Hostýn 08/2009 - promluvy JV 4
Jiří Vacek
Promluva při meditaci na pozorovatele
Musíme se vyhnout pasivitě ve cvičení v meditaci. I když se například odevzdáváme nebo otevíráme, tak v tom musí být určitá aktivita, která vychází ze souhlasu se odevzdat nebo z přání a touhy se odevzdat a zároveň ten postoj musíme udržovat. Je to asi tak jako kdybychom měli naladěnu nějakou radiovou stanici a její příjem by kolísal, tak ho musíme taky neustále dolaďovat, nemůžeme to nechat jen tak být. Čili všude musí být ta bdělost a určitá rozumná aktivita a taky tam musí být jemná mysl - buddhi, abychom věděli co děláme, jak to děláme, jak to působí. Když cvičíme pozorovatele a vůbec átmavičáru na Já, tak hlavním cílem je nejenom je zakoušet, ale ztotožnit se s nimi, být pozorovatelem, být Já, nedopustit abychom TO zpředmětňovali, což je velmi časté a je to chyba. V projevu jsme neustále pod vlivem sklonů všechno zpředmětňovat, protože nakonec celý projev je předmět vědomí, ale pro Já to neplatí. Já nebo pozorovatel jsme my sami a musíme se jako on prožívat. Nejvyšší átmavičára je právě nejenom zakoušení toho Já jakoby nějakého předmětu, ale jako prožívání se Já. Prožívání se jako vědomí JÁ JSEM bez toho jako. JÁ JSEM vědomí JÁ JSEM. To si můžeme opakovat i jako mantru, to je jedna z nejvyšších manter, jaká existuje. Nikoliv Já jsem To, To nic neříká, ale JÁ JSEM vědomí JÁ JSEM. Současně se musíme vyprošťovat z nevědomosti, ve které se považujeme za tělo, za totožné s tělem, a chápat a prožívat, že nejsme omezeni na tělo, že existujeme a můžeme existovat jednak bez těla a jednak mimo tělo, protože vědomí nemá omezení. Pokud se s ním ztotožňujeme, tak jsme bez omezení. Úmyslně nemluvím o nekonečnu, ale o neomezenosti. Takže na to všechno musíme v átmavičáře dávat pozor, ať ji děláme jako pozorovatel nebo jako sebe si vědomé vědomí JÁ JSEM. A pořád musíme směřovat k cíli být JÁ JSEM, to znamená přenést těžiště totožnosti do vědomí, prožívat se jako vědomí a naučit se myslet z vědomí a nikoliv z těla. Neustálé ztotožňování s tělem vedlo k tomu, že jsme začali myslet jako tělo. Přesně vzato všechna vyjádření typu „já jdu, já spím, já jím“ a podobně, jsou nevědomostí, protože JÁ ani nechodí, ani nespí, ani nejí. Měli bychom vždy vědět, že za těmito způsoby vyjadřování je ztotožnění s tělem. Proto také někteří světci nebo mudrci mluví o sobě jako o třetí osobě. „Ramdas šel, Ramdas přijel“ a podobně. Tím vyjadřují skutečnost, že ne on, ale že ta osobnost, která je pojmenovaná Ramdase, někam přišla, někam přijela a podobně. Ztotožňování a omezování se na tělo je tak automatické, protože nic jiného jsme vlastně celý život nedělali, že často ani nepostřehneme, jak jsme s tělem ztotožnění a jak jsme na ně omezeni. Na to všechno musíme dávat pozor. Proto neuškodí dávat si otázky typu, „kdo medituje, kdo bdí“ apod. Pořád musíme nějakým způsobem směřovat k našemu cíli. Nemůže to být pouhá pasivita. Pokud už to je pasivita v tom smyslu, že se skutečně odevzdáváme, tak i tam musí být určitá bdělost, určité úsilí, abychom se opravdu odevzdávali. Tady neplatí žádná slova. Nestačí říct "já se odevzdávám" nebo "buď vůle tvá". Pravé odevzdání je pravé plnění boží vůle, je nad slovy a nad myslí a tam se právě musíme dostat. Mnoho lidí si myslí, že plní boží vůli když, já to přeženu, třeba jde do kostela nebo udělá něco dobrého. To není plnění boží vůle, i když samozřejmě v tom nižším pohledu je to správné a k Bohu nám to napomáhá, ale zdaleka to není plnění boží vůle. Boží vůle je to holé JÁ JSEM. Pokud chceme plnit vůli JÁ JSEM, tak volně se projevovat musíme také skutečně nechat. Nemůžeme za ní dosazovat svou osobní vůli, jakkoliv dobrou a chvályhodnou. Jinými slovy nestačí JÁ zakoušet, meditovat na ně, ale musíme se učit čím dál tím víc žít s ním v jednotě, ve ztotožnění a skutečně nechat svobodně působit. Nechtít si je neustále přivlastňovat s myslí, byť i s myslí osvícenou. Rozhodně si nemůžeme myslet, že jsme schopni plnit boží vůli. Boží vůli je schopen plnit jenom Bůh sám, nikdo jiný. My jí můžeme udělat pouze místo, pouze prostor, pouze nechat JÁ JSEM působit. A ono skutečně působí, jenomže musíme se na to také soustředit a vědomě ho nechávat působit. A to všude a ve všem, nejenom v duchovních záležitostech, ale i v těch světských. Pokud se to naučíme, tak náš život jde mnohem snáz.
Tak ve dvanáct máme oběd, ve třičtvrtě na jednu meditační procházku, pak je osobní volno. To skutečně využijte k tomu, abyste si buď odpočinuli. Kdo je ospalý, ať si dá šlofíka, aby tady pak odpoledne nespal nebo studujte nebo rozmlouvejte o nauce, nebo meditujte, ale pořád mějte na paměti, že kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru. To platí plně. A dvojnásob to platí na seminářích. Na našich setkáních je hřích tuto možnost plně nevyužívat a místo toho se vracet zpátky do světa. Není to žádná legrace. Na Titaniku, když už se potápěl, ještě tam vyhrávala kapela k tanci. Přesně tak se většina z nás chová. Máme to jak se říká za pár, naše budoucnost je velmi nejistá pro naši karmu, nikdo nevíme, co v ní máme, nikdo není tak dokonalý a tak dobrý, aby se nemusel obávat posledního soudu a místo toho, abychom jednali z tohoto základního poznatku, tak mrháme časem a silami a padáme.