Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Duch svatý je mně z celé božské trojice nejbližší. Mám k němu vřelý a láskyplný vztah. Také jsem se na jeho svátek narodil, což mnohé naznačuje. Vzývám jej o pomoc a vedení často: „Duchu svatý veď mě, božská sílo pomáhej mně“.

Tak jak se letos blížily jeho svátky – trvají celý týden, cítil jsem jeho vzrůstající působení. To vše způsobilo, že se ve mně zvedla touha oslavit jej společně s našimi přáteli a proto Pavel Dymanus uspořádal na hod boží svatodušní v klubovně Duchovní Srdce meditační maratón, kterého jsem se i z větší části s Miluškou zúčastnil. Byl jsem silně oslaben nemocí, ale touha po oslavě Ducha svatého společnou meditací zvítězila. Jirka s Evou nás, jak je pravidlem, do klubovny dovezli autem a opět odvezli; tak nám návštěvu umožnili. Meditace byla velmi silná a hluboká. Klubovna byla plná, přišlo asi 70 lidí.

V průběhu meditace jsem pocítil potřebu ticho chvílemi doprovázet slovem. Následující přepis je záznamem toho, co zaznělo.

Promluva ze svatodušního maratónu 11. 5. 2008

Dobrý den, tak se můžeme přivítat navzájem, tak já vás vítám a doufám, že i vy mě vítáte. Dneska je velký svátek Svatého ducha, Hod Boží svatodušní. To má doslova Bůh hodovat v našem nitru. Duch Svatý je vanutí od otce Boha ke svému synovi v nás, neboli je to vlastně spojování našeho vnitřního božství s tím zevním v uvozovkách transcendentním božstvím. Proto se říká, že to je vanutí od otce k synovi. Také se říká, že Duch vane kam chce, což není pravda. Duch vane všude, ale vstupuje jenom tam, kde je mu otevíráno, kde je vítán, kde má volné pole působnosti. Kromě jiného se Duchu Svatému také říká Utěšitel, protože nás utěšuje, neboli pomáhá na stezce, když třeba nemáme Mistra nebo se nám nedaří a podobně. A jelikož je Utěšitel, tak je zřejmé, že se máme od něho nechat utěšovat, neboli obracet se k němu, aby nás Otec co nejvíce naplnil sám sebou, aby došlo k tomu spojení toho vnitřního a zevního. To je právě onen výstup, o kterém mluví Ježíš k Otci. Samozřejmě, že nešlapeme někam do kopce, to všechno je míněno vnitřně, duchovně, symbolicky, ale o to je to skutečnější. Svatodušní týden začíná dneska, pokračuje pondělím Svatodušním, to je ve většině států státní svátek, což zdůrazňuje  důležitost tohoto svátku Svatého Ducha. Duchovně vzato, je to mnohem vyšší svátek než narození Páně nebo velikonoce. Takže celý příští týden je svatodušní jeho vlivy už jste mohli zachytit od čtvrtka. Tak se otevírejte Duchu svatému, ať do vás může vstoupit a volně ve vás působit. Významně Svatodušní týden končí Trojicí, svátkem Trojice, Trojjediného Boha Otce, Syna a Ducha Svatého neboli máme dosáhnout jednoty těchto tří. Samozřejmě, že není více Bohů, je jenom jeden Bůh. To, co nazýváme Otcem, to je Bůh v tom absolutním, transcendentálním smyslu. Syn sídlí v nás, to je naše vnitřní božství a Duch Svatý je jejich spojení. Takže spojme tyto tři a tím oslavíme Trojici. Teď začneme naše cvičení tím, že budeme prosit Ducha Svatého o pomoc.

Začátek střídavé pránájámy

Hlavní metodou dosažení na naší stezce je átmavičára neboli spočívání v Já, alespoň v jeho funkci pozorovatele všeho. Proto ve všem co děláme, všechna cvičení, se bere jako samozřejmost, že je děláme v sebe si vědomém pozorovateli, který ví, že není ničím, co pozoruje, ale tím co pozoruje v něm neboli vědomím Já jsem. Proto vždycky než začneme cokoli cvičit, pránájámu vnitřní nebo střídavou tak se rozpomeneme jestli správně bdíme v pozorovateli, usadíme se v něm a v něm pak pokračujeme. Teď zrovna například ve střídavé pránájámě.

Na konci střídavé pránájámy

Kdo chce, tak může skončit, samozřejmě se stále udržujeme v sebe si vědomém pozorovateli, který ví, že není ničím co pozoruje, ale pozorujícím vědomím všeho. Právě toto rozlišení, vědomí Já, kterým jsme, od toho co nejsme, je základním úkolem na stezce, kterému musíme věnovat maximální pozornost. Musíme se uvědomit jako Já nebo alespoň jako pozorovatel a současně ale zrušit i totožnost s tím co nejsme, to znamená s tělem a s myslí. To znamená se od nich rozlišit, neznamená to, že je ztratíme nebo, že je nepoužíváme, ale že je používáme jako své nástroje se kterými nejsme totožní a ovládáme je, místo toho aby oni ovládali nás. Jedním z omylů, který podporuje totožnost s tělem je i přesvědčení, že jsme omezeni na tělo. Nejsme, vědomí je neomezené a my jsme tímto neomezeným vědomím, proto se můžeme uvědomovat kdekoliv a to samozřejmě kdykoliv. Takže abychom  povolili vazbu na tělo, tak se uchýlíme s vědomím Já jsem co nejvýše nad hlavu. Tam jsou současně i ta nejvyšší centra, vzato z toho pohledu šaktického a Nitjánanda nám například radí, že se máme soustřeďovat na ta nejvyšší centra, nikoliv na ta nejnižší. Takže přednost bychom měli dávat soustředění nad hlavu. Tak se uvědomíme nad hlavou, uvědomíme si ten rozdíl, že jsme tam jako vědomí a pod námi je tělo, že nejsme tělem. V tomto cvičení  nejde o to, o nějaké soustředění nad hlavou, ale jde o to pochopit, že jsme vědomí, které není omezeno tělem, že můžeme existovat mimo tělo a že tělo je předmět pozorovaný, včetně mysli samozřejmě. To je těžiště tohoto cvičení, rozpustit totožnost s tělem, neboli ego.

Ze stejného důvodu, to znamená jako cvičení které rozpouští naší totožnost s tělem, se soustředíme do centra pod nohy, tam je také skutečně duchovní centrum, málo se o tom ví, ale existuje, dokonce má v indickém prostředí své jméno. Takže se soustředíme s vědomím Já jsem pod nohama. Budeme se tam prožívat, není to jenom nějaké soustřeďování se pod nohy i když i to je dobré ze začátku, ale je to prožívání se v prostoru pod nohama. Tím současně tedy kromě toho, že se rozlišujeme od těla, toto centrum čistíme. Znečištěné energie mají snahu nebo směr shromažďovat se v nohách a v prostoru pod nohama. Proto se také v Bibli mluví o tom, že Ježíš neboli vědomí Já jsem nám musí omýt nohy, to znamená, že tím, že se tam uvědomujeme ve vědomí Já jsem, se čistíme. Já je nejmocnější duchovní prostředek ze všeho. Proto ho i v tomto smyslu nebo za tímto cílem používejme, všechno prozařujme vědomím Já jsem. Ta čistící schopnost vědomí Já jsem je vyjádřena i příběhem jak Ježíš, neboli zase vědomí Já jsem vymítá z chrámu, chrám to je naše nitro, všechny  penězoměnce, neboli všechny ty materialistické vasány, které pracují se ziskem ega a nebo jsou zaměřeny na zisk ega. Takže s tímto pochopením rozžehneme světlo vědomí Já jsem pod nohama.

Toto cvičení nás má naučit, že vědomí je všude ve všem, vždy stále, všechno v sobě obsahuje a současně i všechno proniká. Proto můžeme v jakémkoli prostoru, to berte v uvozovkách, vědomí Já jsem uvědomit, zesílit ho tam, vytvořit tam střed pozorovatele, což je vlastně základem naší a každé sebe si vědomé bytosti. Každá sebe si vědomá bytost je pronikána vědomím Já jsem, má za základ své existence vědomí Já jsem a navíc má propůjčeného toho pozorovatele, který jí umožňuje uvědomovat si projev. To je v pořádku. V nepořádku to začíná tam, kde se s tímto projevem začneme ztotožňovat, protože jsme zapomněli, že jsme vědomím Já jsem. Takže neustále musíme obnovovat vědomí Já jsem a držet ho v rozlišení od všeho pozorovatelného. Jednota není v tom, že zmizí projevené rozdíly, tato rozlišenost, ale v tom, že si uvědomujeme, žijeme ten všepronikající základ vědomí a současně i jeho vyjádření v nás jako to osobní pozorující vědomí Já jsem. K tomu slouží následující cvičení, kdy už spojíme předchozí dvě předchozí cvičení, to znamená, se jak nad hlavou uvědomujeme, tak pod nohama a tím vlastně dostáváme tělo do vědomí. Vědomí přestává být v těle, přestáváme být tělem, ale tělo se stává předmětem vědomí a jako takové je z těchto dvou center současně uvědomováno. Zatím vším můžeme postřehnout jednotné pole, jednotný základ neomezeného, beztvarého, neprojeveného vědomí, které vchází v projev právě prostřednictvím pozorovatele.

Tak teď se trošičku uvolníme, ale nepřestaneme bdít, uděláme si pauzu na oběd .

O přestávce přichází SMS z Olomouce:

Děkujeme za krásnou meditaci, připojujeme se v duchu a děkujeme Bohu za příležitost, kterou nám dává, je velký rozdíl meditovat sám nebo se skupinou, byť na dálku. Všechny moc zdravíme a všem jenž vám pomáhají děkujeme. Těšíme se na shledanou v Olomouci. Sára Hromádková.
        

Tak se rychle vzpamatujme. Teď se máme věnovat plně pozorovateli, což už určitě všichni brilantně ovládáme. Snad nemusíme celou tu metodickou řadu dneska procházet nebo ať si jí každý projde individuálně sám. V základě se jedná, že my jsme vědomí, které čtyřiadvacet hodin denně neustále si něco uvědomuje, říkáme tomu, že pozoruje a toto vědomí je jedno jediné. To co my, vědomí pozorujeme, se mění. Mění se jednak naše světy, svět denní se mění  na svět snový ten zas někdy na svět neprojevu, ve kterém existujeme pouze jako vědomí, ale bohužel nikoliv sebe si vědomé vědomí. Proto nám tento stav není nic platný a musíme usilovat ve bdělém stavu, protože to je jediný stav, ve kterém jsme cílevědomého úsilí schopni. Naše úsilí spočívá v tom, že se rozlišíme od všeho co pozorujeme, což se docílí jednoduše tím, že se zaměříme na nějaký pozorovaný předmět a teď si uvědomíme, že jsme tady dva. Jednak ten pozorovaný předmět a jednak vědomí, my sami, které ho pozoruje. A je jenom otázkou výběru pozornosti neboli naší rozlišovací schopnosti ve vědomí, čemu věnujeme pozornost. Buď můžeme věnovat pozornost pozorovanému předmětu, to může být cokoli ze světa, může to být i nevědomost spánku beze snů, naše tělo, naše myšlenky. A dokonce většinou jdeme tak dalece, že nejen že si neuvědomujeme sebe, že jsme pozorovatelem, ale že se necháme plně pohltit tím, co pozorujeme. To je právě ta moc vědomí, o které často mluvíme. Čemu věnujeme pozornost, s tím se spojujeme, ztotožňujeme, to posilujeme. Pokud chceme něco nežádoucího odstranit, tak jediná účinná metoda je přestat tomu věnovat pozornost a obrátit tu pozornost na sama sebe. To je i princip rozpouštění ega, totožnosti s tělem a s myslí. Musíme stáhnout doslova vědomí sebe z nevědomého ponoření v mysli a v těle a nastolit stav, ve kterém  pozornost vědomí zůstává v samotném vědomí a proto nastává sebeuvědomování. Realizace není nic jiného než vědomí nebo uvědomování si toho, co jsme a neztotožňování se s tím, co nejsme. Takže myslím, že všichni jsme toho všichni slyšeli dost, a proto se o to můžeme přímo pokusit každý úměrně tomu, kam až ve své praxi dospěl. To je částečně výhoda a částečně nevýhoda vedení meditací na seminářích. Někteří jsou dál, někteří méně, relativně vzato. Musí se to dělat tak, aby každý si z toho něco odnesl. Ale už pouhá přítomnost na semináři nebo na meditaci je obrovským ziskem, i když třeba ještě dobře nerozumí, co se po něm žádá, protože, ač to nevidíme, neuvědomujeme si, nemůžeme to pozorovat pro naši nevědomost, síla Já, všude kde se sejdou dva nebo tři a nebo víc za účelem poznání sebe působí jak říká Ježíš: „Kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tam já jsem vprostřed nich“, neboli že síla v takovém společenství vždycky působí. To nespočívá v tom, že sedíme spolu, ale že společně vzýváme Boha, Ducha Svatého, vědomí Já jsem.  Podmínkou je, že jeho jednotliví členové Boha skutečně vzývají, to znamená soustřeďují se na něj. Kdykoli se v bibli mluví o vzývání Boha, tak vězte, že se tím myslí soustředění, meditace na Boha. Kdykoliv tak činíme, tak  Boha v sobě z našeho pohledu oživujeme. Právě proto se často mluví o zmrtvýchvstání Boha, nejenom v křesťanství, ale i třeba v egyptském náboženství. Není to nic jiného než správné obrácení pozornosti vědomí, které dociluje oživení toho, co je sice samo o sobě vždycky živé, ale z našeho pohledu, jelikož tomu nevěnujeme pozornost, se to zdá být neexistující neboli neživé. Takže si pamatujme, jakou sílu naše vědomí, jeho pozornost má. Čemu ji věnujeme, to oživujeme, posilujeme, tím se stáváme a současně, ale má to i ten rubový efekt, že jestliže něčemu věnuji pozornost, tak jí něčemu jinému nevěnuji a tím, že jí nevěnuji, tak tomu odebírám sílu existence. To se s úspěchem používá na stezce, když se vyhýbáme třeba „v uvozovkách“ světským radostem nebo světské společnosti. To všecko není bezvýznamné, to všecko má svůj smysl. Bohužel se tomu málo rozumí a často se to vykládá nesprávně. Třeba z hlediska toho, že je hříšné věnovat se nějaké světské činnosti. Hříšné na tom je, ne to věnování se té činnosti, ale to, že se v té společnosti naše božské vědomí ztrácí, že tím nasáváme nebožské vlivy. Tím ubližujeme samozřejmě sobě. Boha nemůžeme ani těšit ani urážet, ale můžeme si jenom způsobovat újmu tím, že mu nevěnujeme dostatek pozornosti. Všecko vězí jenom v tom ohnisku pozornosti, které si vytvoříme. Jakmile je mimo Boha, tak jde všecko špatně. Takže se teď do toho pusťme.

Pravé duchovní společenství je společná meditace a to zdůrazňuji, společenství není jen v tom, že se lidé scházejí nebo dokonce bydlí spolu a nosí nějaký jógický stejnokroj. Společenství je v tom, že se skutečně scházíme ve jménu Já jsem, to znamená že meditujeme na Já jsem. To je podstata společenství. Proto toto společenství má nesmírnou cenu a je naší nesmírnou pomocí, tak si ho máme také považovat, vážit jako milost. Nakonec i dnešek je toho důkazem, ta krásná meditace to je výsledek toho společenství, které se pěstuje a vyvíjí už někdy od roku 93. Takže za tu dobu se mnoho lidí naučilo dobře meditovat, duchovně se prohloubilo, očistilo a proto naše společenství má stále větší a větší sílu, protože  Já jsem, které je uprostřed našeho shromáždění, může také víc působit. Já jsem, aby mohlo působit, musí také mít k tomu podmínky. Tam, kde jsme zabetonováni negacemi, tam toho moc nedokáže. Nebo kde je nechceme vpustit do nitra. Takže společenství je obrovská hodnota. Aby mohlo existovat, abychom se mohli setkávat, tak musíme mít kde se setkávat čili ono potřebuje i určitou podmínku a tou podmínkou je vhodné místo setkání. V malém se to nechá řešit, že se setkáváme po bytech nebo, což je méně vhodné, třeba po čajovnách. Taková velká setkání jako je toto nebo semináře nebo dvouhodinové meditace v Praze, Brně, Bratislavě, to už vyžaduje nájem nějaké místnosti a pro úplnost takový nájem stojí několik tisíc korun a ten, kdo to organizuje, má s tím také i plno práce. To říkám pro to, abychom si vážili těch, kteří nám tato setkání umožňují, protože to není od nich samozřejmost. Oni na to obětují svůj čas, energii, mají s tím spoustu starostí a bohužel slyším, že jim to i někteří, neváhám říct sobci, značně znesnadňují a otravují tím, že si myslí, že jsou jediní na světě, že mají nárok na nějaká privilegia a že by vlastně neměli nic platit, že by všechno měli dostávat zadarmo a druhý jim ještě být vděčný, že jim mohou sloužit. I o takových podobných případech slyším. Jestli se tady v klubovně můžeme scházet, tak za to musíme být vděční Pavlovi Dymanusovi a nejenom vděční, musíme být také uznalí. Je zarážející slyšet, že občas nemá na zaplacení nájmu nebo elektriky. To je nás všech, kteří ho využíváme, velmi špatné vysvědčení a je to i vysvědčení o naší neduchovnosti, že si nevážíme těchto setkání. Protože to jsou duchovní setkání, a jsou to duchovní dary, které tady dostáváme. Proto apeluji na všecky, kteří využívají práce těchto lidí, to není samozřejmě jenom Pavel Dymanus, ale například  Leošek Kubínů, manželská dvojice v Olomouci nebo Juraj Hipš v Bratislavě, Petr Štuller na Slovensku a další, abychom si vážili práce těchto lidí, abychom je podporovali, abychom se na jejich snahy nedívali jako na nějakou samozřejmost nebo nedej Bože dokonce si mysleli, že to je nějaký jejich byznys. Schválně si porovnejte ceny našich seminářů s cenami ostatních skupin a uvidíte ten obrovský rozdíl. Takže znovu říkám, těchto lidí je potřeba si vážit, je potřeba jim pomáhat a neváhám říct i finančně. Pokud chcete, aby se tento klub udržel, tak sem musíte chodit a musíte taky na něj přispívat, jinak to není možné. Počty jsou naprosto jednoduché. Jestliže Pavel dá za nájem měsíčně přes deset tisíc, k tomu nějaká tisícovka za elektriku a za vodu, tak si spočtěte, co musí denně v uvozovkách vydělat, ne utržit, ale vydělat, jaký musí mít čistý zisk, aby s tím tohle všecko zaplatil. Využívejme tento klub, je to obrovská milost, obrovská vymoženost, o tom se vám ani nezdá. To by vám mohli říct jedině ti, co prožili komunisty, kdy bylo o strach sejít se ve větším počtu doma v bytě, natož abychom mysleli na nějaká větší setkání. Važte si společenství, važte si těch, kteří je takto sami od sebe organizují, oni to nedělají podle nějakého rozkazu nebo plánu. Oni to dělají dobrovolně ze své vůle, ze své iniciativy, to není nijak řízený i když to občas koordinujeme. Navíc sem do klubu chodí Eva s Jirkou, každou lichou neděli meditovat, na červen je to už taky rozplánované. Takže se vám tady dostává i určitého vedení a pomoci z této stránky.

Zakončení

Takže my se s vámi  teď budeme loučit, to neznamená, že to setkání pozbývá významu, protože odcházíme. Každé meditační setkání má význam, ať je na něm přítomen mistr nebo někdo pokročilý nebo ne. Byl by velký omyl se domnívat, že když tady nebude mistr, že ta setkání nemají hodnotu, právě naopak. Tím víc bychom si jich měli vážit a je udržovat, protože to je pak s už spolu naukou jediná pomoc, kterou máme. Proto také už máme řadu pokračovatelů, kteří jsou schopni vést naše meditace a setkání tak jako se vedly v minulosti a není potřeba se nijak vázat na fyzickou přítomnost někoho. To co je podstatné, je duch a ne fyzická přítomnost. Takže teď se vás ujme Zuzka a pak Ládík Cepek s Jindrou. Bude to to samé, jako kdybych tady seděl já. Zaujmou mé místo, povedou vás v meditaci, rozdělíte si přestávky a nebude zde žádný rozdíl, ať tady jsem nebo nejsem tělesně. Nashledanou.