Zkušenosti hledajícího
Dalibor Koliba
Vážený pane Vacku,
Dlouho jsem přemýšlel nad tím, zda-li Vám mám napsat či ne, a pokud ano, tak co vlastně? Jak slovy přesně zachytit vděčnost kterou k Vám cítím? Vaše literatura mně ukázala nový směr v duchovním vývoji, lépe řečeno, nový směr v životě. Dozvěděl jsem se odpovědi na otázky, které mě dlouhou dobu tížily. Díry ve vědění byly zaplácnuty a já se mohl směle pustit do hledání Já, ke kterému podáváte skvělý návod. Zprvu to byla tuhá bitva, meditace se nedařila, zvláště díky slabému soustředění a hlavně touhám, které mě táhly k jiným záležitostem. Se snahou obrácení pozornosti do nitra se vynořila spousta zlých myšlenek, a mnohdy jsem se jimi nechal vláčet i přes veškerou snahu nezaujatého pozorování. Po zajítí do slepé uličky, která byla způsobena špatným pochopením vaších knih, doslova jsem je hltal a řádně nestudoval, po radikální změně životního stylu, myšlení a hlavně toužení, po hodinách a hodinách bolesti, kdy jsem si musel přiznat i ty nejhorší vlastnosti, po pádech, kdy mě tyto vlastnosti ovládly, po stesku po duchovní společnosti a radě v problému, kdy jsem si musel připomínat slova evangelisty: nejsem sám, neboť Otec je se mnou. Jsem, hlavně díky obrovské a "téměř hmatatelné" Boží pomoci, došel k Ježíšovým dvěřím. A pořád jsem z toho "trochu mimo". Myslím totiž, že to vše šlo velice rychle. Ješte před 5 měsíci jsem o přímé stezce skoro nic nevěděl, natož abych měl to štěstí a znal Vás aspoň prostřednictvím duchovních prací, či meditačních setkání. Již týden se mi v kuse drží vědomí Já jsem, v kterém jasně "cítím", že nejsem mysl ani tělo. Tento maraton začal v podstatě "náhodou", kdy jsem při cestě do školy poloformálně meditoval, náhle se meditace prohloubila až do TOHO stavu. Zažil jsem ho před tím jíž třikrát, ale vždy jen ve formální meditaci, navíc nikdy nebyl tak hluboký. Takto jsem prožil celý den, dokonce tělo nemělo potřebu jíst. Po všechny další dny se prožitek sice trochu zeslabil, ale stále je to TO ! Avšak, i přes kouzlo toho stavu se v mysli vynořují nepřijemné pocity, jakoby bezduvodný pocit beznaděje, jako kdyby mysl, asi by bylo lepší napsat Ego, ztratilo všechny naděje a bojí se, jako by nesneslo přitomnost Věčného Okamžiku a snažilo se mě za každou cenu odradit od pokračování. Usuzuji, že to tak má asi být, i když mne to z počátku trocho znepokojovalo, zvláště proto, že se ten pocit objevil v podstatě chvíli po uvědomění Já-jsem. Musím Vám za vše poděkovat, cítím že jsem Vám více než zavázán, a zároveň doufám, že mě můj mladý život dostane do Prahy, nebo alespoň na meditační seminář.
S úctou
Dalibor Koliba, 25. 1. 2011