Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pády a selhání na stezce se nevyhýbají nikomu ani nejvyšším duchům, natož začátečníkům. Jeden takový líčí následující dopis.

Drahý pane Vacku                                                        

Srdečně pozdravuji Vás a všechny Vaše blízké.

Napsal jsem Vám už hodně dopisů, ale žádný jsem neposlal. Nedokázal jsem v nich vyjádřit podstatu věci.

V mysli Vám píši snad každý den, protože Vám toho chci tolik říct, jenže psanou formou mi to nejde a slovně si netroufnu a stejně bych to zkomolil. Na všechny otázky mi také dáváte odpovědi, trápí mě však svědomí a já se bojím, co bude dál. Dovolte mi prosím, abych se Vám svěřil.

Teď v září to jsou dva roky, co jsem poprvé usedl k meditaci a začal s Vaší praxí. Během čtyř měsíců jsem v sobě začal slyšet různé zvuky (vnímám je stále) hlavně pískání v hlavě. Někdy hlubší, někdy takové ostré pískavé. Občas jsem si všiml záblesku stříbrného světla, míval jsem sny o vodě, jak se v ní brouzdám nebo že stojím po kolena v kašně a do toho hustě prší. Meditace na pozorovatele byla také lepší a lepší. Neformálně se mi, myslím také dařilo, alespoň udržet myšlenku o tom, kdo jsem nebylo tak těžké. Měl jsem z cesty zkrátka radost, konečně jsem věděl, že dělám něco správného, co jediné má vlastně smysl. Už jsem nemusel unikat světu alkoholem (nikdy jsem svět nepřijal), měl jsem šťastné dětství a mám skvělé rodiče, ale svět mě nebavil. Neměl jsem žádné zájmy kromě okultismu a mimozemšťanů. Bral jsem svět jako něco nedokonalého a nechápal jsem, proč tu musím být. Proto jsem si našel zálibu v alkoholu už ve dvanácti letech. Bylo mi to příjemné a tak nějak jsem se protloukal povinnostmi a plnými doušky si užíval to, s čím mám teď problém: smyslová potěšení. Zkrátka cesta byla radostná, rozum, vůle i touha mě nesly jakoby samy a já byl šťastný.

Zlom začal nastávat letos na jaře. Má přítelkyně byla a je (relativně) dobrý člověk, podporovala mě, pomáhala mi a i naslouchala. Říkala, jak je ráda, že jsem se takhle změnil, ale bylo toho na ni asi moc. Bylo jí dvacet a její touhy ji volaly do světa, tak jsme se rozešli. Nadále jsme velcí přátelé a pomáháme si. Říkal jsem si, že se alespoň budu moci plně věnovat stezce, ale najednou se něco změnilo.

Nedokázal jsem se uvolnit k meditacím, byl jsem pořád jako na trní, mysl mi pořád předhazovala vzpomínky na přítelkyni. Všude jsem ji viděl a cítil, vše mi ji připomínalo (byl to můj první vážný vztah), přestal jsem stíhat rozpouštět takový nápor a postupně se mi začaly vkrádat stavy samoty a zoufalství. Nedonutil jsem se k pravidelným sezením a jen těžko jsem se dokopával k pár hodinám týdně. Ztratil jsem „jiskru“, bylo mi vše zase lhostejné. Přišel jsem o kuráž a sílu na cestu.

K tomu jsem v té době začal studovat Vaše „paměti“ a to bylo jako píchnutí do vosího hnízda. Najednou mi začalo docházet, že všechno, co vyčítáte hledajícím, se týká mne. Snad ve všem se dokážu poznat. Nejsem nic víc, než nezodpovědnej a línej lempl, co po Vás sice brečí, ale neustále Vás zrazuje. Bojím se Vám podívat do očí, protože skrze ně kouká Bůh a jak se mám podívat Bohu do očí, když mu Jeho lásku neopětuju a tím pádem si Ho nevážím. Brát ano, ale dávat už ne, to dokážu!

Můj současný stav je takový, že nebýt rozumu, seděl bych už asi v hospodě. Použiju metaforu:“Připadám si jako rozum, který ví, co je pro něj nejlepší a co má dělat, ale který přišel o své věrné společníky a spolubojovníky na cestě. Touhu a vůli. Bez nich ví, že nepřítele neporazí, jsou to jeho štít a meč a bez nich se bojovat prostě nedá. Pro ten rozum už cesta zpátky nevede, je na bitevním poli, semtam udělá krok dopředu a hned je rázem o dva zpátky. Bojí se a ví, že takhle dlouho nevydrží“….takhle nějak si asi připadám.

Tak strašně vzhlížím k Vašim přátelům, kteří si Vás umí vážit a skutečně milují Boha celým svým srdcem a nejen z rozumu. Přál bych si mít takové vlastnosti, kterými bych Vám a Bohu dělal radost a nebál se Vám dívat do očí!

S prosbami se obracím k Bohu, aby mě naučil si opravdově vážit jeho darů, správné úctě a oddanosti a aby se ke mně zase vrátila vůle a touha, se kterými je i radost.

Snad se mi tentokrát podařilo trochu zachytit čím procházím. Myslel jsem, že to nějak odezní, ale je to skoro už půl roku a já cítím, že pokud nějakým způsobem nezaberu a nezbavím se lenosti, neochoty a nezodpovědnosti (které jsem si asi pěkně hýčkal), tak bude zle. Nechci ani pomyslet!

Prosím Vás, zda by Jste mi mohl napsat nějaké vyjádření a radu na cestu a hlavně Vás moc prosím o milost a pomoc, protože jsem bezmocný. Snad v sobě najdu alespoň trochu síly, abych mohl dojíždět a využívat tak milosti společenství.

PS: Když jsem Vám dříve psal, bál jsem se, že mi za něco vynadáte, že mi uštědříte nějakou tu „podpásovku“ co mají naše ega „ráda“, ale teď mám spíše takové pocity, že se mě už nemůže nic dotknout. Navíc, když mi Bůh vynadá, tak to znamená, že na mě myslí a co víc si můžu přát!!!

Není nic horšího, než žít bez Boha a vědět o tom!

Děkuji Vám a všem, co Vám pomáhají, z celého srdce jak jen dovedu, za neskonalou trpělivost, lásku a naději, kterou nám i přes tu naší špínu dáváte.

Snad se mi s Vaší milostí podaří znovu osedlat koně, zvednout štít a meč a vyhrát poslední bitvu. K tomu mi dopomáhej Bůh!

M., v Jincích 28. 9. 2008

* * *

Moje odpověď:

Milý M.                                                                                                   

Tvůj případ není vůbec nějak výjimečný. Snad všichni hledající prožívají nějaké pády a selhání. Potřebné je se zase zvednout a pokračovat.

Podle toho, co píšeš, jsi byl na stezce úspěšný. Začal se v tobě probouzet vnitřní život. Škoda přerušení.

Teď se co nejrychleji vrať na stezku k pravidelné denní meditaci. Pouč se z chyb, ale nepěstuj poraženeckou náladu. Místo výčitek mysli na Boha. Když nemůžeš meditovat, alespoň denně čti duchovní spisy.

Hlavně však pros Boha o  pomoc a to stále a on tě jistě vyslyší a dá ti sílu k návratu na stezku. Nespoléhej na sebe, ale na Boha. Dělej co můžeš a máš dělat, ale nemysli si, že na stezku stačíš sám. To je velký omyl. Opírej se neustále o Boha a vše bude dobré.

Tak jak se duchovně vyvíjíme, naše svazky se světskými lidmi se uvolňují a navazujeme nové. Je přirozené, že ve svém věku toužíš po partnerce. Měla by však mít také duchovní zájmy. Jinak takové nerovné svazky jsou téměř vždy neharmonické. Takovou partnerku nejlépe nalezneš na meditačních setkáních a seminářích. Vyhledávej je co nejvíce. Zajeď i do duchovní klubovny v Praze.

Hlavu vzhůru a jde se dál.

Jiří Vacek, 5. 10 .2008