Jiří Vacek - duchovní učitel

Sára Hromádková

Milý pane Vacku,

děkuji Vám mnohokrát za krásný seminář ve Zlenicích, který mi opět potvrdil, jak nás Bůh miluje a podporuje a že slova o tom, když uděláme jeden krok na cestě k Bohu, pak On jich udělá sto k nám, jsou pravdivá.

Na seminář jsem jela s Jiříčkem sama a byla jsem smířená s tím, že se na společné meditace nedostanu. I tak ze své minulé zkušenosti vím, že pobyt v blízkosti tolika mistrů a usilujících přátel je nenahraditelný, duchovní pomoc proudí takřka sama a člověk se přirozeně drží Boha důsledněji a snadněji než za provozu v běžném životě.

Celé pondělí jsem se modlila k Ramanu Mahárišimu o pomoc a volala k Bohu, že ho miluji. Od rána jsem byla doslova „nucena" provádět átmavičáru, neustále obracet pozornost na toho, kdo si vše uvědomuje. To byla radostná změna oproti usilovnému snažení se v domácích podmínkách. Takto to pokračovalo až do úterního večera, kdy mi bylo pět minut před začátkem večerní meditace nabídnuto hlídání spícího Jiříčka. To pro mne bylo velkou pomocí a povzbuzením do dalšího úsilí.

Po meditaci se klid i pozorující vědomí udržovalo takřka samo, nejspíš jako pomoc a ochrana pro vše, co mělo následovat. Měla jsem telefonický hovor se svou mámou, při kterém došlo místo přání na dobrou noc a poděkování za hlídání Marušky k oboustranné intimní zpovědi, týkající se mého dětství a stejně tak i maminčiných bolestných vzpomínek na výchovu, kterou si prošla. Takto jsme spolu hovořily již mnohokrát, ale nyní jsem jasně vnímala odstup od všeho pozorovatelného i to, jak vliv meditace rozpouští energetické síly za vyřčenými slovy. Bylo to jako bychom z ostrých ledovců roztáli v teplou, klidnou hladinu :-).

Nad ránem jsem měla sen, v němž jsem ze schránky ve svém rodném domě vybírala velké množství pošty, gratulací a dárků. Poté jste se tam objevil i Vy a najednou jsme stáli mezi vysokými domy, věžáky, a Vy jste uprostřed nich volajícím hlasem hlásal nauku. Velmi se mi to líbilo a přitahovalo mne to jako magnet, až jsem byla přímo u Vás. Pozorovala jsem Vás a naslouchala Vám. Kolem přibyli další lidé.

Najednou byl Váš obličej přímo před mým. Byl obrovský, velmi kulatý a zářil. Vypadal jako slunce. Usmál jste se na mne a Vaše tvář vzala na sebe podobu nějaké buddhistické masky (lepší přirovnání mne nenapadá). Cítila jsem se příjemně oslněná světlem.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale uvědomila jsem si, že se měníte v ženu, mou blízkou lékařku. Tušila jsem, že se k něčemu schyluje. Žena se věnovala individuálně každému ze skupiny přítomných lidí. Léčila je a zároveň kontrolovala, jak postupují ve výuce. Přede mnou byla velmi spokojená s jistou paní vyzařující růžovozlaté světlo a příjemnou vůni :-). Pak se zahleděla na mne. V tu chvíli jsem si začala jemně uvědomovat, že se jedná o sen. Řekla mi několik věcí, kterých si na mně všimla, jako třeba proč jsem nechtěla chodit do školy ze strachu, že dostanu pětku, že neuspěji, i když jsem proto neměla žádný reálný důvod. Poukazovala na bloky v podvědomí, které mne ovládaly a tížily.

Její koncentrovaný pohled na mne mířil jako laserový paprsek. „Je to hluboko", řekla. Pomalu jsem přestávala vnímat okolní prostředí, ale ne zcela, jemné obrysy celé skupiny zůstaly. Odněkud se začala ozývat rytmická, jakoby šamanská hudba s výrazným bubnováním a stále zesilovala. Velmi těžko se mi to popisuje. Uvědomila jsem si jen, že se musím poddat celému procesu.

Všude teď vnímám něco jako vodu a omezený prostor. Bubnování už zní spíše jako hromobití či zemětřesení prokládané hlubokým, hmatatelným tichem, ve kterém mám čas se “nadechnout". Vnímám světlo, ale těžko říct odkud. Pak se ozve veliká rána do bubnu a já vnímám obrovský tlak na celém těle. Od prstů na nohou až po temeno hlavy. Lisuje mně to. Opět tichá pauza a zase obrovská rána a nové lisování. Dochází mi, že prožívám vlastní porod. Zároveň cítím, jak mi zpod nohou souběžně s každým stahem stoupá nepříjemná energie. Velmi těžko se to popisuje, ale chápu přesně, jaké informace obsahuje i jak byla vytvořena. Vše dává smysl. Týká se to mého neplánovaného početí, které „přinutilo" mé rodiče se vzít, a následné obavy z nepřijetí a pocity viny ze zatěžování druhých svou existencí. Nedůvěra ve své schopnosti apod. Při každém stahu se uvolňuje množství těchto energií a já si s mírnou úlevou uvědomuji, že se to dá přežít, i když je to velice nepříjemné. Prvotní strach ze znovuprožití je větší než proces samotný.

Při tom všem si někde shora uvědomuji, že to vše pozoruji, a navíc vidím Sáru jak uprostřed snové skupiny, tak i spící v pokoji ve Zlenicích. I přesto je prožívání porodu až fyzické. Hudba stále duní. Nyní zesiluje prostředí snu.  Stojím mezi členy skupiny, stále pod dohledem Vás-lékařky. Zvracím něco jako vodu, či průsvitný sliz. Teče mi z nosu, uší i očí. Zhluboka se nadechnu a otevřu oči. Uvědomuji se na svém pokoji.

Celý proces byl delší a mohutnější než slova dokáží vyjádřit. Živá a pro mne nevšední zkušenost mne povzbuzuje k další práci na sobě a říká mi, že i když jsem unavená a nedostatečně se snažím, tak i přesto milost-pomoc může přijít a zaplavit mne.

V dalších dnech jsem díky přátelům mohla i na čtyři meditace denně. Vnímala jsem, že se něco změnilo, ale nevěděla jsem co. Prostoupila mě větší stabilita a klid, větší pochopení pro utrpení druhých a trpělivost s nedokonalostmi svými i bližních. Vztah s mojí mamčou se také vylepšil. Největší radost ale mám ze zvýšené touhy po Bohu, která mne nutí brzy vstávat a po celý den se snažit k Němu obracet. Kéž se mi podaří toto příznivé období plně využít.

Mockrát Vám děkuji za vše. Vždy jsem si myslela, že k prožitkům tohoto druhu v takové intenzitě, která se nedá popsat, může dojít jen po požití LSD, absolvováním holotropního dýchání či nějakou jinou řízenou technikou. Jsem ráda, že jsem vše mohla prožít na semináři a pod Vaším - Božím vedením :-).

Děkuji mnohokrát za vše a oba Vás s Miluškou moc pozdravuji.

S vděčností Sára