Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V sobotu 18. dubna ráno odjíždíme v plné sestavě včetně dětí do Bratislavy. Laco zorganizoval veřejnou meditaci v Ružinove, na kterou přišlo něco přes 50 lidí.

Řídím až na hranice se Slovenskem. Prvně po dlouhé době na tak dlouhou vzdálenost. Před hranicemi doplňujeme benzín v nádrži Fábinky. Chci se ujistit, zda je nádrž plná. Tak si sundám brýle a podívám se blíž. Zdá se mi, že se do nádrže ještě něco vejde. Tak stisknu kohoutek a rázem jsem slepý. Proud benzinu mně vyrazil přímo do obličeje, očí i nosu. Tápám kolem auta a snažím se dostat poslepu co nejrychleji do umývárny. Benzín pálí v očích i v nose, bojím se o oči.

Když se několikrát důkladně omyji, začínám zase vidět a bolest ustupuje. Dál již proběhla cesta normálně. Těšíme se z pohostinství Marušky, která nám všem – jen členům naší rodiny je šest – dává oběd i další přátelé se o nás s láskou starají.

Druhý den odpoledne vyrážíme do Kostolan. Na chatě nás čeká nemilé překvapení. Pan vedoucí zabral náš pokoj – nejlepší v budově na svou kancelář a nás dal do menšího pokoje s jediným výhledem do zdí.

Přesně jako za socialismu: úřad má přednost. Abychom se vešli s knihami, musíme celý pokoj přestavět a skříň vystěhovat do předsíně. I tak je tam velmi těsno zejména, když si přátelé chodí pro knihy.

V objektu je velká zima včetně meditační haly. Pavel Dymanus na mou žádost topí v krbu, ale kouř se šíří i do haly a celé budovy, takže sedíme při otevřených oknech. Až po několika dnech se dá v krbu normálně topit bez vykuřování celé místnosti.

Celkem jsme se stravou i ubytováním zklamáni. Za předchozího vedoucího vše bylo lepší.

Na společné procházky pro únavu s Miluškou nechodíme. Obcházíme vždy odpoledne sami areál. V meditaci po desáté hodině dopoledne po patnácti minutách klidu vstáváme a meditujeme při chůzi do kopce a zpět. Procházka trvá asi čtvrt hodiny.

Promluva Kostolany 25. 4. 2009

Dobré jitro. Oheň v krbu vyhasl. Už dávno vyhasly mé pistole. Můžeme si zazpívat „Temně hučí Niagára“ a jít domů. Tak co uděláme Hynku, ještě si to pamatuješ?  Měli jste si koupit tu knížku se Saí Babou, abyste viděli, jak se to dělá v Indii. Tam  se stojí fronty, abyste vůbec Saí Babu zahlédli, natož abyste mohli s ním posedět nebo mluvit. To se tam povede tak jednomu z tisíce. A také byste museli, pánové, sedět v černém a s kravatou a dámy v plesové róbě. Tam se nesmí jen tak v triku jako támhle Bešorna, neuctivě. Tam, když se mistr potká, tak se padne před ním na zem, kdežto tady někteří lidé dělají, že jsem vzduch. Vůbec je úděsné, že někteří jogíni neznají ani ty tři nebo čtyři základní věci, pozdravit, poprosit, poděkovat a čtvrtá co? Pak se diví, že nemohou dosáhnout Brahman.

Tak začneme se střídavou pránájámou v pozorovateli.

Můžeme skončit a jít co nejvýše nad hlavu, soustředíme se na skutečnost, že existujeme jako sebe si vědomé vědomí nad hlavou mimo prostor těla, kde nejsme  omezeni tělem, nejsme ani tělo ani v těle.

Přibereme k tomu prostor pod nohama.

Teď vezmeme tělo jako jeden předmět do vědomí, tělo bude ve vědomí a nikoliv vědomí v těle, jak je tomu běžně, ale nesprávně. Takže existujeme jako vědomí, ve kterém se nachází tělo i jeho osobní empirický pozorovatel.

Teď jdeme ještě dál, pojmeme celý svět do vědomí, takže naše tělo, celý svět, všechno co kolem sebe vnímáme, bude ve vědomí. Ono to tam je pořád, jenom my si to neuvědomujeme a my si to uvědomíme a budeme to vědomí, které nemá hranice, ve kterém všecko projevené existuje a které samo je neprojevené. A to je  ten začátek stupně Jednoty, o které se tolik mluví. Není to  jednota ve smyslu totožnosti, ve které by nebyly rozdíly nebo ve které by všechno dokonce zmizelo v nějaké kaši. To je jen v neprojevu, tam není nic projeveného, ale pokud existuje projev, existují i rozdíly, ale existují v  jediném vědomí, které je jejich základem a prostorem, ve kterém bytují. Jinak se tomu říká realizace Brahman. Nebo začátek realizace Brahman, ještě tam něco chybí. I v tomto stavu si můžeme položit otázku, „Kdo si to všechno v sobě uvědomuje?“. To je právě ten poslední pozorovatel na rozdíl od toho empirického pozorovatele, který je součástí toho absolutního pozorovatele nebo jednou z jeho funkcí. Cvičení, ve kterých se uvědomujeme nad hlavou, pod nohama, mimo tělo,  právě slouží k tomu, aby zmizelo mylné připsání vědomí do těla a jeho omezení na tělo. Když už jednou ho prolomíme, tak nám pak nic nebrání, abychom pochopili, že  vědomí je neohraničené. Také v něm není žádný rozpor mezi projevem a neprojevem, pokud ho nevytváříme my sami. Samozřejmě na rozdíl od  absolutního vědomí,  se projev může nacházet ve stavu, jak říkám božském nebo pokleslém, nebožském včetně pokleslého ega bytostí odpadlých od boha. Tím, že něčemu věnujeme větší pozornost. Právě  řízením pozornosti, která všechno oživuje, se může stát projev nebo něco z projevu skutečnější, mocnější ve své existenci a  neprojev může být slabší, méně uvědomován nebo neuvědomován vůbec, ale to neznamená, že tady není. Je to všechno jenom otázka pozornosti a její oživující moci. To čemu věnujeme pozornost, to jaksi vypichujeme, zakoušíme mnohem intenzivněji a od čeho vědomí odtahujeme, tak to pozbývá na síle a postupně to může i zmizet, přestal být uvědomováno. V tomto smyslu každý máme svůj svět, nikoliv že bychom byli doslova jeho stvořiteli, ale že se můžeme v něm tímto způsobem orientovat nebo pohybovat. Samozřejmě i tady stále platí zákon příčiny a následku. Žádná všemoc, jak si to mnozí představují, neexistuje. Každý čin, každé přivrácení nebo odvrácení pozornosti, je příčinou, která má vždy zákonitý následek. Na to musíme neustále dávat pozor. Často velmi něco chceme a nedomýšlíme, že to bude mít určité následky, které se nám vůbec nemusejí líbit a že také to, co chceme, může přijít za delší dobu, kdy nám to už nebude milé, ale dokonce na obtíž. To je ta časoprostorová prodleva, o které mluvím. Ta se může protáhnout i do dalších vtělení, proto je nemírně důležité pozornost ovládat, abychom si už teď nevytvářeli příčiny dalších zrodů. Takže pokud ovládáme svou mysl a hlavně pozornost, tak jsme mocní, ale rozhodně nejsme všemocní v tom smyslu, že se vymykáme  vesmírné zákonitosti, která je pevně daná. I v tomto stavu nás stále něco přesahuje a to je právě to, čemu se říká Bůh a je dobré se s Ním kamarádit a nepřít se s Ním; to se nevyplácí, hlavně se nad něj nepovyšovat. A pozor na to, že i v takto zakoušeném projevu jako obsahu vědomí, což je projev  té úrovně, na které se nacházíme, tím automaticky nemizí zlo a dobro, ale zůstává. Proto musíme neustále v tomto smyslu dobro a zlo rozlišovat. Zlo plodí vždycky zlo a dobro plodí dobro a nemusí to být dobro nejvyšší, to znamená, že ne všechno dobro nebo dobré skutky, snahy směřují k vysvobození, ale mohou nás stejně poutat jako ty zlé skutky nebo zlé záměry, protože nás vedou zpátky do tohoto světa, kde vždy probíhá boj dobra se zlem. Právě proto je nebezpečný takový ten nevědomý soucit, který se snaží zachránit celý svět nebo některé bytosti. Je svým způsobem výraz nevíry v Boha, že prostě my dokážeme něco, co ten Bůh nedokáže a je to také pýcha. Nikdo nemůže spasit druhého, může mu pouze v tomto úsilí pomoci, nic víc. A pokud on sám nechce být spasen, tak ho ani Bůh nemůže spasit a není také důvodu, proč mu spásu vnucovat, prostě pro to ještě nedozrál. Navíc takové snahy zachraňovat svět za každou cenu vyjadřují nevíru, že v tomto světě nevládne ta karmická spravedlnost, ve které každý má přesně to, co si vytvořil, co si zasloužil. Takže i když z prvního pohledu zlo existuje i utrpení, které ho provází a je to nespravedlnost, protože je to porušení etiky, tak z toho pohledu, který zahrnuje více inkarnací, panuje naprostá spravedlnost. To že ji nevidíme, neznamená, že nepůsobí a nevidíme jí protože nevidíme ve většině případů to co těm hrozným nespravedlnostem ve světě předcházelo v minulých vtěleních. Takže na to pozor. Falešný soucit je velmi nebezpečná nevědomost. Vedeni falešným soucitem se můžeme chovat jak v příměru, který někdy uvádím, že se snažíme pouštět na svobodu z vězení těžké zločince, kteří jsou tam právem odsouzeni, ale my je litujeme, protože jsou ve vězení, ale neuvědomujeme si, že jsou tam vlastní vinou za to, co spáchali.

Závěrečná promluva Kostolany, duben 2009

Tak zase poprosíme za odpuštění všechny, kterým jsme ublížili, přičemž tím, komu jsme nejvíc ublížili, je Bůh v nás, protože ego je vlastně vrah Krista v nás, vrah átman. Je to parazit, který využívá síly átman, pravého Já, aby si je přisvojoval a žil vlastním, nebožským životem.

Jako existují školy mateřské, základní, střední, gymnázia a vysoké, to samé je v józe. Jsou systémy nebo školy pro úplné začátečníky, pro pokročilé i pro ty nejpokročilejší. My děláme vysokou školu a ta má svoje nároky a z těch nemůžeme slevovat. To nejsou nějaké výmysly nebo sebechvála. To učí i Brunton, když píše, že jsou dvě základní dělení cest k Bohu, na ty pomalé, nepřímé a dlouhé a na ty přímé, rychlé, krátké, účinné. Mezi ty rychlé, krátké a účinné patří a on sám řadí džňána jógu, tak jak ji učí Ramana Maháriši neboli átmavičáru. Ne každá džňána jóga se kryje přesně s Mahárišiho átmavičárou. To, co Brunton neříká, je, že základní rozdíl mezi těmito školami je v obrácení pozornosti. Ty pomalé, dlouhé stezky pozornost obracejí zevně, a dokonce  se obracejí přímo k Bohu. Bůh je předmětem uctívání, hadí síla je předmětem uctívání, prostě na těch pomalých školách se věnuje pozornost s příslušnými důsledky předmětům.

Na těch rychlých školách, a mezi ně patří zejména átmavičára, se věnuje pozornost tomu, z čeho  pozornost vychází sama neboli subjektu samému. To je základní rozdíl a zásadní dělítko mezi těmito školami. Jakmile se soustřeďujeme, meditujeme na ne-Já, na nějaký předmět, tak je to nebo může to být dobré, ale není to rychlá, přímá, účinná stezka. Ta začíná tam, kde pozornost obracíme na sama sebe, na subjekt, a poznáváme, že jsme vědomím, které je zcela něčím jiným než mysl a tělo. Žádným jiným způsobem se toto poznání nedá docílit.

Vzpomeňte si třeba na případ Púndži, který asi 25 let dělal intenzivně, tak intenzivně, že se nám o tom ani nezdá, bhakti jógu, opakoval mantry a podobné praktiky. Když přišel k Mahárišimu a vůbec ho Já,  skutečný Bůh nepřitahoval, naopak, sebral se a šel za kopec, za Arunáčalu a tam týden trucoval, než se zase k Mahárišimu vrátil a teprve opravdovou milostí Mahárišiho si Já začal uvědomovat. Někde tento proces proběhl více méně vědomě nebo s vůlí toho, kdo takto postupoval. To je případ Rámakrišny. To byl bhakta, tantrik a teprve když přišel Totapuri, tak ho učil vyšší jógu, advaitu, nedvojnou jógu. Nedvojnost této jógy je v tom, že pozornost nedělíme mezi předmět a sebe, ale že předmětem jsme my sami, samozřejmě, že ne tělo ani mysl, ale naše pravé Já. Ramdas, ten se také dlouhá léta  postil a projevoval nejrůznějšími způsoby – oddanost k Bohu. Teprve když přišel k Mahárišimu, tak poznal vlastně to, co nevědomě uctíval. Tak je tomu vždy.

Právě proto, že děláme nejvyšší jógu, tak z ní není možné něco slevovat. Jakmile bychom začali dělat něco nižšího, něco předmětného jako hlavní praxi, tak se naše jóga stává tou stezkou pomalou, dlouhou, málo účinnou. Jinými slovy vlastně bychom dělali z vysoké školy nějaké gymnázium. Ne, že by  praxe pomalé stezky byly špatné. Pokud se provádějí správně, ve správném duchu, tak jsou výborné, ale jako nemůže gymnázium nahradit vysokou školu a tím méně nějaká mateřská škola, tak átmavičáru nemůže vůbec nic nahradit. Pokud někdo, jako Roman, začne říkat, že lidi nemohou dělat átmavičáru, protože ji neumí, tak je to moc a moc špatné. To je vlastně to, co vytýká Ježíš farizejům: „Vzali jste klíče od království nebeského, sami nevcházíte a jiným zbraňujete.“

Maháriši udává jediné měřítko vhodnosti pro átmavičáru a tím je opravdová touha ji provádět, opravdová touha po poznání našeho pravého Já. Kdo má tuto touhu, tak je schopen pro stezku poznání sebe. To neznamená, že je átmavičáru  schopen provádět, ale musí s jejím prováděním začít. A právě tím, že s ní začne, tím se ji učí. Nikdo se nemůže átmavičáru naučit, když ji nedělá. Stejně tak se nikdo nemůže naučit hrát na housle, když na ně nehraje. Může mít sebekrásnější housle, třeba stradivárky, může na ně zbožně koukat, oprašovat je a já nevím co všechno, ale tím se nenaučí ani je  naladit, natož hrát na ně. Átmavičáru se učíme tím, že ji děláme. My to navíc máme usnadněné tím, že máme  systém postupné meditace na pozorovatele, který nás doslova za ručičku krok za krokem vede ke zdroji pozornosti v nás. V tom procesu se s  pozorností odtahujeme nejdřív od světa, od těla, od mysli a nakonec, když tam zbýváme my sami, tak už poměrně snadno obrátíme pozornost na  základ, ze kterého pozornost, ten pozorovatel vychází. Tak si pamatujte důrazně:  my děláme vysokou školu, děláme tu nejvyšší jógu, jaká je možná. Pokud vás někdo od ní pod jakoukoliv záminkou odvrací, třeba to může vypadat logicky: „lidé nejsou schopní dělat átmavičáru“, tak mu nevěřte, má zastřený rozum.

Navíc naše stezka je komplexní. Vnitřní pránájáma není nic jiného než kundaliní jóga. To, že dýcháme pránu, tím obnovujeme naše pránické jemné tělo, čistíme je, čistíme jeho průchody – nádí, jeho centra – čakry, a právě proto  síla může stoupat. Nikdo nemůže sílu zvednout jenom ze své vůle, pokud je pln nečistot. Nejdřív se musí od všeho  očistit – od všech pokleslých energií, a pak teprve je naděje, že síla začne stoupat. Pak ji naopak snadno vyvede nad hlavu. A zase tam je nesmírně důležité, aby nad tou hlavou, v tom nejvyšším centru bylo vědomí Já jsem, protože pak se síla spojí s tím vědomím Já jsem, což je mystická svatba. To je velmi vysoký duchovní stupeň, který zná z autorů evangelií snad jenom Jan, nikde jinde svatbu v Káni galilejské nenajdete a ta je právě o tom. Přečtěte si to v té bibli, je to velmi důležité.

Samozřejmě, že v průběhu stezky nebo v průběhu provádění vnitřní pránájámy se její provádění mění. Nejdříve dýcháme pránu, když dosáhneme stupně světla, dýcháme světlo, když dosáhneme poznání sebe a naučíme se uvědomovat si  Já ve svém těle, tak  prodýcháváme tělo tím Já společně s jeho silou, což je pak ta nejúčinnější vnitřní pránájáma. To je samozřejmě závislé na tom, jak postupujeme po stezce átmavičáry.

Takže teď si dáme krátkou vnitřní pránájámu do 10:45. Když jsme pokročilejší, tak už nemusíme, i když to je dobré, dělat to přesně tak, jako to děláme na začátku. Můžeme třeba naráz vzít celé nohy. Takže teď si prodýchejme naráz celé nohy od centra pod nohama až po jedničku a každý podle své schopnosti pránou, světlem, vědomím a vdechujeme z nekonečna do nohou a z centra pod nohama vydechujeme nahoru  zase zpátky podle toho, jak na tom jsme a jak to zrovna cítíme.

To je také důležité, vyvinout si jakýsi vnitřní cit při práci s pránou a vůbec při duchovních cvičeních, abychom věděli, co bychom měli zrovna dělat, co potřebujeme. To je to vedení Ducha svatého nebo chcete-li buddhi, intuice, která nás učí, co máme dělat. Pozor ale, abychom vlastní fantazii nebo dokonce lenost nezaměňovali za intuici. To musíme dobře rozlišovat.

A kdo si na to troufne, tak může  rovnou nad hlavu jít skrze celé tělo naráz. A zase buď zpátky anebo co nejvýš nad hlavu. Anebo jak říkám, když cítíme, že máme někde potemnělou část jemného těla nebo nás něco bolí, tak se tam  zastavíme a věnujeme tomu větší pozornost.