Hostýn 08/2009 - promluvy JV
Jiří Vacek
V sobotu ráno odjíždím s Jirkou, Evou a vnučkami do Bystřice pod Hostýnem na meditace v penzionu Sola gratia. Miluška zůstává doma. Necítí se dobře a navíc je objednána k lékaři. Osobně si myslím, že by jí více prospělo, kdyby na pobyt jela také!
Průběh setkání je obvyklý. Mnoho hodin meditace v kapli i meditační vycházky. Ve vedení meditace se střídá Jirka, Eva, Jindra, Vládík a Pavel Janda. Kaple je plná, asi 80 lidí. Rodiče dětí střídají přítomnost v kapli s jejich hlídáním. Starší děti mají samostatný program. Meditace jsou hluboké. Několik přátel dojíždí na otočku z blízké Olomouce na odpolední a večerní meditace.
Ke konci semináře začíná mezi námi řádit infekce. I naše Žanetka ulehá. Seminář končí v sobotu 8. srpna, ale několik účastníků s Jirkou a Evou zůstávají až do neděle odpoledne a pokračují v meditacích.
Já odjíždím s Karlem Kreizlem do Zubří. Jirka, Eva a Žanetka za námi přijíždí v neděli k večeru. Žanetce stále není dobře a až do středy leží. Z Prahy přijíždí na víkend Helča. Meditujeme s rozvrhem jako na semináři až do středy poledne, kdy odjíždíme do Prahy. Karel je zklamaný, ale Miluška má ve čtvrtek chemoterapii a chci být s ní.
Pobyt u Kreizlů byl velmi příjemný hlavně díky Vlastě, paní domu, která nám výborně vařila a také s námi meditovala, i když večer již utíkala, že toho má již dost a pálí jí celé tělo. Karlův přítel Luboš se také meditací zúčastňoval, pokud mu to dovolovala služba. Karel si vzal na dobu našeho pobytu dovolenou.
Při odjezdu nás Vlasta pochválila, že jsme si v jídle nevybírali a jedli vše. Stěžovala si, že jejím návštěvám z čikungu nemůže nic uvařit, protože každý něco nejí.
Na závěr po návratu do Prahy jsme narychlo uspořádali v Pavlově klubovně v neděli 16.8. maratón.
Pro dokreslení atmosféry setkání uvádím i některé „neduchovní“ rozhovory. I ony jsou jeho součástí. Jejich úplné vynechání by zkreslovalo jejich průběh.
Promluvy a rozhovory jsou přepisy jejich přímých záznamů. Patří za ně dík více přátelům.
2. 8. 2009, neděle – Promluvy k meditacím
Zevní střídavá pránájáma
Tak začneme s prosbou o pomoc v našem úsilí, ale ze všeho nejdřív se upevníme v pozorovateli. Pozorovatel je náš velmi důležitý cíl. To je vlastně začátek stezky poznání sebe. Pozorovatel je naše vědomí Já, jehož pozornost je obrácená mimo toto vědomí k věcem projeveným. Není od Já oddělen, ale dalo by se říci je to pouze jakási jeho činnost. Když se uchýlíme do pozorovatele, tak jsme učinili vlastně první krok a ten nejdůležitější na přímé stezce tím, že jsme si uvědomili, že jsme pozorující vědomí a nejsme ničím, co můžeme pozorovat. Toto bychom si neustále měli opakovat, zdůrazňovat: Jsem pozorující vědomí a nejsem nic, co mohu pozorovat. Nejsem žádnou myšlenkou, žádným citem, nejsem tělem, ani jeho pocity, bolestmi, nejsem světem, dokonce nejsem ani tím prázdnem, které nastane, když se mysl zastaví a smysly nepůsobí, protože jsem tady Já, vědomí, které prázdno pozoruje. Stavy prázdna nejsou samádhi. Samádhi je, jak říká Ramana Maháriši, vědomí Já jsem. Jakmile tam nějakým způsobem je vědomí Já jsem, můžeme mluvit o samádhi, když tam není, tak nelze mluvit o samádhi . Jsou to sice transy, třeba se zapomenutím světa, ale to není to pravé, co hledáme.
Pozorovatel je naše taková pevnost. Když jsme doopravdy v něm, tak na nás nic nemůže, protože tím, že si uvědomujeme, že nejsme ničím pozorovaným, tak to nad námi ztrácí ve velké míře moc. To je zejména důležité pro ovládání mysli. Dokud se s myslí, myšlenkami ztotožňujeme a neprožíváme ten rozdíl vědomí, Já, na straně jedné a myšlenka nebo cit na straně druhé, tak nemůžeme tu mysl účinně řídit. Teprve, když mysl zpředmětníme, tak ji můžeme řídit. Dokud tak neuděláme, tak maximálně takzvaně v nás bojují dobré myšlenky se zlými, ale to je velmi chabé, velmi nejisté a velmi nedokonalé. Nejsme ani dobré ani zlé myšlenky a všecky musíme ovládat, což zvláště platí pro city. Zejména jsou to ty city, které vytvářejí takzvané smrtelné hříchy. Zlost, nenávist, pýcha, to všecko musíme prohlídnout, musíme se od nich oddělit pomocí pozorovatele a rozpustit je. Křesťané mají pravdu, že dokud v nás nějakým způsobem působí tyto smrtelné hříchy, to znamená dokud připouštíme v sobě vznik nenávisti, závisti, pýchy a podobně, tak nejsme v nemilosti a nemůžeme mít ani Ducha svatého. Neboli nemůžeme mít spojení s Bohem, protože to se navzájem vylučuje. Samozřejmě to platí i o zlu.
Dokud žijeme v naší úrovni, která je úrovní, kde se tříbí duchové, jak někteří říkají, tříbí se v tom smyslu: buď se přidáváme na stranu dobra nebo zla. Takže i když už spočíváme ve vědomí Já jsem, tak musíme dobro a zlo pečlivě rozlišovat a není pravda, že je jedno, jestli přitakáme dobru nebo zlu. To jsou všechno zavádějící tvrzení, která mají ulehčit zlu, aby nás ovládlo. Kdo vás něco takového učí, že je to Jedno : dobro a zlo, protože všecko je To, tak vás jenom svádí ze stezky. Všecko je To platí jenom pro Boha a nikoliv pro člověka. Pro člověka nebo pro každou stvořenou bytost zlo a dobro existuje, a když se dá na cestu zla, tak výsledkem je pád do nebožského světa, což se stalo nám všem, jak tady sedíme. To je výsledek přitakání zlu nebo nerozlišování dobra od zla. Právě v tom všem hraje pozorovatel vůdčí, zásadní úlohu. Pokud se ztotožňuji s tím, co pozoruji a neuvědomuji si, že jsem pozorující vědomí, tak jsem v nevědomosti a nejenom v nevědomosti, jsem v hrozné nesvobodě. Nejsme dobří nebo ctnostní proto, abychom těšili Pána Boha, to jsou takové pohádky pro malé děti, pro ty maličké na cestě, ale kvůli sobě, protože v celém projevu platí zákon akce a reakce a je jedno, jestli jsem nejvyšší mudrc nebo nějaký zločinec nebo obyčejný člověk, vždycky sklízím to, co zaseji a seji nejenom zevními skutky, ale mnohem víc ještě těmi vnitřními. To znamená myslí a zas nejvíc city, protože ty nás svou silou, ony jsou velmi silné, snadno strhávají a unášejí. City se musíme snažit v pozorovateli rozlišovat na prvém místě a nejenom rozlišovat, ale odtahovat se od nich: nejsem žádnou nenávistí, závistí, pýchou a podobně, ale jsem vědomí, které toto vše pozoruje. Proto věnujte maximální pozornost pozorovateli, jeho dosažení a hlavně udržení se v něm, protože jakmile přestaneme být pozorovateli, tak se automaticky ztotožňujeme s tím, co pozorujeme a výsledkem je nevědomost a nejenom nevědomost, ale i nesvoboda a utrpení. A současně s udržováním se v pozorovateli musíme neustále rozlišovat, tak jak jsme si řekli.
Takže pozorovateli věnujte maximální pozornost, maximální úsilí, aby jste ho objevili a žili v něm trvale. Je to jednoduché: nejsem nic, co pozoruji, ale vědomí, které vše pozoruje. Každý pozoruje, každý si může snadno uvědomit, že pozoruje. Jakmile si uvědomí, že pozoruje, tak je pozorovatelem a současně, když si dá pozor, tak přímo nahlíží, že není ničím co pozoruje. Tady nejde o nějaké sugesce, i když ty můžou být dobré na začátku typu, nejsem tělo, nejsem mysl a podobně, tady jde o skutečné prožitky. Tak jako víme, že nejsme ten stůl před námi, aniž bychom si to museli říkat, tak stejně nesmíme být tělem nebo myslí, ale musíme skutečně ten rozdíl mezi námi prožívat ve vědomí. Musíme se čím dál tím víc učit žít nad myslí, nad veškerým projevem, právě v našem vědomí, tam je náš pravý domov. Tam musíme převést těžiště naší bytosti a od tamtud žít a reagovat na všecko projevené. Takže teď si dáme střídavou pránájámu, bude jí cvičit každý. Neexistuje, aby jí někdo necvičil, kdo k tomu nemá opravdu závažné zdravotní důvody nebo něco takového. Prostě když se společně cvičí, tak všichni musíme dělat to samé. Střídavá pránájáma je z těch jógických pránájám nejvýbornější a má nejlepší účinky, protože uvolňuje proudění prány v nádí v jejích průchodech. Tím se oživuje naše jemné tělo, což je vlastně příprava na vzestup hadí síly. Současně to samozřejmě jako všecko děláme v pozorovateli. Tím se toto cvičení stává átmavičárou. Navíc k tomu přidáváme vnitřní pránájámu, takže nejenom zevně dýcháme, ale dýcháme i vnitřně pránu, životní sílu a navíc vlastně jsme jednak v pozorovateli, ale současně jsme činní, takže vlastně se učíme být činní i být pozorovateli i v činnosti, což je nesmírně cenné. Tak si toto cvičení považujte, protože jak říkám, zahrnuje v sobě všechny ty čtyři prvky: átmavičáru, zevní pránájámu, střídavou pránájámu a nácvik činnosti ve vědomí pozorovatele.
Můžeme skončit s pránájámou. Znova se upevníme v pozorovateli, zkontrolujeme jestli jsme z něho neuklouzli. Tentokrát ho umístíme nad hlavu. Vědomí není tělem, ale není ani omezeno tělem. Tuto pravdu si můžeme přímo sami ověřit, když se uvědomíme nad hlavou a budeme si pod sebou uvědomovat tělo jako předmět uvědomovaný. Jde o to, prožít svobodu vědomí, které není omezováno tělem, vázáno na tělo a současně udržet pozorovatele, jako rozlišeného od všeho pozorovatelného.
Stejně jako můžeme být pozorovatelem nad hlavou, můžeme být i pod nohama. Takže se pod nohama uvědomíme jako pozorovatel. A tělo bude uvědomováno jako by nad námi.
Teď toho pozorovatele, vědomí roztáhneme, protože vědomí je všude a ve všem a spojíme soustředění nad hlavou a pod nohama a uvědomíme si, že tělo se nachází ve vědomí. Nikoli, že my vědomí jsme v těle, ale že tělo je ve vědomí. A to platí o veškerém projevu, od pekel až po nebe, všechno existuje a může existovat pouze ve vědomí a nikde jinde a z vědomí to také všechno povstává jeho silou. To je pravda, kterou učí Buddha v tak málo pochopené větě, že kdyby nebylo nestvořeného nebylo by nic stvořeného. To je jasně příčinná souvislost. Příčina : aktivita nestvořeného, následek : stvořené. A máme tady hned i zákon karmy, který platí na nejvyšší úrovni, každá příčina musí mít svůj následek. Tomu se nemůže vyhnout nikdo. A to bychom měli dobře vědět. Každým svým činem, zevním i vnitřním, to znamená i myšlenkou a citem, si vytváříme svou karmu neboli chcete-li jinak vytváříme svého soudce, který nás bude podle našich skutků zevních i vnitřních, a to znova zdůrazňuji, soudit. Všechny duchovní pravdy jsou důležité, ale některé jsou zásadní a nejdůležitější ze všeho.
Pro naší stezku platí to, co říká Ramana Maháriši: átmavičára, pro náš případ jak setrvávání v pozorovateli, je stezka od začátku až do konce. To berte jako absolutní pravdu. To znamená, že musíme být neustále v pozorovateli. Pokud se nám to nedaří, tak to pořád není ono a musíme to pořád zlepšovat a pořád obnovovat. Druhá pravda navazuje na tu prvou: kdo nedělá átmavičáru, to znamená, kdo není v pozorovateli, dělá lokavičáru. Není to tak, že když neděláme átmavičáru, že se nic neděje, že zůstáváme stát, je to přesně opačně. Když neděláme átmavičáru, tak padáme z cesty. Protože když nejsem v pozorovateli, když nedělám átmavičáru, tak se automaticky ztotožňuji s tělem a s myslí, se světem a padám proto do nevědomosti o tom, že jsem vědomí a jednám jako by to pozorované bylo Nejvyšší skutečností a ten pozorovatel, vědomí, neexistoval. Proto musíme dělat ze všech sil neustále átmavičáru a proto takový to brnkání třeba na kytaru, když máte mít osobní volno, k osobní sádhaně, není nevinná zábava. Ledaže byste byli tak pokročilí a dokázali při tom meditovat. Proto tady taky využijte tu příhodnou dobu ke svému maximálnímu prohloubení. Jógu musíte dělat s plným nasazením. Nestačí to jen tak šolichat. To nic není a nikam to nevede.
Další důležitá pravda je, na kterou zejména jogíni neustále rádi zapomínají, zákon karmy. Každý čin, ať je to myšlenka, cit nebo zevní skutek, je příčinou, která zákonitě přináší nějaký následek. Většinou ho nepřináší hned, ale jak říkám s časoprostorovou prodlevou, která se někdy přetáhne i do dalšího vtělení. Ale vždycky k tomu dojde. Proto je naprosto nesmyslné chování některých jogínů, které jak s oblibou zdůrazňuji, plně charakterizuje milá paní Bednářová: „Oni čtou knížky o karmě a přitom mně je kradou.“ A to děláte většinou všichni. Čtete o karmě a jednáte proti jejímu duchu. V nějaké bláhové nevědomosti si myslíte, že se na vás nevztahuje a často kolem sebe chrlíte úplná oblaka nenávisti, nesnášenlivosti, bezohlednosti a já nevím čeho všeho. Tím si děláte špatnou karmu a nakonec přijdete o stezku. Zlí lidé, kteří neberou stezku vážně, toto nemají rádi. Berou to jako vyhrožování. To není vyhrožování, to je varování, abyste pochopili, jak se věci mají. Mají se přesně tak. A jestli tady trpíme, tak je to právě proto, že jsme jednali proti duchu zákona karmy a proti duchu átmavičáry. Místo átmavičáry jsme dělali lokavičáru. Vědomí není nicotou, není něco nečinného, něco statického, ale je obrovskou silou. Čemu věnuji pozornost vědomí, to jeho silou oživuji, tím se nakonec stávám. Proto děláme átmavičáru, ve které vědomě pracujeme s vědomím, abychom se vrátili do vědomí, které je naším domovem a podstatou. Tyto základní pravdy, co jsem shrnul, byste si měli každý den důkladně opakovat, kontrolovat se, jak dalece se s nimi chováte a hlavně myslíte a cítíte v souladu. Nemyslete si, že takové ty běžné antipatie, takové ty malé nenávisti, které prožíváte ve vztahu k druhým, že jsou neškodné. Nejsou. Nenávist je doslova ďábel; není jiný ďábel než nenávist.
Jako vždycky, jsme s sebou přivezli řadu vybraných duchovních knížek, jednak z naší produkce, ale i z cizí produkce. My jsme taková zvláštní sekta, místo abychom prodávali jenom naše knížky, tak šíříme i literaturu všech ostatních směrů, pokud jsou hodnotné. Takže tady máte výběr od křesťanství, přes židovství, přes kašmírský šivaismus a já nevím přes co ještě všecko. Jsou to všechno vysoce hodnotné knížky, které by každý měl studovat a měl je mít. Z těch novinek je tady výborná knížka Božský tep Já, to jsme vydali naposled. Je to je knížka Jirky, ve které popisuje praxi kašmírského šivaismu. Pak je tady velmi levná Bible, Starý a Nový zákon, přeložený do současné moderní hovorové češtiny a úplně výborná knížka středověké františkánské křesťanské mystiky. Rukojeť kontemplace tu opravdu vřele každému doporučuji. Už jenom proto, že si ověříte, jak neustále zdůrazňuji, že podstata všech náboženství je stejná. Kontemplace, o které se v ní mluví, to je samozřejmě to, co my děláme jako meditaci. Ale kdo se trošku v józe a mystice vyzná, tak za těmi trošku odlišnými pojmy, které se používají, pozná stejnou a pravou podstatu. Ty knížky budeme dneska prodávat na našem pokoji, to je ve 3 patře na konci chodby vpravo. Kolik máme číslo? 12. Dveře budou otevřené, budeme prodávat hned po večeři, takže přijďte, abychom to stihli do zahájení meditace. Pokud chcete nějakou určitou knížku, a to platí pro celý seminář, můžete si přijít hned po snídani nebo hned po večeři nebo se může také s námi domluvit. Takže se nemusíte ostýchat, vždycky po snídani a po večeři máte možnost. Další prodej bude až v pátek. Jinak všecko dopoledne je posunuté o půlhodinu. Tato začneme po snídani v půl desáté a budeme končit ve 3/4 na dvanáct. A oběd bude normálně ve 12 a pak už to jde normálně. Takže ta změna platí pro celý seminář. Je to kvůli tomu, aby kuchyně stihla včas obědy na dvanáctou.