Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Pavel Kubeš

Vážený pane Vacek,

srdečně Vás i celou Vaší rodinu zdravím.

Moc a moc děkuji za meditaci s Vámi ve středu 26. července. Když jsem si sedl na místo, kde obvykle sedáváte Vy, naprosto nečekaně se mne zmocnila čistá – neosobní láska. Nebyl v tom žáden objekt, ke kterému by se upínala – prostě byla. Vycházela ze Srdce, a byla tak intenzivní, že přerušovala vše ostatní. Celý Váš byt byl doslova prosáknutý touto Láskou. To už říkal pan Drtikol, že to, co vyzařujeme, tím naplňujeme – sytíme prostředí, ve kterém žijeme. U Vás, jsem to, pane Vacek, začal vnímat již minulý rok, při setkání s Vámi jsem čistou, neosobní – božskou lásku začal vnímat v Srdci.

Krásně o podstatě lásky píšete v Královské józe na str. 204. Často jsem si tuto Vaši stať o Lásce četl, tím jsem vlastně zavdal příčinu, jejímž následkem je právě to, že tuto božskou lásku vnímám. Z jedné loňské Morávky jste jel před námi v autě a já najednou cítil, že za Vámi jedem v takovém tunelu plném právě této lásky. Víte, ani se mi o této božské lásce nechce moc psát, možná proto, že právě teď se touto láskou v Srdci stávám... - nesmírně Vám, pane Vacek, za poznání Boha v tomto aspektu jeho Lásky, děkuji. Děkuji moc také za Vaši poslední knížku „Pravý ekumenizmus“, statě o mysli – vznikání ega, základní otázky a odpovědi – prostě to nemá chybu, ani obdobu v jasnosti vyložené nauky. Nejde mi to psát dál, doufám, že to chápete.

Váš Pavel Kubeš

Olomouc, 1. 8. 2012

P.S. Ještě mi u Vás přišlo, jak se mi dobře žilo, než jsem se naučil myslet...

* * *

Neustále opakuji Ramdasovo varování: „Přílišná blízkost mistra budí k němu neúctu“, ale v mnoha případech marně. Proto by si například mnozí Pražáci měli přečíst Pavlův dopis jako lék proti neúctě z přílišné blízkosti. Nejen přečíst, ale zamyslet se nad ním a pochopit dobře, co se jím říká.

Vidíme mistrovu osobnost a protože nevidíme vnitřně, duchovně, nevidíme vědomí Já jsem a světlo, které z osoby mistra vyzařuje. Pro tuto duchovní slepotu vidíme člověka, jako jsme my sami. Proto jej také považujeme za stejného s námi a dokonce si myslíme, že jsme mu rovni. Pokud má jeho zevní osobnost, kterou není, z našeho nevědomého hlediska, chyby, dokonce se povznášíme nad něho a „spravedlivě“ jej kritizujeme.

Blaze těm, kteří jsou tak čistí a připravení, že cítí pravdu takovou, jaká je.

Pak samozřejmě nejsme schopni od něho nic získat, což je naše obrovská škoda. Mistr tím nic neztrácí, ve skutečnosti se mu uleví. Z jedné strany je mu to jedno, z druhé je zde určitá lítost, že taková příležitost k duchovnímu pokroku zůstává nevyužita.

A přece stačí tak málo. Zůstat v přítomnosti mistra tiší a vnímavě se soustředit na jeho vyzařování a otevřít mu své nitro. Tak se zařazujeme mezi blahoslavené tiché.

Naše nevědomost a zlo v nás jsou tak mocné, že i když víme, co mistr je, jaká je jeho důležitost a jak se máme proto k němu chovat, že na to zapomínáme a děláme pravý opak. Pak pod vlivem sil zla v sobě, jejichž rozpouštění jsme zanedbali, se stáváme jejich nástrojem a na mistra dokonce nepřátelsky útočíme s přesvědčením o své spravedlnosti. V tomto případě nemáme omluvu.

Škoda, kterou si tím působíme, je nezměrná.

Stejně velký je zisk těch, kteří se nedali svézt svým zlem, pochopili a využívají, co se jim nabízí.