Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Pavel Kubeš

Jedna žena ve starém Římě, když byla návštěvou požádána, ať ukáže své šperky, odpověděla: „Žádné nemám. Mými šperky jsou moji synové“.

Shodně s ní mohu říci, že mými šperky nebo lépe mojí radostí jsou moji přátelé, kteří poctivě usilují na stezce. Mám z nich radost a jsem rád v jejich společnosti, což platí zejména o těch, kteří si dobře vedou a nepolevují ve svém úsilí.

Pánům Paříkovi a Tomášovi se tito lidé nelíbí. Tvrdí o nich, že jsou duševně méněcenní nebo dokonce nemocní a nezdravě závislí. Vyjadřují se o nich shodně s komunistickým, marxistickým názorem, že náboženství je opium lidstva a kdo mu propadne, je nevědomý tmář.

Pro toto jejich tvrzení a jim podobná platí: kdo myslí jako komunista, hájí komunisty a útočí na nekomunisty, je sám komunista. Když tvrdí opak, tak lže, aby zmátl nemyslící důvěřivce.

Ať se po přečtení Pavlova dopisu každý zamyslí, jestli je Pavel duševně zanedbaný, nemocný či nezdravě závislý a co jsou ti, kteří toto vše o našich přátelích vytrvale neslušně vykřikují přesně po komunistickém způsobu.

Vážený pane Vacku,                                                              

Srdečně Vás i celou Vaší rodinu zdravím. Z celého Srdce Vám děkuji za duchovní poučení i sílu Ducha, kterou jsem obdržel jak od Vás osobně – tak i skrze Vás nejen v Jedlových Kostolanech, ale i na Morávce. A právě to, že Vám upřímně děkujeme za Vaší pomoc, nemohou pochopit Vaši oponenti na „Ká – Vé“. Duchovně totiž neusilují, a proto duch. pomoc nemohou obdržet a tak to alespoň zastírají tím, že jsme nevědomí čélové. Nuže, mají co chtějí – Ká-Vé – zlo ne Pravdu.

Praktický poznatek – z Kostolan? Ukázal jste mi, jak nebezpečné jsou tzv. nestřežené okamžiky – a jak doslova bleskurychle se nechám pohltit dějem! Když jste mne vybídl v Kostolanech při meditaci, ať přiložím do krbu, úprava ohniště pohltila zcela mou pozornost. Ale proto, že jste nade mnou bděl, okamžitě jste mne mohl napomenout a já si tak tento stav ztráty pozornosti vědomí mohl uvědomit. Navíc to bylo umocněno duchovní silou ostatních meditujících. A to – tenkrát Dan s Maruškou nepochopili, že totiž nad nimi bdíte a upozorňujete je na chybu, kterou dělají, když si zaplatili šaktipat za 108 dolarů a nedělají to, co mají. Já jsem Vám za Vaše bdění nade mnou nesmírně vděčný, ukázal jste mi jasně, JAK rychle mne nepozornost k sobě – k bdění nade mnou – dokáže připravit o výsledky mé snahy! Ověřil jsem si to i po poslední Morávce, jak opravdu dochází ke ztrátám duchovních sil – myšlením. Nechal jsem se – vědomě – myšlenkami vtáhnout do děje – a následně jsem od nich odstoupil. Když jsem to takto udělal několikrát se snahou zjistit, jaký to má – myšlení ve ztotožnění – duchovní dopad, následná koncentrace – meditace ztrácela sílu, a tak se ztrácela i odolnost odolávat myšlenkám či představám.

Tohle vypozoroval u svých žáků i pan K. Minařík! Říkal tomu, že jsou věční začátečníci. Jemnou energií vyšších duchovních stavů, kteří jeho žáci dosáhli, nechali pohltit něčím zevním, čímž o ni přišli a začínali zase ze stavů nižších!

Tohle mi opět připomnělo tři základní postoje či pravidla jak v občanském – tak duchovním životě, na která jsem v průběhu let přišel: co můžu, co nesmím, co musím!

Mohu se zamilovat do jediného dobra – Boha – a tak budit v sobě touhu patřit Bohu a ne světu – utrpení – bez Boha. Tak mohu dosáhnout toho, že láska a touha k Bohu bude neustále vzrůstat, a tím i duchovní síla a pomoc držet se toho, co nesmím a co musím!

Nesmím se s ničím ztotožňovat, co mohu pozorovat, neboť tak ztrácím získanou duchovní sílu – a dostávám se k tomu, co musím!

Musím být neustále sebe si vědomým Vědomím – rozlišený od všeho (vědomým soustředěním) – musím takto bdít nad sebou v tom vědomém soustředění, abych nedaroval svůj život věčný tomu nejhoršímu zlu – egu! Snažím se být – BÝT PRÁZDNÝ – SEBE VĚDOMÝ – tak totiž můžu hned postřehnout, co se snaží ve mně – Vědomí – prosadit. Zpravidla je to činnost mysli, která chce v KLIDU vzpomínat nebo něco plánovat, získávám od toho všeho odstup i rozlišení a vidím, co mohu, nesmím a musím ve vztahu ke stezce! Vy jste to pane Vacku formuloval naprosto jasně a zřetelně jako STAV VĚDOMÉHO POZOROVATELE! Vaše poslední vydaná knížka toužebně očekávaná je čiré Světlo Vědomí, která mi výše uvedené získané vlastní zkušenosti zcela potvrdila! „Přehled stezky“ – je opravdu doslova přehled stezky, její obsah přesně koresponduje s názvem. Beze zbytku splnila mé očekávání a moc a moc za tuto knížku děkuji a nejen já, jak jsem postřehl u jiných hledajících.

Pane Vacku, jste bez nadsázky nesmírně laskavý člověk nejen k nám hledajícím, ale světe div se i k Vaším odpůrcům, či oponentům. Neustále nám všem nastavujete zrcadlo Pravdy. Každý se chová podle toho, kolik získal svou duchovní snahou Světla – Síly i milosti. Milost sama pak už je obsažena v upřímné prosbě o milost … a v této upřímné prosbě prosím pro Vás i Vaši rodinu, pro Hynka a jeho rodinu, i pro celé naše společenství o KLID, MÍR, LÁSKU i ZDRAVÍ.

Váš Pavel Kubeš, Olomouc 21. 11. 09

P.S.

Pane Vacku, toto je v pořadí čtvrtý – konečně odeslaný dopis od poslední Morávky, neboť jsem „získal“ jistotu v čem chybuji a co s tím! V xeroxu o páteru Piovi jsem se dočet, že se v kapli potkal s mnichem, který se modlil, ať je mu pomoženo a odpuštěno, že za svého světského života nedostatečně usiloval! Pak si páter Pio uvědomil, že ten mnich byl po smrti – v očistci. Abych si přiznal, že nedostatečně usiluji, to chce hodně a hodně upřímnosti k sobě…. V průběhu doby jsem se naučil tak rychle s něčím ne-já ztotožnit, že jsem to ani nepostřehl. Naštěstí jste mne u toho přistihl, a tak jste mi dal poznat JAK je „Bdění“ nad sebou důležité ! Znovu a znovu za toto praktické poučení děkuji.