Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Sobota 8. srpna 2009 - střídavá pránájáma

Takže jako obvykle poprosíme a poděkujeme. V pozorovateli nebo v Já se pustíme do střídavé pránájámy a to s láskou. Prodýcháváme se.

Tak můžeme přestat. Teďka nebudeme dělat žádné okolky, rovnou se vyhoupneme z těla. To znamená, že si uvědomíme, že tělo je v nás ve vědomí, že my se nacházíme všude kolem těla. Uvědomíme si, že tělo je plné vědomí Já, že každá jeho částečka září vědomím Já jsem a budeme ho prodýchávat zase láskou a sice celé tělo naráz, celým povrchem kůže až do morku kostí. Musí to projít z kůže do svalů až do morku kostí. Nadechneme se z nekonečna povrchem těla a budeme ten vzduch jakoby sát dovnitř. Budeme ho sytit láskou a zase ho budeme do nekonečna vydechovat. Takže celé tělo bude ve vědomí, bude zářit vědomím Já a budeme nadechovat celým povrchem těla lásku z nekonečna a vydechovat taky do nekonečna. Je to jednoduché, je to jasné, že jo?

A hlavně musíme být mimo tělo. Nakonec to samé musíme udělat s celým světem, ale pro začátek stačí, když to uděláme s tělem. A jelikož láska je Bůh, tak si uvědomte, že kdykoliv cítíte lásku, doslova cítíte Boha. Takže vidíte, že ten Bůh vůbec není daleko. Nedělejte tu  chybu, že byste byli jen nad hlavou nebo v té horní části těla. Musíte být i pod nohama. No a celé to samozřejmě musíme dělat v odevzdanosti, v pokoře. Se svolením: „Buď vůle Tvá.“ Aby ta láska i to vědomí mohlo působit. To svolení je důležité. A musíte ho neustále udržovat. Nestačí jenom si vědomí uvědomovat, musíme ho nechat doslova působit. No a aby mohlo působit, tak se samozřejmě musíme otevřít. Když neotevřeme dveře, tak nevejdeme. To je případ mnohých, kteří volají neustále Boha, ale přitom mají dveře pečlivě zavřené, aby náhodou do nich nevešel.

Tak půjdeme na snídani, ale nikoliv v těle, ale tak, že tělo jde v nás.

* * *

Takže nastává smutné loučení a přitom buchty nejsou pečený. To je těžké.

Přijde blondýnka k panu doktorovi a říká: „Pane doktore musíte mi pomoct. Mně je tak zle. Mě bolí celé tělo pořád. Já už to nemůžu vydržet.“ Pan doktor říká: „Hm. A kde vás to bolí? Ukažte.“ Blondýnka si sáhne na hlavu a zařve: „Au!“ Pak si sáhne na břicho a taky zařve: „Au!“ Pak si sáhne na nohu a opět zařve: „Au!“ Pan doktor se na ni podívá a řekne: „A vy jste blondýnka, přirozená?“ „Jo, pane doktore. A proč?“ „No, já jsem si to hned myslel, máte zlomený prst.“

Pak, že svět je smutný? Takže poděkujeme za tu milost, které se nám dostalo, že jsme mohli spolu pobýt a prohloubit se. Uvědomme si znovu, jaké milosti jsme zúčastněni, že máme naprosto jasnou stezku i nauku k praxi. To nebývalo a mnohde to není ani teďka – že se můžeme volně scházet, meditovat spolu, že můžeme vytvářet společenství, které je jedním z klenotů, o kterém mluví Budha. Poděkujme za to, že máme mistry, kteří nás po stezce vedou a pomáhají nám. Važme si toho všeho, rozvíjejme to a dávejme si velký pozor, abychom tu příležitost nepokazili nebo dokonce nepropásli.

Základem všeho je pozorovatel, který musí být neustále ve střehu, zejména nad myslí, rozlišovat dobré - zlé, nutné - zbytečné, spásné - nespásné a podle toho jednat. Nesmíme se také nechat zaskočit bouřlivou očistou a nechat se pohltit něčím z toho, co se z nás uvolňuje. Což platí i o těch zevních záležitostech. Musíme se naučit nejenom meditovat na Boha, na Já  jsem, ale i žít s ním. To znamená využívat to i v praktickém životě. Když nás něco trápí nebo když potřebujeme někde pomoc nebo se chystáme na nějaký podnik, cestu, kde potřebujeme ochranu, tak to odevzdáme moci boží a ona nám skutečně pomůže, když to budeme dělat vytrvale, důsledně a nejenom, když nám bude zle a chvilkově.

Nejlépe se to podle mé zkušenosti dělá tak, že se soustředíme ve vědomí Já jsem nad hlavu a do toho všechno zvedneme s tím, aby v tom síla  působila. To můžeme dělat jak obecně se vším co nás trápí,  tak konkrétně se zaměřením na určitý problém, ať už je to zdraví nebo cokoliv jiného. Samozřejmě na prvém místě musí být vždycky stezka. Protože ta jedině přináší konečné řešení. To nezabezpečuje ani dokonalé tělesné zdraví ani zevní bohatství a zabezpečení existenční a podobně. To všecko je nejisté. Jediné co jisté je, je boží pomoc, boží opora. Nic jiného.

Tak se na to začněte spoléhat, využívat toho a nikoliv zneužívat. Nemůžeme udělat z Boha svého sluhu, ale můžeme z něho udělat svého přítele, který nám rád pomáhá ve všem a zejména v směřování k němu.

Teď se soustředíme co nejvíc v Já nebo v pozorovateli. Uvědomíme si, že tělo je v nás. Vyzdvihneme v tom soustředění dvě centra – jedno pod nohama, druhé nad hlavou a budeme dýchat z centra pod nohama do centra nad hlavou nádechem a výdechem půjdeme zpátky. Můžeme to sytit láskou a samozřejmě neustále vědomím a střed dýchání bude v sušumně. Nezapomeňte na ruce. Ty do toho také patří.

Obdobným způsobem půjdeme teď ze Srdce nad hlavu a zpátky. Zase, nejsme v těle, tělo bude v nás. Intenzívně si uvědomujeme vědomí Já jsem nebo pozorovatele a dýcháme lásku. Budeme pokračovat. Ze Srdce nádech nad hlavu, výdech pod nohy, nádechem nad hlavu, výdechem do Srdce a tak pořád dokola. Jinak je všechno stejné.

Takže se držte, ať vás ten náraz po návratu do světa nepohltí, nevytáhne vás z té vaší hradby, za kterou jste, když jste v pozorovateli. Pro vás je nejdůležitější ze všeho udržet se v pozorovateli, který ví, že není nic co pozoruje, ale vědomí, které všechno pozoruje. Dokud jste v pozorovateli, tak jste duchovně živí. Jakmile ho opustíte, tak jste mrtví. A být duchovně mrtví,  je horší než být mrtví tělesně. Jedině ve vědomí Já jsem je život, pravý život, jak říká Ježíš.

Víte co máte dělat, tak to dělejte. Dvě hodiny sezení v klidu denně, hodina pránájámy, hodina átmavičáry, celý den se držet v pozorovateli a současně pečlivě provádět vivéku, rozlišování. Hlavně to usazení v pozorovateli vám umožní zachytit všechny nápory světa, ale i z nitra, protože vy jste pozorovatelé a nic co pozorujete, i kdyby to bylo sebesilnější, vás nemůže pohltit. Jakmile ovšem pustíte pozorovatele, tak je konec. To jste ztracení.

Vyhledávejte také opravdovou duchovní společnost. To je taková, kde se medituje.

Čtěte duchovní literaturu, přemýšlejte o ní, domýšlejte ji.

Učte se taky správně myslet. Spousta z vás nesprávně nejen myslí, ale nemyslí vůbec. Pokud vydávám za myšlení všechno, co mě napadne a hned to prezentuji jako neochvějnou pravdu  a ještě se hádám s druhými, že je to pravda, tak to je to nejhorší nemyšlení, které existuje. To je pak ten fanatismus takových těch fanynek nebo fanoušků fotbalových klubů nebo politiků nebo zpěváků, kteří jsou vláčeni svými pocity a city. To není myšlení, takže pozor na to. Největší chyby ve svých závěrech se dopouštíme nikoliv nesprávným myšlením, ale právě když nemyslíme vůbec a vydáváme za myšlení to, že jsme unášeni nekriticky svými city a pocity. City a pocity nejsou pravdou, nejsou důkazem pravdy. Pozor na to. To, že je nám něco milé nebo že někam patříme, neznamená, že je to dobré a pravdivé. Často je to právě naopak. Tak buďte opatrní ve svých soudech. Bylo by dobré, kdybyste svoje zkušenosti sdíleli s druhými. To znamená, když mám něco, co si myslím, že stojí za to, aby to druzí věděli, tak vezmu papír a sepíšu to. Nemusí to být žádná literární díla, ale je to prostě cenné pro ty druhé. Může to být dobré a může to být i nedobré, ale poučně, protože z chyb se opravdu učím a měli bychom se z nich učit. Není tak zlé, když chybujeme. Zlé je, když se z těch chyb neučíme a neustále je opakujeme dokola v nějaké víře, že prostě jednou bude ze tmy světlo samo od sebe. Nebude. Takže se mějte hezky a držte se. Někdy na shledanou. A pokud se nebudu moci někdy zúčastnit, tak to zdaleka neznamená, že ta setkání nemají cenu nebo že byste na ně dokonce neměli jezdit. To není pravda. Takové setkání má cenu vždycky. Kdykoliv se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, to znamená ve jménu Já jsem, aby dělali átmavičáru, tak Já jsem je uprostřed nich. Já jsem je naše pravé Já i Bůh.