Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Promluva na zakončení semináře v Jedlových Kostolanech září 2006

Na seminářích převážně mlčíme ústy i myslí. Někdy však přijde popud z nitra a cítím, že je potřeba promluvit. Na konci seminářů se tak děje často. Někdy na závěr také přidávám něco nového, nějaké nové cvičení.

V té době jsem se znovu začal zabývat učením kašmírského šivaismu, otázkami práce s božskou silou a s vnitřní pránájámou. Ta, jak ukazují zkušenosti s její dlouholeté praxe, je vysoce účinnou metodou, která využívá Boha v jeho aspektu tvořivé síly a vede stále k vyšším  duchovním stavům a dosažením, je-li dlouho a nepřetržitě prováděna.

Podle tvrzení mistrů kašmírského šivaismu zavedením prány do sušumny a jejím vyvedením nad hlavu, je možné dosáhnout poznání Já.

Následující stať je přepisem zvukového záznamu, který byl pořízen na konci semináře. Mluvil jsem spatra bez přípravy. Záznam byl částečně upraven do spisovného jazyka.

O vnitřní pránájámě

Vnitřní pránájáma, která je součástí naší meditační praxe, je podivuhodná meditace, o které se bohužel málo ví. Já sám jsem se k jejímu pochopení propracovával více méně dlouhá léta. Když mě Jára Kočí řekl, že bych se měl prodýchávat, že to pomáhá realizaci, tak jsem to vzal, ale prostě jsem to vzal jako pomocnou metodu. A ona je to hlavní metoda například kašmírského šivaismu, jak jsem zjistil naprosto bezpečně v poslední době přečtením si některých pojednání od jejího velkého Mistra Svami Nitjanandy, jehož žákem byl Svami Muktananda, který již také zemřel. Kašmírský šivaismus je velmi rozšířený. Jak název napovídá, je doma místně v Indii na severu, kdežto Maháriši je tamilská oblast. Kašmírský šivaismus je velmi rozšířený a jeho podstatným znakem je stejný důraz na Šakti jako na Šivu a v praxi možná ještě poněkud větší na Šakti. Pokud chceme pochopit vnitřní pránájámu, tak si musíme uvědomit, že prána je Šakti, že je to božská tvořivá síla Já, z tohoto pohledu je stejně Bůh jako vědomí, že Šakti a Šiva tvoří jednotu, že nejsou dva, ale jedno, že to jsou dva pohledy na Boha, a to dva plnohodnotné pohledy. Ten třetí pohled je pohled lásky. Ono už je to skryto v té definici nejvyšší Skutečnosti, kde se nám říká, že je Sat, Čit a Ánanda. Sat odpovídá Šakti, protože to je existence, Šakti tvoří projev neboli vytváří existenci projevu, abych to řekl velmi neobratně. Vědomí je vědomí Já jsem, bez kterého projev neexistuje ani existovat nemůže, protože v tomto případě by existoval mimo Boha nebo Bůh by si ho nebyl vědom. Ánanda je láska. Spíš by se mělo říkat, že je to láska než Ánanda. Proto musíme mít na paměti, že když pracujeme s vnitřní pránájámou, že pracujeme se Šakti, s božskou tvořivou silou. V těle je božská tvořivá síla projevena jednak jako samo hmotné tělo, a jednak jako naše mysl. Celý projev je vlastně v jevové části, nikoliv v té neviditelné základní části, ale v té jevové tvarové části, jedna jediná Šakti, její pohyb. Můžeme říci zkratkou, že Bůh tvoří svým pohybem, pohybem Šakti. Bohužel, když čtete třeba Lampu k hathajóze, Hathajóga pradípiku, tak tam se všude mluví o dechu. Máme dýchat tak či onak, ve skutečnosti, nevím proč, jestli je to překladem nebo čím, kdykoliv se tam mluví o dechu, tak se mluví o práně. Není myšlena zevní pránájáma, jak my tomu říkáme samo o sobě, ale vždycky je míněna ve spojení s vnitřním pránickým dýcháním. Takže, když máme dýchat střídavě pravou a levou nosní dírkou, tak se to týká zevního dechu, ale i současně vnitřního dechu, prány. Což platí pro všechna další cvičení pránájámy. A Nitjananda říká, že cílem vnitřní pránájámy je zavést pránu do sušumny a vyvést ji nad hlavu a tam dojde ke spojení Šakti se Šivou. Kdo zná trošku křesťanskou mystiku nebo rosekruciány, tak ví, že to není nic jiného, než takzvaná mystická svatba. Což znova dokazuje jednotu všech vnitřních náboženství. Hlavní praxí kašmírského šivaismu, jak vyplývá z Nitjanandy, je zavedení prány do sušumny a její vyvedení nad hlavu, kde se spojuje se Šivou, čímž dochází podle této stezky k poznání Já. Nitjananda na rozdíl od Mahárišiho a celý kašmírský šivaismus zdůrazňuje centrum nad hlavou, na rozdíl od Mahárišiho, který zdůrazňuje Srdce. To je mezi těmito dvěma Mistry rozdíl. Nemusíme to chápat jako protiřečení, ale prostě jako jiný druh pohledu. Někteří další Mistři také Srdce neznají. Křesťanská mystika ho zná. První o něm píše Weinfurter, dřív než přišly o něm informace od Mahárišiho. Nitjánanda zdůrazňuje, že Srdce je nad hlavou, jenže Srdce v sanskrtu nemá význam pouze Srdce, ale má i význam centra. Jestliže Nitjánanda říká, že centrum je nad hlavou, tak říká souhlasně s náma, že toto centrum není v hlavě, jak se někdy říká, ale že je nad hlavou.

No a teď si tu pránájámu, jak jí učí kašmírský šivaismus, zkusíme přímo. A sice se přemístíme nad hlavu do tohoto centra, do sahasráry. To už bychom měli všichni umět, protože jsme to již cvičili. Budeme provádět vnitřní pránájámu tak, že z tohoto centra budeme nadechovat z pod nohou nebo z jedničky, jak kdo chce, pránu, povedeme ji sušumnou do prodloužené míchy a nad hlavu. Tam uděláme zádrž dechu a tím i prány. Pořád si budeme uvědomovat, že pracujeme jak s božskou tvořivou silou, tak současně s vědomím. Potáhneme, budeme nadechovat nahoru vědomí a božskou tvořivou sílu, nad hlavou ji zadržíme a budeme si uvědomovat jednotu vědomí a síly, kterou tam  držíme. To není jenom pouhá zádrž nebo nějaké prázdno, ale držíme tam pránu. Pak budeme opačným způsobem vydechovat do jedničky nebo pod nohy zase páteří. Takže si to procvičíme. Kdo je dostatečně očištěný, tak může tuto pránájámu zařadit do své praxe. To dostatečné očištění zdůrazňuji. Pokud nejsme očištěni předchozí praxí prodýchávání čaker a kázní mysli, tak se nám nemůže podařit, abychom pránu zavedli do sušumny. I když se nám to podaří, tak to záhy ztratíme. Proudění prány v páteři se víceméně musí stát nějak samovolné a trvalé. Protože energie musí být stále udržována ve spojení s Šivou, s vědomím nad hlavou. Nikomu neradím, aby dělal jenom vnitřní pránájámu, protože když nebude dělat další techniky, jako je kontrola a ovládání mysli pomocí rozlišovací schopnosti, tak síly, které tím vyvolá a ty nečistoty, které se tím uvolní, nedokáže rozpustit, nedokáže je ovládnout, ale ony ovládnou jeho. To je pak ono přerušení procesu výroby vína, jak se o tom mluví, a nevznikne víno, ale ocet. O takovém člověku se pak říká, že se stane démonem, a že je pro stezku ztracen. Takže pozor na to. Pracovat se silou je z tohoto pohledu, pokud se nedodržuje duchovní kázeň, nebezpečné. Proto by se také tato cvičení neměla přemáhat z postoje vůle „Já to zvládnu, já to udělám, já to prosadím“, ale naopak měli bychom do nich vnášet prvek odevzdanosti, odevzdávání se Šakti. Neměli bychom tvrdě Šakti ovládat, ale měli bychom spíš naopak jí nechávat volně působit. Protože v opačném případě posilujeme ego, místo abychom ho nechávali rozpouštět působením Šakti. Takže teď si to zkusíme, máme na to asi zhruba půl hodiny, ve třičtvrtě si uděláme přestávku, kdo potřebuje odejde a v jedenáct se pak ještě na půl hodinky můžeme posadit do klidu.

Následovalo popsané cvičení.

* * *

(Po přestávce.)

Potká kachna kachnu, „Paní, co jste dneska tak smutná?“ „Ále, zabili mě sestřičku, chystaj nějaký posvícení“. „Á chudák, budiž jí trouba lehká“.

Takže budiž nám lehká naše trouba. My jsme také vlastně v takové naší troubě, ve které se stále smažíme. Tou troubou je naše tělo a mysl. A abychom se z té trouby dostali, tak jak říká Bible a tuším Ježíš, tak musíme být horcí nebo studení, pokud budeme jenom vlažní, tak budeme zavrženi. Co to znamená? V podstatě se můžeme vydat dvěma směry, buď náš rozum něco osvítí a pochopíme, že sem do hmoty nepatříme, že existují důležitější věci, než je naše tělo, náš majetek a svět a použijeme svou vůli, abychom toto přesvědčení prosadili a začali hledat Boha pomocí rozumu. Samozřejmě, že náš rozum nesmíme povýšit na samého Boha, musíme vědět, že má své světlo jenom od Boha propůjčené, ale jenom tak dlouho, dokud jsme v určitém stavu čistoty. Jakmile čistotu ztratíme, tak se světlo rozumu zakalí a pokud dokonce propadneme zlu, pak vidíme všecko zvráceně neboli obráceně. Proto se velmi důrazně v Bibli praví: „Zvrácenému jsem zvráceným Bohem“. Takoví lidé ve jménu Boha klidně vraždí, mučí druhé a pronásledují je. To je ta zvrácenost. Pokud po stezce rozumu a vůle pokračujeme, tak se dobereme pravdy o sobě a o Bohu, což přímo poznáváme. Tím se také zbavujeme té trouby, toho našeho těla a mysli neboli ega. To je studená stezka. Ta horká cesta je cestou citu a lásky. Nějakým záhadným způsobem v nás Bůh zapálí lásku k sobě a my ho poslušni této lásky hledáme. Bohužel je to cesta bez rozumu nebo jenom s malým rozumem, a proto na ní můžeme dělat mnoho nesmyslů a můžeme také uvíznout na samotné lásce. Pak nechceme Boha, ale chceme jenom tu sladkost jeho lásky. Stezka rozumu má samozřejmě také svá úskalí, jako je to povýšení rozumu nad Boha a podobně. Kdo je vlažný, tak to je ten, kdo nejde ani stezkou horkou ani stezkou studenou. Ten nemá jinou naději než, že tady bude tak dlouho, dokud nepochopí, že sem nepatří a že mu z toho žádné výhody nekynou a bude se tady znovu a znovu objevovat. Ideálem samozřejmě je, abychom byli jak horcí tak studení. Jinými slovy, abychom rozvíjeli jak složku rozumovou, volní a poznání, tak abychom pěstovali lásku k Bohu. Ideálem je láska, která je vedená moudrostí. Rozum bez lásky je studený a láska bez rozumu je nerozumná. Ono čím dále postoupíme, tím víc musíme ty dva hlavní principy Boha v nás rozvíjet, na to nezapomínejme. Jedině, když je rozvíjíme harmonicky, tak se také můžeme my sami harmonicky rozvíjet. Pokud tak nečiníme, tak náš vývoj je neharmonický a projevuje se to i ve vztahu k Bohu a k našim bližním. Takový zapálený bhakta, takoví křesťanští svatí pak posílají do Svaté země, aby jí osvobodili, hordy lupičů a vrahů a není jim na tom nic podivného. Samozřejmě, rozum bez lásky se také neobejde. Bez ní je jenom vše takové studené, jako bývají studení někteří protestanti nebo rozumoví fundamentalisté, kteří by nejradši hned každému usekli ruku nebo hlavu, když dělá „hříchy“ a podobně.