Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Pavel Kubeš

Pan Kubeš je nezaměstnaný, žije sám, a proto se usilovně věnuje stezce. Nejen medituje, ale i přemýšlí o nauce. Jelikož je upřímný a není namyšlený, nauka se mu objasňuje stále ve větší hloubce. To, nač z nitra – nikoliv z pouhého rozumu přichází, je proto cenné pro všechny hledající. Navíc je názorným příkladem, že moudrost Ducha není vyhrazena pouze intelektuálním, ale i obyčejným lidem, když se o její získání snaží. Pan Kubeš dělá přesně to, co radím. Nezůstává pouze u meditací, ale rozvíjí i vyšší, božskou část naší mysli.

Navíc, je velmi názorným příkladem pravosti stezky, kterou se ubíráme a důkazem, že pokrok na ní není nikomu uzavřen, kdo správně usiluje.

Krnov, 7.4.2006

Srdečně Vás pane Vacek zdravím,

Jedno opravdu zajímavé téma a zjištění. Již před časem jsem vlivem praxe zjistil, že rád myslím! A to je příčina, proč tak nedostatečně svou mysl ovládám. V dětství jsem totiž odhalil, co myšlení je a začalo mne bavit myslet tj. skládat příčiny a následky. Bohužel pod vlivem okolí a nedostatečného pochopení následků svého myšlení přestal jsem myslet vědomě. Jak teď zjišťuji, oživil jsem v sobě „Golema“ a musím dávat čím dál větší pozor, abych ho ovládal a ne on mne! Tato schopnost myslet chce totiž ve mně žít svým vlastním životem. Naštěstí jsem postřehl Vaši zkušenost se soustředěním na šestou čakru. Tam vlastně tvůrce Golema umístil šém na jeho ovládání. Jenže nesmím se „nekontrolovaně“ vzdálit, tj. ztratit pozornost alespoň v čele jako onen žid, který si Goléma vytvořil, aby mne svou neovladatelností nepoškodil. V mé praxi to znamená VYTRVALE střežit svou pozornost. A mohu Vám říci, že u toho začínám potit krev! Není nic radostného „vidět“, čemu jsem svou pozornost a tím i život věnoval a ještě neopatrností věnuji. Mluvím přesně o tom, kolik zbytečností a marností ve mně ještě je a snaží se mne odvrátit od mého úmyslu – realizace JÁ. Je to takřka nadlidské úsilí udržet opratě své mysli. Mnohdy, mi v tom vydatně pomáhá Hynek a meditace s Vámi. Že jsem dospěl až k tomuto poznání a k opravdové pomoci, na tom máte s Hynkem Riesem obrovskou zásluhu. Nejen přesně podanou naukou, kterou praktikuji s úmyslem dosáhnout jejího cíle a která opravdu přináší jisté výsledky, ale také že mohu být ve Vaší přítomnosti, která ve mně rozhání tmu nevědomosti.

Píšu Vám proto, že je dobré, když Mistr ví, co se ve mně děje  a že i já to už vím. Vede mne to k uznání  lépe poznání vlastních nedostatků a že existuje opravdu vyšší Moc či Síla, proti níž jsme bezmocní, pokud ji neuznáváme. Proto zvláště oceňuji Vaši poslední knížku „Život a učení R. Mahárišiho“ – hlavně statě o pokoře, egu a myšlení! Myšlení je opravdu podivuhodná Síla a začínám mít před Ní čím dál větší respekt a úctu. Snažím se JI „přemluvit“ k jedinému – k realizaci JÁ. Také mi svitlo poznání, proč Vám někteří přátelé nepíší. Pokud se mi podaří – a opravdu tato síla spočívá v KLIDU – Vědomí – Srdci, nic mi nechybí, nemám žádnou potřebu či přání, a to mne naplňuje blažeností! Proč mne to tedy nutí psát? Aby se vědělo! Proto už dávno Vaše knížky „jen“ nečtu, ale fakticky studuji. A čím víc poznávám, tím víc žasnu, jak umíte i tu nejjemnější Pravdu vyjádřit něčím tak „hrubým“, jako jsou slova. S vděčností jsem poslal Vaši poslední knížku i do Ramanašramu, aby i oni viděli jaké Světlo vyzařuje už i obálka! Ale hlavně mne tato knížka zbavila mých nesprávných představ o Ramanu Mahárišim, které jsem si choval, a ukázala jak Mistr mistrně dokáže využít všech možných prostředků k poučení i praxi!

Váš Pavel Kubeš

P.S. Při čtení knížky Otec Pio z Pietrelciny jsem narazil na str. 76 a 77 – mimo jiné  o poslušnosti str. 76 odst. Začíná doslova: „Vidět v představeném přítomnost Boha“.

Poslední odst. Tohoto článku – Ve škole velikána křesťanské a řeholní spirituality – svatého Ignáce z Loyoly – se dovídáme, že bezodkladná a nediskutující poslušnost je tou nejdokonalejší, je poslušností třetího stupně dokonalosti, kdy plníme vůli představeného (jde o poslušnost konání) tak, že k příkazu naprosto přilneme nejen vlastní vůli (jde o vnitřní poslušnost vůle), ale také s naprostým obětováním vlastního posuzování (poslušnost posuzování). Je to tzv. „slepá“ poslušnost, přesněji řečeno ryze nadpřirozená, poněvadž nepřipouští žádné diskuse s Bohem,jenž hovoří skrze svého představitele, tedy představeného nebo představenou.

Jestli je pan Dostál opravdu vysokoškolsky vzdělaný historik, tak mi z něho opravdu běhá mráz po zádech, když prezentuje na internet. str. Jitřní země svůj názor, že se  žáci neodevzdávali R. Mahárišimu a velice správně pane Vacek na tuto nedostatečnost p. Dostála ukazujete ve své knížce „Život a učení R.M.“ pro ostatní hledající! Jen mne tak napadlo, jestli takoví historici ve svých publikacích předkládají fakta nebo své názory. Je také zajímavé, že po přečtení tohoto článku ve Vaší knize následně nalézám v otci Piovi potvrzení Vašich slov o absolutní poslušnosti vůči představenému!

Jak je zřejmé, pan Kubeš si z toho, co učím, vybral, na rozdíl od jiných jako je pan Pařík a spol, tu lepší stránku. Každý má přesně to, co si vybral. Co si vybrali nepřátelé, je zřejmé z jejich dopisů, které mně píší.

K té poslušnosti. Jakákoliv společnost od státu až k rodině může existovat a vzkvétat výhradně za předpokladu určité kázně. Ta není ničím jiným, než poslušností představeným, zákonům a pravidel.

Přesně toto platí i pro oblast duchovní. Všude, kde existuje vztah učitel – žák, jedno zda jde o oblast světskou či duchovní, učitel je od toho, aby učil a žáci jsou od toho, aby se učili, což vyžaduje jak potřebnou míru poslušnosti tak úcty. Kde tomu není, žáci se nemohou nic naučit. Pokud  žák učitele nechce poslouchat a dělat, co jej učitel učí, nemá smysl, aby s ním učitel ztrácel svůj čas i sílu. To platí v oblasti duchovní neboli nauky plně.

V oblasti světské, to jest v otázkách osobních, zpravidla mistr žáka přímo neřídí. Pouze jej vede k uskutečňování nauky i v zevním životě.

Pokud skupina společně žije a hospodaří, je samozřejmě situace jiná, než když žáci žijí rozptýleně ve světě. To jsou případy řeholních společenství, života v ášramu a částečně i života na seminářích. Pro hladkou existenci těchto zařízení je určitá kázeň, a proto i poslušnost těm, které je vedou, zcela nezbytná. Kdo je pověřen vařením, nemůže jen tak říci, dnes nevařím, nemám náladu. Obdobně si prostě nikdo nemůže dělat v těchto případech, co chce, a dokonce rušit druhé při meditaci. Také nemůže rušit klid a zejména spánek druhých, jen proto, že se chce v noci hlučně bavit a popíjet alkohol. Zdálo by se, že taková a podobná ohleduplnost k druhým by u „duchoborců“ měla být samozřejmostí, ale, což je zarážející, naprosto není a je nutné s ní některé účastníky seminářů stále vždy znovu a znovu seznamovat. Tím, co jsem napsal, se řídím i ve vztahu ke svým přátelům, kteří se ke mně obracejí o pomoc. Kdo ji chce čerpat, má se snažit řídit se tím, co učím. Naše veřejné meditace a semináře jsou volně přístupné. Nikoho nekádrujeme ani nevylučujeme. Předpokládáme však dobrou vůli účastníků a určitou kázeň, kterou jsem popsal.

Nejsem mistrem, kterého by živili jeho žáci. Vyděláváme si s Miluškou na své potřeby celý život sami. Nikoho nezatěžujeme ani se duchovnem na rozdíl od jiných neživíme. Byt je náš a je jen na nás, komu dovolíme, aby do našeho bytu docházel na meditace a komu nikoliv. Jsem velmi udiven pokřikem těch, kteří se odmítají řídit mým vedením a současně se dožadují nás dále v bytě navštěvovat. Jak si mohou myslet, že mají na něco takového nárok, opravdu nevím. Nejraději by chodili dále k nám a současně nás volně pomlouvali. I takoví hledající se naleznou. Ve společných meditacích hojně a rádi čerpají pro sebe posilu a na seminářích na pokojích přesvědčují druhé o tom, jak je ten Vacek špatný. Jsou tak slepí, že ve svém počínání nevidí nic zlého. Projevuje se v nich skutečně krása ega.