Jiří Vacek - duchovní učitel

Josef Zákopčan

Na podzim roku 2005 mne můj nadřízený vyslal na neurologický sjezd o epilepsiích do Izraele, konajícím se v letovisku Eilat na břehu Rudého moře. Nikdy jsem neletěl, proto mám obavy. Navíc 14 dní před odletem nacházím na internetu zprávu, že právě k Eliatu připlula americká válečná loď, na kterou byly z Jordánska vypáleny dvě rakety. Obě minuly svůj cíl, ale jedna z nich dopadla na přistávací plochu eilatského letiště. Sjezd jsem přežil bez větší úhony, ověřuji si, že tento zevní život není pro mne. Vyhýbám se večírkům. Jediné, co mne oslovilo, byla možnost volného potápění v Rudém moři. Přemýšlel jsem, co dělat posledních 24 hodin po ukončení sjezdu, protože letadlo mi odlétalo až následujícího dne.

Daří se mi přemluvit další tři kolegy, abychom se jeli podívat do Jeruzaléma. K mému překvapení souhlasí. Kolegové jsou zběhlí, půjčují auto a brzo ráno vyrážíme přes poušť do Jeruzaléma. Jsem velice zvědav. Panuje nelítostné horko, ve stínu něco pod 50 st.C. Poušť je kamenitá, bez života. Nejčastějšími dopravními značkami jsou: „Beware of camels near the road“ a „Beware of firing zone on the both sides of the road“. Časté jsou vojenské kontroly projíždějících vozidel, opakovaně míjíme u silnic stojící vojenská stanoviště, mezi stany jsou vidět seřazené tanky a obrněné transportéry. Odpoledne zastavujeme u pevného, vysokého plotu, táhnoucím se do dálky. Je to zvláštní místo. V dálce za plotem je vidět masivní komplex, asi vojenský objekt, protože když se otočím, vidím za cestou střílnu, ze které nás sleduje silueta muže. Kolega z Ukrajiny dělá hloupé vtipy – vytahuje z kufru auta tubu na postery. Je to delší černá tuba, která z dálky jistě působí jako raketomet, protože se silueta vojáka rozpohybovala a vykoukl obrys další osoby, která byla celou dobu ve skrytu. Vynadám mu, mávám na vojáky, že to byl jen žert. Kolegové znejistí, zavelíme ústup.

Když vyrazíme na cestu, po 5 minutách nás míjí v protisměru obrněný transportér. Další zastávkou je Mrtvé moře. Míjíme Masadu. Působivá stolová hora. Když si uvědomím, že podle posledních archeologických nálezů tam mohl umřít Ježíš Kristus při posledním útoku Římanů na tuto židovskou pevnost roku 73 po Kristu. Bůh suď, jak to všechno vůbec bylo. Pokračujeme v cestě, vjíždíme do Jeruzaléma. Když vycházíme z parkoviště, na autobusové zastávce vystupuje Žid v jarmulce, bílé košili a černých kalhotách, s pistolí u pasu. Zbraně jsou všude kolem nás.

Vcházíme Jaffa bránou do starého města Jeruzalém. Jsem u vytržení, bez myšlenek. Nepopsatelný pocit. Kontrast nechutných palestinských krámků s cetkami s duchovním nábojem místa. V hrudi se rozlévá jasné světlo. Samovolné prožívání Já jsem v davu Palestinců, kteří do mne vrážejí, tahají mne za ruce, abych vstoupil právě do jejich krámku a něco zbytečného koupil. Kolega z Ukrajiny se nechává vtáhnout do jednoho krámku, po několika minutách vychází s vítězoslavným úsměvem, že levně koupil jakési oblečení z tmavé látky, tuším za 15 dolarů. Když nám zboží ukazuje, všímáme si visačky Made in China… Prodavač je agresivní, oplácím mu nesmlouvavým odmítnutím. Když se mu podívám do očí, nechává mne být.

V muslimské (palestinské) části, kterou mimochodem prochází nejdelší část Via Dolorosa, je mramor černý od zažrané špíny, míjíme odpadky pohozené u rohů domů, kočky se v nich přehrabují a vytahují zbytky jídel. Ostatní čtvrti (křesťanská, arménská, židovská) jsou čisté, přímo září bělobou mramoru včetně chodníků… Všude míjíme dvoučlenné vojenské hlídky. Kolega tvrdí, že před 5 lety, kdy tu byl poprvé, tu nebylo tolik vojáků, je tím nepříjemně překvapený. Vojáci se odmítají fotit, pár jich ale tajně nafotím. Chceme navštívit Omarovu mešitu, ale mají zavřeno. Palestinci si špatně vykládají naše zklamání jako projev nepřátelství vůči nim.  Jdeme ke Zdi nářků. Procházíme kontrolou, jestli nemáme zbraně. Naproti Zdi stojí Humwee s těžkým kulometem, ostražitý střelec hlídá prostor. Mám pocit, že mi pukne srdce blažeností. Vedle sebe se modlí ortodoxní Židé s mladými vojáky s americkými útočnými puškami M4, ostřelovacími puškami, pistolemi. Fotím je.

Jdeme do Getsemanských zahrad, kde stojí přes 3 metry (!) vysoké olivovníky, kde je vědomí Já jsem přímo hmatatelné. Jsem tím omráčen, jak je možné tak hluboké vnímání Já jsem v nekonečném davu lidí. Nastupujeme křížovou cestu, která měří odhadem 700-800 metrů. Zastavuji u místa, kde Ježíše Krista odsoudili a bičovali, vcházím do malé kaple, kde se na chvíli posadím. Sedíme tam s jednou starší paní sami. Paní se za mnou ohlédne, podívá se s takovou láskou v očích, že se stěží držím, abych ji nešel obejmout.

Pokračujeme až k Chrámu Božího hrobu, vcházím dovnitř a nevěřím svým očím. Neskutečná směsice lidí různých národností, barvy pleti, věku zúčastněných, ale stejného vyznání. Stojím na golgotské skále, kde stál kříž. Pravoslavný mnich nás nesmlouvavě vykazuje, protože se blíží mše pravoslavných. Procházím pomalu celý chrám, který k mému úžasu není vybudován nahoru jako každá jiná stavba, ale je vtesán dolů, do hloubi Golgoty! Postupně scházím po širokých, nízkých schodech až 3 patra do podzemí. Vidím před očima křižáky, scházející po schodech dolů. Míjím mladé křesťany, jejichž výraz ve tváři se blíží extázi. Nedivím se jim, je to vážně nepopsatelná síla. Takovou sílu jsem poznal jen v blízkém kontaktu s Mistrem Jiřím Vackem.

Vstupuji do hlavního prostoru – v hlavní místnosti stojí Rotunda, kde údajně je místo posledního odpočinku Ježíše, kde vstal z mrtvých a před kterou stojí předlouhá fronta křesťanů. Je mi jasné, že se dovnitř nedostanu, ale fyzická blízkost tohoto místa má stejný účinek, jako kdybych byl vevnitř. Po delší době vycházím ven z chrámu a u vytržení sedím před bránou a sbírám fyzické síly k odchodu. Nechce se mi… Kolegové ale tlačí, abych už šel. Škoda, neuvidím vrátného, jehož předkové ve 12. století obdrželi klíč od Chrámu od samotného Saladina, aby zamykali na noc Chrám před hašteřivými křesťany…

Procházíme tržnicí v širší uličce před Damašskou bránou, jsem ohlušen dryáčnických vyřváváním Palestinců. Vycházím před Damašskou bránu a sleduji shon lidí. Náhle mne něco nutí pohlédnout nahoru na hradby. V úzkém okénku přímo nad bránou vidím mladého židovského vojáka s vojačkou, kteří mne upřeně sledují s M4 puškami v rukou. Nedivím se, že poutám jejich pozornost, jsem jediný blonďák, o hlavu vyšší než ostatní a hlavně stojím na místě, nepohybuji se. Usměju se na ně a zamávám pravou rukou. Ulehčeně se na mne usmějí a mávají na pozdrav.

Kluci chtějí na čaj. Jdeme si sednout do arabské kavárny na mátový čaj. Stmívá se, turisté urychleně opouští staré město. Po chvíli chápu proč. Před každým domem se najednou objeví starousedlíci – Palestinci. Starší pokuřují z vodních dýmek nebo hrají karty, mladí vyráží do ulic. Tváří se na nás jako na vetřelce. Před jedním domem fotím starce, syna a vnuka sedící vedle sebe, každý pokuřuje z vlastní vodní dýmky.  Z domů vylézají mladí Palestinci, kteří jsou tak trochu agresivní. Děti nás v mžiku obklopují a bez ostychu otevírají batoh na zádech kolegy přede mnou. Srážím mu ruku. Kolem mne se objeví výhružně se tvářící výrostci. Vzápětí zpoza rohu vyběhne hlídka mladých Židů v šedých polokošilích a černých kalhotách. Jeden má vysílačku a druhý pistoli. Takových hlídek ve ztemnělém starém městě potkáváme mnoho. Palestinci okamžitě odchází. Ve dne obvyklé dvoučlenné vojenské hlídky již v noci nepotkáváme. Místo nich pochodují městem 5-7 členné hlídky vojáků s policisty, všichni v neprůstřelných vestách. Je to zajímavé, tolik zbraní na posvátném místě. Ale nic se nám nestane. Palestinci se k nám chovají s despektem. Jsme pro ně bezvěrci…

Odjíždíme na letiště Ben Hurion v Tel Avivu a odlétáme do České republiky. Pak se dovídáme důvod zvýšené mobilizace židovských ozbrojených složek. Tou dobou, co jsme byli v Eilatu, totiž vybuchla palestinská nálož u hotelu na břehu Středozemního moře. Údajně nikoho nezabila…

Nyní dozrál čas vysvětlit, proč jsem tento text napsal. Zážitek přítomnosti Boha v Jeruzalémě je identický se zkušeností z meditací s panem Vackem. Proto souhlasím s jeho názorem, že netřeba cestovat do dalekých ášramů, protože to samé, ne-li mnohem lepší a intenzivnější, máme na dosah ruky zde, v Praze a Olomouci. Díky Bohu za tuto příležitost. Pak je jen naší chybou, že si to neuvědomujeme a nevyužíváme plnou měrou.

Chtěl bych touto cestou poděkovat všem Mistrům, kteří nám takto pomáhají, aniž bychom museli riskovat své zdraví a životy cestováním do dalekých krajů.