Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V sobotu jsme se s Miluškou, Evou a Jirkou zúčastnili od 10 do 14 hodin meditačního sezení v klubovně. Sešlo se nás asi 70.

Meditace jsem provázel i slovem. Níže je přepis zvukového záznamu.

Meditace měla, jak je u delších setkání pravidlem, tři části oddělené přestávkami.

1) Střídavá pránájáma v pozorovateli a ve spojení s pránájámou vnitřní – 20 minut.   V další části přenesení vědomí nad hlavu, pod nohy a spojení obou s cílem rozpuštění omylu, že jsme v těle.

2) Vnitřní pránájáma v pozorovateli.

3) Átmavičára v provedení jako soustředění na sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co pozoruje, ale je vše pozorující a sebe si vědomé vědomí.

Začátek meditace

Tak se do toho, děťátka, pustíme s pomocí Boží. To znamená, že nejprve se o tuto pomoc přihlásíme do svého nitra. Neberme to jako formalitu, jako rutinu, zvyk a vezměme to docela vážně. Uvědomme si plně v jaké zoufalé situaci se nacházíme, jsme v egu, nevědomí o své pravé podstatě, ztratili jsme spojení s Bohem, jsme naprosto bezmocní, nevíme, co jsme si vytvořili za osud, jaká karma nás čeká, kdy na nás udeří, jak dlouho budeme mít tuto milost, abychom se mohli vracet jako marnotratný syn ke svému otci. Odhoďme tedy veškerou pýchu, namyšlenost, přiznejme si, že jsme slabí, bezmocní, že nic nevíme, ničemu pořádně nerozumíme, zbavme se takového přesvědčení, že my sami to dokážeme, že my sami víme nejlépe co a jak, že všechno, co nás napadne je správné a dobré. Právě naopak, většina, toho co nás napadá, není ani dobrá ani správná a proto je nesmírně důležité studovat nauku, abychom věděli, co je správné a dobré a rozlišovat neustále všechno, co nám vstupuje do mysli. To znamená bdít nad myslí nejlépe a nejúčinněji v postoji sebe si vědomého pozorovatele, který ví, že není žádným citem, žádnou myšlenkou a vůbec ničím, co může pozorovat a z tohoto postoje dobře rozlišujme, co nás napadá a hlavně city: ty jsou nesmírně nebezpečné. A mezi ty city, což si málo uvědomujeme, patří i naše nálady. Jestliže máme špatnou náladu nebo smutek nebo depresi a nebo naopak jestli máme vztek, chováme nenávist, tak musíme jasně rozpoznat tuto citovou energii, nespadnout do toho, neztotožnit se s tím, nenechat se tím ovládat, protože jakmile do toho spadneme s vědomím, tak právě naše vědomí tomu propůjčí sílu a pak jsme otroky všech svých negací zejména těch citových. Nehrajme si také na spravedlivé, nejsme spravedliví ani dobří ani Ježíš nechtěl, abychom ho nazývali dobrým, protože dobrý a samozřejmě i spravedlivý je jenom náš Otec v nebesích. Takže si toto vše důkladně uvědomme a prosme Boha o pomoc a nejlépe prosme o Boha samého. Kdo má Boha, má i jeho dary, kdo prosí jenom o jeho dary, tak dostává jenom to, oč prosí a není to zdaleka vždycky to nejlepší. Pokud prosíte o samotného Boha, pak je to rozhodně to nejlepší, co si můžete přát. Jinak nikdy nevíte, jestli zač prosíte, by vám nakonec neuškodilo a nespoutalo vás. Takže s tímto postojem teď se chvíli obraťte do svého nitra.

Po modlitbě

Teď nám Jirka s Evou rozdají prašad. Neberte jej formálně ani to neberte jako, že dostanete sušenku, kterou sníte. Berte prašad jako duchovní energii, která se vám nabízí a kterou můžete využít ve svůj prospěch. Říkám můžete za předpokladu, že se na sílu v prašadu zaměříte, otevřete se jí, této síle a přijmete jí do sebe. To je důležité. Nepřijímejte prašad mechanicky ani bez toho, že byste si toho vážili. Je v tom opravdu síla, buďte za ní vděční, že se vám dostává, to nám také pomůže, abychom dále lépe meditovali.

Jinak samozřejmě již meditujeme, jsme pozorovateli, který je si vědom sám sebe a ví, rozlišuje se ode všeho, co pozoruje, neztotožňuje se s ničím, co pozoruje, ale sám se sebou, ve svém základu, v Já jsem. To je pravidlem všech našich setkání. Všechno děláme v pozorovateli a ještě lépe v sebe si vědomém vědomí Já jsem, jehož je pozorovatel projevem.

Když máme víc času, tak se můžeme na meditaci připravit, což je zejména vhodné, když přiběhneme utahaní z práce. K tomu slouží střídavá pránájáma, kterou provádíme v postoji sebe si vědomého pozorovatele a také jí spojujeme současně s pránájámou vnitřní, to znamená, že při výdechu jdeme příslušnou stranou páteře, tou vedlejší nádí, idou nebo pingalou dolů a středem páteře nahoru nad hlavu. Takže teď si dáme střídavou pránájámu.

Když říkáme, že jí děláme v pozorovateli, znamená to, že jsme si jasně vědomi sebe jako pozorovatele a současně i těla a jeho probíhající činnosti, to znamená střídavého dýchání, aniž bychom se nechali tím, co provádíme, pohltit. To je důležité. Při každé činnosti musíme zůstat zakotveni v Já, ať už v jeho základu Já jsem nebo v sebe si vědomém pozorovateli. To je základ všeho. Jakmile spadneme z pozorovatele a ztotožníme se z pozorovaným, tak je to úplný duchovní pád. Tím se stáváme otroky toho, co pozorujeme a s čím se ztotožňujeme.

Po střídavé pránájámě

Můžeme s pránájámou přestat a klid, který jsme dosáhli, využijeme k dalšímu postupu. Ego má z analytického pohledu dvě složky. Jednak je to ztotožnění, nás ryzího vědomí Já jsem, s tělem a s myslí a také omezení naší bytosti na hranice těla. Oboje je klam a oboje musíme  rozpustit. K tomu abychom pochopili, že nejsme omezeni na tělo, provádíme cvičení, ve kterém se my, vědomí, pozorovatel, uvědomíme v prostoru nad hlavou a z tohoto pohledu se díváme jakoby dolů a uvědomujeme si, že my jsme vědomí, které se nachází nad hlavou a dole pod námi je tělo, které pozorujeme. Tím rušíme klam omezenosti naší bytosti na tělo. Jednoduchý důkaz, že nejsme omezeni na tělo ani tělem, spočívá v tom, že pokud existuje posmrtný život, tak je z toho zřejmé, že nemůžeme být tělem ani omezeni na tělo. Protože to v okamžiku odchodu z tohoto těla opouštíme a existujeme bez něho.  Takže teď se usilovně soustředíme co nejvýše nad hlavu a budeme si uvědomovat, že my jsme mimo tělo nad hlavou a dole po námi je tělo.

A teď se stejným způsobem můžeme uvědomit co nejhlouběji v prostoru pod nohama, uvědomit si vědomí Já jsem, sebe pozorovatele tam a pak se tělo nachází nad námi. Zase důležité je rozpoznat, že nejsme pozorovaným tělem ani nejsme prostorem těla omezeni. Existujeme i mimo prostor těla. To je všechno velmi důležité a tyto přímé poznatky, přímé zkušenosti ve vědomí a prožívané vědomím se nám výborně hodí v bardu neboli v tom posmrtném období. Nezaskočí nás tam pak, že jsme bez těla.

Vždy bychom také měli pozorovat, co které cvičení vyvolává. Když se například soustředíte do prostoru pod nohama, tak při troše pozornosti můžete cítit, jak se to tam začíná oživovat, jak energie v nich se probouzí a stoupá vzhůru. To je právě podstata očistného procesu, který je veden hlavně pozorností. Právě v té pozornosti vědomí je síla. Nehledejme sílu nikde jinde než ve vědomí a v jeho pozornosti.

Půjdeme ještě dál a současně se budeme uvědomovat, jak jsme si řekli v prostoru nad hlavou i pod nohama, tím vlastně naše vědomí rozšíříme z bodu nad hlavou i z bodu pod nohama do celého prostoru. Když se dobře v tomto stavu podíváme, tak zjistíme, že v tomto prostoru jsme my, vědomí já jsem a tělo se v něm nachází jako uvědomovaný, pozorovaný předmět. Pořád mějme na paměti, že pozorování je aktivita vědomí, uvědomování. Vědomí já jsem ve své absolutní podobě je beztvaré a jelikož je beztvaré tak je neomezené, to znamená, že se nachází všude a ve všem a všechno je v něm. To nám dává současně možnost uvědomit se tímto způsobem jako existence, která je ve všem a ve které se všechno nachází a nebo, když je to potřeba, tak se můžeme uvědomit v nějakém bodě prostoru a zesílit tam vědomí já jsem a tímto způsobem být činní. To děláme zejména, když pracujeme ať už tělem nebo duševně. Když se nepouštíme absolutního základu vědomí já jsem, ve kterém je všechno a které všechno prostupuje, tak jsme současně v takto vytvořeném,  zesíleném centru vědomí já jsem, ale pořád je to jediné vědomí já jsem, které se takto uvědomuje a projevuje. To není žádná nejednota nebo rozdělování, to je rozlišení v jediném vědomí. Nedopouštějte se toho omylu, že rozlišení nebo rozdíly jsou totéž co nejednota, není to pravda. Tak jako naše nohy jsou součástí těla a nejsou ničím mimo tělo, tak to platí obdobně pro celý projev. Všechno je Já, ale v rozlišeném stavu. Neznamená, že něco z obsahu Já je z něho buď vyloučeno, protože to pociťujeme jako rozlišené a nebo, že to tam nepatří. Rozdíly nevylučují jednotu, jednotu vylučuje pocit oddělenosti a hlavně ego, které je neznalostí základu všeho, vědomí Já jsem.

Právě proto té nejvyšší filozofii se říká advaita a nemluví se přímo o jednotě, ale mluví se o nedvojnosti, o neexistenci dvou nebo více principů, což samozřejmě nevylučuje rozlišenost, rozdíly uvnitř tohoto absolutního principu, ale není to oddělenost. Chápejme jednotu ne jako totožnost, absolutní totožnost, ale neoddělenost, spojení. Je to asi tak jako každá kapka vody i oceán je sloučenina H2O, ale kapka vody není totéž co oceán a také není totéž co kus ledu nebo naopak vodní pára. Což neznamená, že podstatně to není jedno a totéž, ale jednota v podstatě neznamená absolutní totožnost v projevu.

Na konci cvičení

Za chvíli bude přestávka, tak už otevřete oči, zkontrolujte, jestli se vám pozornost někam nezatoulala nebo nezeslabila se, abyste o přestávce udrželi jasné vědomí pozorovatele a nesklouzli do nebdění nebo dokonce do ztotožňování s tím, co nejste. Vůbec si zvykejte co nejvíce meditovat s otevřenýma očima, protože náš cíl, přirozené sahadža samádhi není nic jiného než nepřetržité vědomí Já jsem, ať máme oči otevřené nebo zavřené, ať se tělo hýbe nebo je v klidu, ať myslíme, cítíme nebo naopak, ať udržujeme mysl v klidu. To všechno musíme umět, aniž bychom ztratili vědomí Já. Tak to cvičte od samého začátku, abyste si nevytvořili zvyk, že meditovat je možno jen při zavřených očích v nějaké tiché místnosti, kde se nic neděje, kde není nic slyšet. To jsou pouze ulehčující podmínky, kterých můžeme využívat na začátku stezky, ale nesmíme na nich ulpět a udělat si z nich zvyk nebo pravidlo. Já jsme neustále ať je naše tělo činné nebo nečinné, ať myslíme nebo nemyslíme, jde jen o to, abychom si tuto pravdu ve vědomí a vědomím uvědomovali.

Po přestávce před vnitřní pránájámou

Tak zase s veškerou vážností a ve vědomí vlastní nedostatečnosti se pomodlíme o pomoc Boží a budeme se k ní obracet po celé cvičení. Každé cvičení musíme provádět s určitým úsilím, ale současně i s odevzdaností, která je otevíráním se Bohu, otevíráním se působení Jeho síly v nás neboli otevíráním se tomu, oč v tom cvičení usilujeme. To je důležité: musíme usilovat, ale současně přijímat, otevírat se výsledkům našeho cvičení. Tu odevzdanost nechápejme pasivně jako nějaké pokoření nebo vzdání se dokonce nepříteli, ale chápejme to jako otevírání se tomu, oč usilujeme, aby v nás mohlo volně působit. Protože, když se neotevřeme, tak v nás Bůh – Já nemůže působit. To otevření se bychom mohli přirovnat k takovému správnému naladění rádiového přijímače nebo televizoru a podobně. Milost poznání tady je vždycky a působí stále, ale musíme se na ní naladit a otevřít se jejímu působení, to je podstatné, na to nezapomínejme. Můžeme se snažit jak chceme, ale když se neotevíráme, neodevzdáváme, neladíme se na Boha – Já ,tak nám to není nic platné. Odevzdanost jde samozřejmě ruku v ruce s pokorou, ve které se spoléháme na pomoc toho našeho pravého já, Božství v nás, a musíme k tomu samozřejmě přidat i vytrvalost. To je nesmírně důležité, abychom byli vytrvalí, den za dnem a dokonce minutu za minutou neustále se vraceli k naší podstatě – vědomí Já - všemi možnými způsoby, které známe. Takže s tímto postojem se věnujme vnitřní pránájámě.

Po přestávce před soustředěním na pozorovatele

Hlavní nosnou praxí naší stezky je átmavičára, o které Ramana Maháriši říká, že je stezkou od začátku až do konce, což musíme vzít doslova a nikoliv obrazně a doplňuje to prohlášením, že kdo nedělá átmavičáru dělá lokavičáru. Takže každý okamžik, ve kterém neobracíme svou pozornost na já jsem, tak děláme lokavičáru, to znamená, že posilujeme svoje ego i zapletení do nebožského světa. To je opravdu závažné zjištění a také ho musíme brát vážně a doslova. Pokud lokavičára převládne nad átmavičárou, což se snadno může stát, tak nemůžeme očekávat žádné výsledky a tím méně poznání a vysvobození. Proto se musíme snažit doslova o nepřetržité celodenní úsilí. Takže žádné zastavení na stezce, že bychom si vyřídili něco ve světě a pak se na stezku vrátili, neexistuje. Každé zastavení, každé nebdění, je už pád a snadno se může stát, že když se spokojíme s těmi dvěma hodinami denně formální meditace a zbytek dvaadvacet hodin se věnujeme lokavičáře, jak říká Maháriši, což je tedy nejenom lokavičára, ale i egovičára, tak vlastně nejen nepokračujeme, ale zvětšujeme své ego a zapletení do světa. Je to tvrdé, ale je to tak. Takže každá nedochvilnost v praxi, každá nedokonalost, vynechávání, dávání přednost tomu zevnímu před vnitřním se nám krutě vymstí a zejména pak v bardu, při posledním soudu, protože tam, jak to znázorňovali staří egypťané, Bůh, nevím jak ho jmenovali, váží naše srdce a buď v něm převáží to, co směřuje k Bohu nebo to, co směřuje do ega a zpátky do světa. To je naprosto neúprosné a nemůžeme tam spoléhat na nějakou milost, tam už nic nezachráníme, tam už je vše hotové. V tomto také vládne zákon příčiny a následku neboli karma a kdo neustále neusiluje, tak dělá to, co se ve Starém zákoně vytýká Ezauovi, že mění mísu čočky za prvorozenství. Samozřejmě nemyslí se tím prvorozenství pozemské, ale nebeské. Takže kdo nedělá átmavičáru, tak mění království nebeské za tu mísu čočky, kterou za chvíli sní a pak má hlad a musí hledat a obstarávat si další potravu, sytit další přání až do nekonečna. Dokud ho to doopravdy neomrzí a nezačne něco lepšího. Átmavičára, připomeňme si, není nic jiného než obracení pozornosti na naše pravé já, které sebou nese současně i odvracení pozornosti od toho, co nejsme. Jelikož pozornost vědomí sebou vodí i jeho sílu, moc, oživující moc vědomí Já, tak podle toho kam je namířena, tam směřujeme. Takže není vůbec jedno, čemu pozornost věnujeme, na co myslíme, co si přejeme a podobně, protože tím vším utváříme svůj příští osud. Tato zákonitost je naprosto neoblomná, stejně jako jsou neoblomné přírodní zákony a můžeme jí pouze využívat ke svému prospěchu. Když jí moudře využíváme, tak nám pomáhá. Átmavičáru můžeme dělat několika způsoby i když princip je jediný obrácení pozornosti na samotné vědomí. Má nás nakonec dovést k trvalému prožívání Sebe toho, co jsme, to znamená k trvalému prožívání se v plné totožnosti s vědomím Já jsem. Můžeme se zaměřovat, podle toho, co nám nejvíce vyhovuje, na různé stránky  vědomí, můžeme se zaměřovat buď více na bytí nebo více na vědomí, ovšem musíme si být neustále vědomi, že naše bytí je sebe si vědomé bytí neboli, že vědomí je naším bytím i když má jakoby dva póly, jeden v bytí a druhý ve vědomí, ale oboje tvoří nedílnou jednotu. To je právě ten rozdíl mezi Já v neprojevu a projevem.

V pokleslém projevu jsou ty dvě stránky vědomí rozdělené. Mluvíme o objektivní existenci předmětů a od nich odděleném pozorovateli. Ve skutečnosti toto rozdělení je zdánlivé, ale abychom na to přišli, tak musíme nejdříve vědomí poznat v sobě a nejenom v sobě, ale jako Sebe. Nejsnazší přístup je k tomu přes pozorovatele, protože tím pozorovatelem jsme neustále, neustále něco pozorujeme, ale nevědomě. Vše co je potřeba, je uvědomit si, že tímto pozorovatelem, který neustále něco pozoruje, jsme neustále a proto i právě teď. Není potřeba ho vytvářet, nějakým způsobem dosahovat jakoby předmětu, ale že je potřeba se jako ten pozorovatel uvědomit, neboli odvrátit pozornost od všeho, co můžeme pozorovat a přivrátit jí k tomu, co pozorujeme a neustále si uvědomovat rozdíl mezi vědomím a jím uvědomovanými obsahy. Ty jsou rozdílné od vědomí samého, ale na druhé straně nejsou od něj oddělené ani neexistují nezávisle na vědomí. Vědomí je noumenon, prvotní, existuje samo o sobě a všechno předmětné existuje právě mocí vědomí a ve vědomí. Nikde jinde než ve vědomí a právě to vědomí, které je podkladem všeho, naší existence i celého světa, těla , mysli, musíme v sobě objevit a to je ta jednota.

Nehledáme nic co tady není, nevytváříme nic nového, ale rozpomínáme se na nás samé. Realizace je uvědomění si toho, co jsme a dociluje se obrácením pozornosti na to, co jsme. Tady je samozřejmě rozdíl mezi uvědomováním si předmětů, mysli, těla, světa a uvědomováním si sama sebe. Jak jsme si řekli, uvědomované předměty, to je to bytí, jejich existence a pozorovatel, to je to vědomí, bez kterého neexistují. Ve stavu nevědomosti je bytí a vědomí oddělené, ve stavu poznání, je spojené. Nikoliv totožné ani v tom smyslu, že by všechny rozdíly zmizely, ale že je uvědomována jednota právě v tom vědomí a skrze toto vědomí. Teď se o to všichni pokusíme, každý tak jak mu to vyhovuje a jak to nejlépe umí. Zásada je nehledat nic mimo sebe, nehledat nic co tady není, ale obracet pozornost na to co stále jsme a to i právě teď a tady.

Konec meditace

Tak se s vámi za chvilku rozloučíme. Ještě pár informací, jistě víte, že probíhá velikonoční týden, což je příležitost jak se duchovně prohloubit, urychlit svůj pokrok, protože vanou velmi příznivé duchovní vlivy. Tak toho využijte, máte k tomu hojnost příležitostí. Zítra tady v klubovně je meditace od 15 hodin s Evou a s Jirkou, tak toho v rámci velikonoc využijte. Vůbec tuto klubovnu co nejvíc využívejte, važte si nesmírně toho, že existuje, že máte kam přijít se posadit a zameditovat a taky to trošku nějak oceňujte finančně, protože myslím, že si neuvědomujete, jaké obrovské finanční náklady její udržování stojí, zvlášť teď, když se zase zdražila elektrika. Takže  Pavlovi pomáhejte klubovnu udržet jak nejvíc můžete, protože když mu nebudete pomáhat, tak o tu možnost přijdete. Choďte sem, meditujte tady, je to obrovská pomoc, i když snad to mnozí takto nevidíte, ale je to tak, věřte mi, že ano. Další možnost prohloubení máte za týden 22.3. v sobotu ve Stodůlkách, kde bude veřejná meditace, pak na to navazuje 12.4. meditace zase ve Stodůlkách, 19.4. bychom měli mít nějakou meditaci v Bratislavě a na to navazuje seminář v Kostolanech. Pak už následují další semináře, takže už se na ně hlaste v předstihu, protože pořadatelé potřebují vědět aspoň přibližně s jakou účastí mohou počítat a taky potřebují vaše zálohy, aby zase oni mohli platit zálohu ubytovacím a stravovacím zařízením. Važte si toho, jak se o vás starají, že vám možnost seminářů zabezpečují. Neztěžujte jim to, ale naopak ulehčujte. Musíte taky trošku přemýšlet o tom, že to, co se vám dostává, stojí v mnoha případech velkou obětavost, námahu a často i finanční prostředky a měli byste se za to, jak se říká, revanšovat. Nic není zadarmo. Všimněte si, co stojí semináře a setkání v jiných společnostech a uvidíte ten obrovský rozdíl. Ve Stodůlkách budeme prodávat dvě novinky, xeroxy formátu A4. Jak víte, to jsou díla, která nejsme schopni v dohledné době vydat tiskem. Tímto způsobem vám umožňujeme se s nimi seznámit. Proto vychází v tomto provedení  druhý díl Ramdasových rozmluv, první část. Ramdas je realizátor jako Maháriši a další, takže byste měli z něho vydatně čerpat. Ode mne pak tam bude titul s názvem Důležité kapitoly. Budete tam o energetické stránce átmavičáry. Dopis přátelům, kde se dozvíte, jak se máte navzájem ve skupině k sobě chovat, že se nemáte nechat ovlivňovat nepřátelskými vlivy, které se snaží rozkládat a znemožňovat všemu duchovnímu, aby se projevovalo a přinášelo svoje plody. Nesmíte si myslet, že žijeme v nějakém světe, kde panuje jenom dobro. Právě naopak. Žijeme ve světe, kde se neustále střetává zlo s dobrem a ne všichni jsme si toho vědomi a často tomu zlu nevědomě podléháme. Jelikož máme v sobě zlé vlastnosti, tak skrze ně se nás zmocňují cizí zlé síly. V tomto smyslu Mára nebo chceme-li po křesťansky, ďábel, skutečně existují a působí a je velmi pošetilé o tom nevědět a nechávat zlu volný přístup. Nakonec se stačí podívat na blog kauza Vacek a vidíte, oč tam jde, naprosto jasně. Další kapitola tam pak je o třech klenotech, z nichž jeden je právě řád neboli pro nás naše duchovní skupina, jaký má význam a co všechno nám taková skupina, příslušnost k ní přináší a jak si ji také máme vážit, aby nám vydržela, abychom ji posilovali a nikoliv pro svou hloupost a zlo v nás ji rozkládali, jak se bohužel občas stává tím, že se navzájem nemáme rádi a dokonce třeba i pomlouváme. Čtvrtá kapitola je nesmírně důležitá. Je o podstatě ega, že vlastně ego jako takové neexistuje, ale že ho neustále vytváříme okamžik od okamžiku tím, že se s něčím ztotožňujeme. Ego bychom mohli definovat jako myšlenku nebo bytost, já jsem to či ono, ne to velké To, ale já jsem tělo, já jsem hněv, já jsem pohyb, já jsem nenávist a podobně. To jsou všecko neustálé činnosti, se kterými když se ztotožňujeme, vytváříme příčinu ego, které jako bytost neexistuje, ale existuje ztotožňování se a to se neustále mění a proto je ego i je neustále vytvářeno. Znát tento mechanizmus je nesmírně důležité. Proto vám silně doporučuji si tyto důležité kapitoly prostudovat. Z cizích knih tam je od Šrí Chinmoye  knížečka, která už tady byla, Mistr a žák. Tam  najdete naprosto stejně, jak to já popisuji, podstatu vztahu mistr a žák. Uvidíte v tom jasné potvrzení toho, co říkám a současně vyvrácení toho, o čem se nás snaží neustále přesvědčovat Tomášovci. Oni by nejraději z mistra udělali sluhu svého ega. Tonou v nevědomosti a pořád se holedbají, že jsou schopni poznat, co je mistr a co je správné a co není. Další dobrá knížka od Chinmoye je Moudrost Šrí Chinmoye kde máte plno velmi hodnotných duchovních postřehů a rad. My se s vámi nyní loučíme. Vy tady budete do kolika? Do desíti? Takže Jindra Mládek si sedne na moje místo a bude to tady dirigovat. Budete vždycky meditovat tím systémem, jak to děláme, třičtvrtě hodiny meditace, čtvrt hodiny přestávka, je to jasné? To znamená, že Jindra mě tady zastupuje a že se budete chovat ukázněně, jako když sem tady já sám. Na tu ukázněnost si dávejte dobrý pozor, není možné, aby si ve skupině dělal každý co chce a co ho napadne, to prostě nejde.

Takže nashledanou.