Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hostýn 08/2009 - promluvy JV

2. 8. 2009

Jiří Vacek

V sobotu ráno odjíždím s Jirkou, Evou a vnučkami do Bystřice pod Hostýnem na meditace v penzionu Sola gratia. Miluška zůstává doma. Necítí se dobře a navíc je objednána k lékaři. Osobně si myslím, že by jí více prospělo, kdyby na pobyt jela také!

Průběh setkání je obvyklý. Mnoho hodin meditace v kapli i meditační vycházky. Ve vedení meditace se střídá Jirka, Eva, Jindra, Vládík a Pavel Janda. Kaple je plná, asi 80 lidí. Rodiče dětí střídají přítomnost v kapli s jejich hlídáním. Starší děti mají samostatný program. Meditace jsou hluboké. Několik přátel dojíždí na otočku z blízké Olomouce na odpolední a večerní meditace.

Ke konci semináře začíná mezi námi řádit infekce. I naše Žanetka ulehá. Seminář končí v sobotu 8. srpna, ale několik účastníků s Jirkou a Evou zůstávají až do neděle odpoledne a pokračují v meditacích.

Já odjíždím s Karlem Kreizlem do Zubří. Jirka, Eva a Žanetka za námi přijíždí v neděli k večeru. Žanetce stále není dobře a až do středy leží. Z Prahy přijíždí na víkend Helča. Meditujeme s rozvrhem jako na semináři až do středy poledne, kdy odjíždíme do Prahy. Karel je zklamaný, ale Miluška má ve čtvrtek chemoterapii a chci být s ní.

Pobyt u Kreizlů byl velmi příjemný hlavně díky Vlastě, paní domu, která nám výborně vařila a také s námi meditovala, i když večer již utíkala, že toho má již dost a pálí jí celé tělo. Karlův přítel Luboš se také meditací zúčastňoval, pokud mu to dovolovala služba. Karel si vzal na dobu našeho pobytu dovolenou.

Při odjezdu nás Vlasta pochválila, že jsme si v jídle nevybírali a jedli vše. Stěžovala si, že jejím návštěvám z čikungu nemůže nic uvařit, protože každý něco nejí.

Na závěr po návratu do Prahy jsme narychlo uspořádali v Pavlově klubovně v neděli 16.8. maratón.

Pro dokreslení atmosféry setkání uvádím i některé „neduchovní“ rozhovory. I ony jsou jeho součástí. Jejich úplné vynechání by zkreslovalo jejich průběh.

Promluvy a rozhovory jsou přepisy jejich přímých záznamů. Patří za ně dík více přátelům.

 

2. 8. 2009, neděle – Promluvy k meditacím

Zevní střídavá pránájáma

Tak začneme s prosbou o pomoc  v našem úsilí,  ale ze všeho nejdřív se upevníme v pozorovateli.  Pozorovatel  je náš  velmi důležitý cíl.  To je vlastně začátek  stezky poznání sebe.  Pozorovatel je naše  vědomí Já,  jehož pozornost  je obrácená  mimo toto vědomí  k věcem projeveným.  Není od Já oddělen,  ale dalo by se říci je to pouze jakási jeho  činnost. Když se  uchýlíme do pozorovatele,  tak jsme učinili  vlastně první krok  a ten nejdůležitější  na přímé stezce tím, že jsme  si uvědomili, že jsme pozorující vědomí  a nejsme ničím, co můžeme pozorovat.  Toto bychom si  neustále měli  opakovat, zdůrazňovat: Jsem pozorující vědomí a nejsem  nic, co mohu pozorovat.  Nejsem žádnou  myšlenkou, žádným  citem,  nejsem tělem,  ani jeho pocity,  bolestmi, nejsem  světem,  dokonce nejsem ani  tím prázdnem,  které nastane,  když se mysl zastaví a smysly  nepůsobí, protože jsem tady  Já, vědomí, které  prázdno pozoruje. Stavy  prázdna  nejsou  samádhi.  Samádhi je,  jak říká Ramana Maháriši,  vědomí Já jsem.  Jakmile tam  nějakým způsobem je  vědomí Já jsem, můžeme mluvit  o samádhi,  když tam není, tak nelze mluvit o samádhi . Jsou to sice transy,  třeba se zapomenutím  světa, ale to není   to pravé, co hledáme.

Pozorovatel je naše taková pevnost.  Když jsme doopravdy v něm, tak na nás nic nemůže, protože tím, že si uvědomujeme, že nejsme ničím   pozorovaným,  tak to nad námi ztrácí  ve velké míře moc.  To je zejména důležité pro  ovládání mysli.  Dokud se s myslí, myšlenkami  ztotožňujeme  a neprožíváme ten rozdíl  vědomí, Já,  na straně jedné a myšlenka nebo  cit na straně druhé, tak nemůžeme tu mysl  účinně řídit.  Teprve, když mysl  zpředmětníme,  tak ji můžeme řídit.  Dokud tak neuděláme,  tak maximálně takzvaně  v nás bojují dobré myšlenky se zlými, ale to je velmi chabé,  velmi nejisté a velmi nedokonalé. Nejsme ani dobré ani zlé myšlenky    a všecky musíme ovládat, což zvláště platí pro city.  Zejména jsou to ty city, které vytvářejí takzvané smrtelné hříchy.  Zlost,  nenávist,  pýcha, to všecko  musíme  prohlídnout,  musíme se  od nich oddělit  pomocí pozorovatele a rozpustit je.  Křesťané mají  pravdu,  že dokud v nás  nějakým způsobem  působí tyto smrtelné hříchy,  to znamená dokud připouštíme  v sobě vznik  nenávisti, závisti,  pýchy a podobně,  tak nejsme v nemilosti  a nemůžeme mít ani Ducha svatého.  Neboli nemůžeme mít spojení  s Bohem, protože  to se navzájem vylučuje.  Samozřejmě to platí  i o zlu.  

Dokud žijeme v naší  úrovni, která je úrovní, kde se  tříbí duchové,  jak někteří říkají, tříbí se v tom smyslu:  buď se přidáváme na stranu dobra  nebo zla.  Takže i  když už spočíváme  ve vědomí Já jsem,  tak musíme dobro a zlo pečlivě rozlišovat  a není pravda, že je  jedno, jestli  přitakáme dobru nebo zlu.  To jsou všechno  zavádějící tvrzení,  která mají  ulehčit zlu,  aby nás ovládlo.  Kdo vás něco takového učí,  že je to Jedno : dobro a zlo,  protože všecko je To,  tak vás jenom svádí ze stezky.  Všecko je To platí  jenom pro Boha  a nikoliv pro člověka.  Pro člověka  nebo pro každou stvořenou bytost  zlo a dobro existuje,  a když se dá na cestu zla,  tak výsledkem je pád  do nebožského světa,  což se stalo  nám všem, jak tady sedíme.  To je výsledek přitakání zlu  nebo nerozlišování dobra od zla.  Právě v tom všem hraje  pozorovatel  vůdčí, zásadní úlohu.  Pokud se ztotožňuji  s tím, co pozoruji  a neuvědomuji si, že jsem pozorující vědomí,  tak jsem v nevědomosti  a nejenom v nevědomosti,  jsem v hrozné nesvobodě.  Nejsme dobří nebo  ctnostní proto, abychom těšili Pána Boha,  to jsou takové pohádky  pro malé děti, pro ty maličké na cestě,  ale kvůli sobě,  protože v celém projevu  platí zákon akce a reakce  a je jedno, jestli jsem nejvyšší mudrc  nebo  nějaký zločinec  nebo obyčejný člověk,  vždycky sklízím to,  co zaseji  a seji nejenom zevními skutky,  ale mnohem víc ještě těmi vnitřními. To znamená myslí a zas nejvíc city, protože ty nás  svou silou, ony jsou velmi silné, snadno strhávají  a unášejí. City se musíme  snažit  v pozorovateli  rozlišovat na prvém místě  a nejenom rozlišovat,  ale  odtahovat se od nich: nejsem žádnou nenávistí,  závistí,  pýchou a podobně,  ale jsem vědomí, které toto vše  pozoruje.  Proto věnujte maximální  pozornost  pozorovateli,  jeho dosažení a hlavně   udržení se  v něm, protože jakmile přestaneme být pozorovateli, tak se automaticky  ztotožňujeme s tím, co  pozorujeme  a výsledkem je nevědomost  a nejenom nevědomost,  ale i nesvoboda a utrpení.  A současně s udržováním se v pozorovateli musíme  neustále rozlišovat,  tak jak jsme si řekli.

Takže pozorovateli  věnujte maximální  pozornost,  maximální  úsilí, aby jste ho objevili a žili v něm trvale.  Je to jednoduché: nejsem nic, co pozoruji,  ale vědomí, které vše pozoruje.  Každý pozoruje, každý si může snadno  uvědomit, že pozoruje.  Jakmile si uvědomí, že pozoruje,  tak je pozorovatelem  a současně, když si dá  pozor, tak  přímo nahlíží, že není ničím  co pozoruje. Tady nejde o nějaké  sugesce,  i když ty můžou být dobré na začátku typu,  nejsem tělo, nejsem mysl  a podobně, tady jde o  skutečné prožitky.  Tak jako víme, že nejsme  ten stůl před námi,  aniž bychom si to museli říkat,  tak stejně  nesmíme být tělem nebo myslí,  ale musíme skutečně ten rozdíl mezi námi prožívat ve vědomí. Musíme se čím dál tím víc  učit žít  nad myslí,  nad veškerým projevem, právě v našem vědomí, tam je náš pravý domov.  Tam musíme převést těžiště  naší bytosti a od tamtud  žít a reagovat  na všecko projevené.  Takže teď si dáme střídavou pránájámu,   bude jí cvičit každý.  Neexistuje, aby jí někdo necvičil,  kdo k tomu nemá opravdu závažné zdravotní důvody nebo něco takového.  Prostě když se společně cvičí, tak  všichni musíme dělat to samé.  Střídavá pránájáma je  z těch jógických pránájám nejvýbornější a má nejlepší účinky,  protože  uvolňuje proudění  prány v nádí v jejích průchodech. Tím se oživuje naše jemné tělo, což je vlastně příprava  na vzestup hadí síly.  Současně to samozřejmě jako všecko  děláme v pozorovateli. Tím se toto cvičení stává átmavičárou. Navíc k tomu  přidáváme vnitřní pránájámu,  takže nejenom  zevně dýcháme, ale dýcháme i vnitřně  pránu, životní sílu  a navíc  vlastně  jsme jednak v pozorovateli, ale současně  jsme činní,  takže vlastně se učíme  být činní i  být pozorovateli i v činnosti, což  je nesmírně cenné. Tak si toto cvičení  považujte, protože jak říkám, zahrnuje v sobě všechny  ty čtyři prvky:  átmavičáru,  zevní pránájámu,  střídavou pránájámu  a nácvik činnosti ve vědomí pozorovatele.  

Můžeme skončit s pránájámou. Znova se upevníme v pozorovateli, zkontrolujeme jestli jsme z něho neuklouzli.  Tentokrát ho umístíme nad hlavu.  Vědomí není  tělem, ale není  ani omezeno tělem. Tuto pravdu si můžeme přímo sami ověřit, když se uvědomíme nad hlavou a  budeme si pod sebou uvědomovat tělo jako předmět  uvědomovaný.  Jde o to, prožít svobodu vědomí,  které není omezováno tělem,  vázáno na tělo  a současně udržet pozorovatele, jako rozlišeného od všeho pozorovatelného.  

Stejně jako můžeme být pozorovatelem  nad hlavou, můžeme být i pod nohama.  Takže se pod nohama uvědomíme jako pozorovatel.  A tělo bude uvědomováno jako by nad námi.

Teď toho pozorovatele, vědomí  roztáhneme, protože vědomí je všude  a ve všem a spojíme  soustředění nad hlavou a pod nohama  a uvědomíme si, že tělo se nachází  ve vědomí. Nikoli, že my vědomí jsme  v těle, ale že tělo je ve vědomí.  A to platí o veškerém projevu, od pekel  až po nebe, všechno  existuje a může existovat pouze ve vědomí  a nikde jinde a z vědomí to také všechno povstává  jeho silou. To je pravda, kterou učí Buddha  v tak málo pochopené větě, že kdyby  nebylo nestvořeného  nebylo by nic stvořeného.  To je jasně příčinná souvislost.  Příčina : aktivita nestvořeného, následek : stvořené.  A máme tady hned i zákon karmy,  který platí na nejvyšší úrovni,  každá příčina musí mít svůj následek.  Tomu se nemůže vyhnout nikdo.  A to bychom měli dobře vědět.  Každým svým činem, zevním i vnitřním,  to znamená i myšlenkou a citem,  si vytváříme svou karmu neboli chcete-li jinak  vytváříme svého soudce,  který nás bude podle našich skutků  zevních i vnitřních,  a to znova zdůrazňuji,  soudit.   Všechny duchovní pravdy jsou  důležité, ale některé jsou zásadní  a nejdůležitější ze všeho.

Pro naší stezku platí  to, co říká Ramana Maháriši: átmavičára, pro náš případ jak setrvávání v pozorovateli, je stezka od začátku až do konce. To berte jako absolutní pravdu.  To znamená, že musíme být neustále v pozorovateli. Pokud se nám to nedaří,  tak to pořád není ono a musíme to pořád  zlepšovat a pořád  obnovovat.  Druhá pravda navazuje  na tu prvou: kdo nedělá átmavičáru, to znamená,  kdo není v pozorovateli, dělá lokavičáru.  Není to tak, že když neděláme átmavičáru, že se nic neděje, že zůstáváme stát,  je to přesně opačně. Když neděláme átmavičáru,  tak padáme z cesty. Protože když nejsem  v pozorovateli, když nedělám átmavičáru,  tak se automaticky ztotožňuji s tělem  a s myslí, se světem a  padám proto do nevědomosti o tom, že jsem vědomí a jednám jako by to pozorované bylo  Nejvyšší skutečností  a ten pozorovatel, vědomí,  neexistoval.  Proto musíme dělat  ze všech sil neustále átmavičáru  a proto takový to  brnkání třeba na kytaru,  když máte mít osobní volno,  k osobní sádhaně, není nevinná zábava.  Ledaže byste byli tak pokročilí a dokázali  při tom meditovat.  Proto tady taky využijte  tu příhodnou dobu  ke svému maximálnímu prohloubení. Jógu musíte dělat  s plným nasazením. Nestačí  to jen tak šolichat.  To nic není a nikam to nevede.

Další důležitá pravda je, na kterou  zejména jogíni neustále rádi zapomínají,  zákon karmy.  Každý čin,  ať je to myšlenka,  cit nebo  zevní skutek,  je příčinou,  která zákonitě  přináší  nějaký následek.  Většinou ho nepřináší hned,  ale jak říkám s časoprostorovou prodlevou, která se  někdy přetáhne i do dalšího vtělení.  Ale vždycky k tomu dojde.  Proto je naprosto nesmyslné chování  některých jogínů,  které jak s oblibou zdůrazňuji, plně charakterizuje  milá paní Bednářová: „Oni čtou knížky o karmě  a přitom mně je kradou.“  A to děláte většinou všichni.  Čtete o karmě  a jednáte proti jejímu duchu.  V nějaké bláhové nevědomosti si myslíte,  že se na vás nevztahuje  a často kolem sebe chrlíte  úplná oblaka nenávisti,  nesnášenlivosti,  bezohlednosti  a já nevím čeho všeho.  Tím si děláte špatnou karmu  a nakonec přijdete o stezku.  Zlí lidé, kteří neberou stezku vážně,  toto nemají rádi. Berou   to jako vyhrožování. To není vyhrožování,  to je varování,  abyste pochopili, jak se věci mají.  Mají se přesně tak.  A jestli tady trpíme,  tak je to právě proto, že jsme  jednali proti duchu zákona  karmy a proti duchu  átmavičáry. Místo   átmavičáry jsme dělali lokavičáru.  Vědomí není  nicotou, není něco nečinného,  něco statického,  ale je obrovskou silou. Čemu věnuji pozornost vědomí,  to jeho silou oživuji,  tím se nakonec stávám.  Proto děláme átmavičáru,  ve které vědomě  pracujeme s vědomím,  abychom se vrátili  do vědomí,  které je naším domovem  a podstatou.  Tyto základní pravdy, co jsem shrnul, byste si  měli každý den důkladně  opakovat, kontrolovat se,  jak dalece se s nimi chováte  a hlavně myslíte  a cítíte v souladu.  Nemyslete si, že takové ty  běžné antipatie,  takové ty malé nenávisti,  které prožíváte  ve vztahu k druhým, že jsou  neškodné. Nejsou.  Nenávist je doslova  ďábel; není jiný ďábel  než nenávist.  

Jako vždycky, jsme s sebou přivezli  řadu vybraných duchovních knížek,  jednak z naší produkce, ale i  z cizí produkce.  My jsme taková zvláštní sekta, místo abychom prodávali jenom naše knížky,  tak šíříme i literaturu  všech ostatních směrů,  pokud jsou hodnotné.  Takže tady máte výběr od křesťanství,  přes židovství,  přes kašmírský šivaismus  a já nevím přes co ještě všecko.  Jsou to všechno vysoce hodnotné knížky, které by každý měl studovat a měl je mít.  Z těch novinek je tady výborná knížka  Božský tep Já, to jsme vydali naposled. Je to je knížka Jirky, ve které popisuje praxi kašmírského šivaismu.  Pak je tady velmi levná Bible, Starý a Nový zákon, přeložený do současné moderní hovorové češtiny  a úplně výborná knížka  středověké františkánské křesťanské mystiky. Rukojeť kontemplace tu opravdu vřele každému doporučuji.  Už jenom proto, že si ověříte,  jak neustále zdůrazňuji, že  podstata všech náboženství je stejná. Kontemplace, o které se v ní mluví,  to je samozřejmě  to, co my děláme  jako meditaci.  Ale kdo se trošku v józe a mystice  vyzná, tak za těmi trošku odlišnými  pojmy, které se používají,  pozná stejnou a pravou podstatu.  Ty knížky budeme dneska prodávat na našem pokoji,  to je ve 3 patře  na konci chodby vpravo.  Kolik máme číslo?  12.   Dveře budou otevřené,  budeme prodávat hned po  večeři, takže přijďte,  abychom to stihli do  zahájení meditace. Pokud chcete nějakou určitou knížku,  a to platí pro celý seminář, můžete  si přijít hned po snídani  nebo hned po večeři  nebo se může také s námi domluvit.  Takže se nemusíte ostýchat,  vždycky po snídani a po večeři máte  možnost. Další prodej  bude až v pátek.  Jinak všecko dopoledne  je posunuté o půlhodinu.  Tato začneme po snídani v půl  desáté a budeme končit ve 3/4 na dvanáct.  A oběd bude normálně ve 12 a pak už  to jde normálně. Takže ta změna platí pro celý seminář.  Je to kvůli tomu, aby kuchyně stihla  včas obědy na dvanáctou.