si, to co bdí, to znamená to pozorující vědomí, bez toho to nemá velkou cenu. Nejde jenom o to, abychom byli bdělí, bděle pozorovali, jedli a podobně, ale abychom bděli v samotném pozorovateli. Když dospějeme až sem a jsme rozlišeni od těla a jeho činností, od mysli a jejích činností i od prázdna, kde nic předmětného není přítomné a jsme soustředěni v sebe si vědomém pozorovateli, tak už nám zbývá jenom poslední krok, ve kterémže už nic nepozorujeme neboli nevěnujeme pozornost něčemu pozorovatelnému, předmětnému, ale plně se obrátíme na samo vědomí. To všechno před tím co jsme dělali je dobré, ale dělali jsme to s cílem  uvědomit si právě toto vědomí Já jsem samotné. Každý ví, že existuje, ví že je to on, kdo existuje a ne nikdo jiný. Je si své existence vědom a to je možné jen proto, že on sám je vědomí, sebe si vědomé vědomí, sebe si vědomé bytí, sebe si vědomá existence. Toto poznání má každý v sobě stále, jenomže je zakryto nečistotami mysli a nedostatkem pozornosti, které mu věnujeme. Vědomí není potřeba vytvářet, protože tady stále je, je potřeba ho objevit a objevujeme ho tím, že na ně obracíme pozornost, až si je uvědomíme jako sami sebe. Ale pozor, to není nic předmětného, to jsme doslova a do písmene my sami. Pokud hledáme sebe někde mimo nás, někde v čase a v prostoru, tak to hledáme tam, kde nejsme a nemůžeme se také nalézt. Musíme to nalézt tady, právě teď a jako sebe. A nástroj, kterým toho dosahujeme, je správně namířená pozornost nás samých, vědomí, kterým jsme. Drtivá většina hledajících i těch kteří se později stali světci a mudrci k dosažení poznání sebe sama, o kterém jsem mluvil, potřebuje mistra, což je bytost v těle, která si toto vědomí uvědomila a ustálila je v sobě, zesílila dostatečně tak, že z nich vyzařuje. Pokud někdo toto dosáhl bez mistra, tak Maháriši říká, že vysvětlení je možné dvojí, buď do něj vstoupil neviditelný mistr, to je možné a nebo si poznání přinesl z minulého vtělení a jenom se v něm projevilo, což byl případ Mahárišiho. To je zřejmé z jeho života. Samozřejmě Maháriši byl naprostá výjimka a generalizovat jeho případ je naprosto nesprávné. Většina z nás potřebuje mistra, abychom poznali sebe. Mě v tomto směru zásadně pomohl můj mistr Jarka Kočí a jiní měli to obdobné. Takže si važte mistra, protože bez něho nic nedokážete. Pokud vás někdo odrazuje od mistra i kdyby mluvil sebepřesvědčivěji, tak mu nevěřte a uvědomte si, že je vaším největším nepřítelem. Horšího nepřítele mít už nemůžete, kromě sama sebe, svého ega, samozřejmě. Jak mistr toto poznání předává, je zřejmé, ve společné meditaci. Je to asi tak, jako kdyby hořící svíčka rozsvěcovala ty, co nehoří. Takže pokud od někoho chcete získat poznání Já, musíte sami hodně usilovat, abyste se pro to uschopnili a na druhou stranu musíte se s patřičným postojem obrátit k tomu, kdo toto poznání má a může vám je udělit.

Musíte jej ovšem přesvědčit, že si jeho pomoc zasloužíte. Pokud mu nevěříte, nemůžete od něho ani něco získat. Z toho, co jsem řekl, je zřejmé, že máme tu jedinečnou a nejlepší příležitost jak dosáhnout duchovního poznání. Máme všechny tři klenoty: nauku, mistra i společenství. Taková příležitost se podle mudrců naskýtá zřídka a jen výjimečně. Musíme si jí zasloužit dlouhými inkarnacemi, ve kterých jsme konali dobro. Tak pochopme, co se nám nabízí, chopme se této příležitosti s veškerou svou silou a nepromeškejme ji. Nikdy nevíme, jestli ještě zítra ji budeme mít, což míním doslova. Pamatujte si, že se vždy a v každém případě jedná o vás, že jste to vy, kteří o sobě rozhodujete. Pokud uvěříte zlým lidem, kteří vás orientují do zevního světa, kteří vás chtějí odlákat od přímé stezky a od jejího představitele a učitele tak vězte, že to jsou vaši opravdu smrtelní nepřátelé. Ten, kdo vám bere zevní život, ten vám nemůže kromě toho zevního života nic vzít, ten kdo vám bere váš vnitřní duchovní život, ten vám bere všechno a to co vám hrozí, je jenom strašlivé utrpení a nic jiného. Už to, že jsme se narodili v této úrovni, je velkým ohrožením, protože stačí se podívat na televizi nebo do novin, abychom pochopili v jak zlém světě žijeme, že toto není vůbec božský svět, že je velmi a velmi zlý a nebožský a že toho dobra je tady, toho skutečného dobra je tady velmi a velmi pomálu. My vás teďka opustíme, kdo chce ještě nějakou knihu ať se honem přihrne. Tak na shledanou někdy příště a pamatujte si co jsem vám řekl, není to vůbec žádná legrace. Jde vám skutečně o život.