Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

Vážený pane Vacku!

Chci Vám vyjádřit poděkování za Vaší poslední knihu, 13. díl „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe". Přečetl jsem jej jak se říká jedním dechem. Při čtení jsem si teprve nyní dostatečně uvědomil, jak je důležité pro nás „zabedněné“, že tak často opakujete stále dokola stejné skutečnosti. Teprve nyní jsem při čtení dokázal alespoň z části plně prožívat onu hrůzu, která je skryta za naší neochotou správně domýšlet to, co se nám objevuje v mysli (a za čím stojí náš tělesný rozum) a o čem si myslíme, že je vlastně dobré (protože je to přeci naše úvaha, náš pohled, naše dedukce atd.) a jen výjimečně jsme ochotni z tohoto vidění slevit, natož se jej vzdát celého. Snad to u mne byla souhra toho, že právě čtu knihu Karla Makoně „Postila“ a do toho přišla Vaše kniha, že se ve mně něco spojilo jinak než obvykle. Takže Vám ještě jednou ze srdce děkuji a bušte do nás, pokud bude možno. Já Vám k tomu přeji sílu od Boha a trpělivost s námi nehodnými.

Dovolím si v další části ocitovat některé pasáže z Postily, aby si upřímní hledající mohli porovnat vyjádření dosud žijícího Mistra v těle a Mistra odtěleného. Byl bych rád kdyby tento můj dopis byl uveřejněn, aby si čtenáři mohli porovnat výroky lidí, kteří se potkali se svou nesmrtelnou podstatou. Budiž nám Bůh nápomocen, abychom se dostali k duchu vyjadřovaného a nezůstali trčet u litery.

Tedy cituji:

Na západě, tj. v křesťanství, panuje téměř všeobecný názor, že Kristus křísí za nynější doby dvojím způsobem: Duchovně v těle lidském a v životě na zemi, tělesně potom na nebi, ve slávě. I velikonoční písně pějí o tomto převráceném pochopení úkolu Kristova. Pravda je, že zde bez rozdílu každého křísí k životu ve hmotě, neboť mu předává vědomí, které se potom rozvíjí v takové míře, v jaké tomu dovoluje tělesný jeho nosič a lidská vůle. Kdežto k věčnému životu v království Božím dopomáhá jen těm lidem, kteří žijí duchem, kteří následují Krista, tj. kteří se řídí poučkami, jejichž splnění přináší vzkříšení k věčnému životu. Avšak vzkříšení v jakémsi oslaveném těle na konci fyzického světa, na konci vesmíru, to je vulgární materializování zcela duchovní záležitosti vzkříšení. Po jedné stránce se však přece jen vzkříšení do věčného života podobá vzkříšení v těle. Jestliže se člověk narodí na tomto světě v těle, brzo se s ním ztotožní a považuje je za sama sebe. Je to ten největší omyl, kterého se může dopustit, ale protože se ho dopouštějí všichni bez výjimky, jelikož k tomu mají stejné podmínky, především nevědomost o své nesmrtelné duši, je to omyl, který má svůj smysl a dokonce duchovní smysl.

. . . Není náhodou, že vyléčená žena trpěla krvotokem 12 let. Právě tak není náhodou, že Jairova dcera byla dvanáctiletá, že Pán Ježíš měl dvanáct apoštolů atd. Těch dvanáctek je v Bibli více, neboť dvanáctka je v symbolice tehdejší doby znamením celku všeho stvořeného, celý vesmír ve velkém, makrokosmos, a celý vesmír v malém, mikrokosmos, člověka, ovšem jen jeho konečnou stvořenou část.

Pán Ježíš potvrdil, že tato úplnost stvořeného je velmi důležitá, kromě jiného už tím, že po Jidášově odchodu si vyvolil dalšího dvanáctého apoštola, sv. Pavla. Ve dvanáctce je skryto především tajemství, že jen v lidském těle, ve dvanáctce v malém, je možno překonat hranice velké dvanáctky, všeho stvořeného a ocitnout se za jeho hranicemi, které bychom marně hledali za kteroukoliv galaxií, když je přímo v nás. Tam, v nesmrtelné duši, se střetává hranice tohoto stvořeného království s královstvím nebes a odtamtud také všichni očekáváme příchod Pána Ježíše Krista, neboť jeho jsme občané tam je náš Otec.

Zasíváním do těl myslí sv. Pavel sloužit jen tělesným potřebám a nadřazovat je potřebám ducha, být otrokem těla. Taková setba přináší duchovní záhubu, neboť s tělem se pohřbí i všechno, co jsme mu věnovali na úkor ducha.

Zasíváním do ducha míní sv. Pavel vytrvalé činění dobra ve smyslu odosobňování, vždyť z ničeho jiného než z pozemského života a jeho způsobu nemůže vzniknout život věčný. Není jiného prostředku, kterým by tam vznikl. Proto tolik záleží na duchovním využití všeho, co je nám k životu dáno. Sv. Pavel je přímo posedlý touhou všechno zaměřit na věčný cíl. Ví dobře, že zůstane-li třeba jen malá část já zaujata jiným směrem, může rozpoltit a zničit celé dílo. Ovšem této jednolitosti cesty se nedosahuje pouhou vůlí, nýbrž též poznáním a milostí. Sv. Pavel radí, jak jim zjednat příchod, aby do nás mohly svobodně vcházet. Připraveny jsou všechny, ale málokdo jim dovede otevřít své nitro.

A jsme u další otázky, zdali jsou možné ve stavu spojení stupně a vývoj. Obojí je nutné. Především do ničeho se nevstupuje naplno najednou, přestože zevní, špatně informovaný pozorovatel má dojem právě opačný. I ti, kdo sami zažili náhlé obrácení na víru nebo vyšší stupně znovuzrození, považují v první chvíli za­žitý převrat za něco jednorázového. Teprve později nabývají pojem o tom, jak se dlouho v nich skok připravoval a jaký po něm nastal růst směrem ke zhodnocení skoku a k přípravě na další skok. Po každém náhlém vnitřním obratu následuje uvědomovací proces, na jehož průběhu mnoho záleží. Do jaké míry se podaří převést vnitřní stav do rozumu a do smyslů, do takové míry je možno zjednat též rovnováhu mezi vnitřním pokrokem a vnějším životem: zabránit zbytečnému utrpení a připravit další růst. Také pocit potřeby dalšího růstu není vždy dostačující. Většina lidí po celá léta prodlévá na určitém stupni vývoje a je s ním spokojena, protože si ani třeba neuvědomuje, že je možný další vývoj.

"Buďte milosrdní, jako milosrdný je i váš Otec!" Milosrdenství Boží je způsobeno znalostí naší křehkosti a nevědomosti, nikoliv slabostí, a to jsou také normy pro naše milosrdenství. Než začneme někoho soudit, měli bychom vědět, proč nejedná správně, v jakých vlivech se ocitl, co na něho působilo bez jeho vůle. Většinou bychom přišli na to, že jen málo svého vložil do toho, za co ho soudíme tak, jakoby všechno zavinil sám.

Podobenství o vedení slepého slepým nebo o třísce v oku bratra a trámu v oku vlastním nám ukazují, kdy jsme oprávněni vést, kdy jsme oprávněni napomínat a soudit. Nenabudeme-li sami světlo a nezjednáme sami u sebe nápravu, je naše snaha po nápravě okolí marná. Nikoho nepolepšíte, pokud sami nepřijmete od Krista sílu Ducha svatého, kterou byste zase mohli se svým poznáním dát dále. Duchovní poučování není pouhé předávání vědomostí a ohlašování norem mravního a vyššího duchovního života, nýbrž předávání síly k uskutečnění těchto norem a vědomostí o životě. Jestliže sami neumíme uplatnit, co hlásáme, měli bychom mlčet a především neměli bychom soudit, vést, horlit. Nezesměšňujeme jen sebe, ale i věc samu, a proto bychom zasluhovali, abychom padli do jámy, jako slepec, jinými slovy, abychom na sebe přivolali "hněv Boží".

Možná, že vás překvapí, jak hodnotí sv. Jan nenávist. Pokládá ji za stejně velký hřích jako vraždu. Toto hodnocení odpovídá nejen myšlení Mistrovu, ale je též ve shodě s obdobným hodnocením cizoložství pouze v mysli, které platí za skutečné dokonané cizoložství. Máme-li pochopit, proč nenávist je pokládána za rovnou vraždě, pak si vzpomeňme na výklad o smírné oběti Kristově. Smírná oběť předpokládá hněv Boží. V Bibli pak je mluveno o hněvu Božím, protože účinky nerovnováhy mezi zevním a vnitřním pokrokem se jevily jako by se Bůh hněval, jako by sám měl hřích odpovídající nenávisti a vraždě.

Chtěl jsem tím jen naznačit, že sv. Pavel nebyl trestán za své předešlé pronásledování křesťanů "Krista" a sv. Jan nebyl odměňován za svou trvalou lásku, nýbrž, že každému byl ponechán až do konce jeho lidský přístup k Bohu, vlastní pojetí cesty a podle ní si každý z nich vytvořil její ráz. Sv. Jan zkrátka jinými prostředky zvětšoval věčnou slávu svých následovníků než sv. Pavel. Oba vložili celého člověka do díla Kristova, nic si nenechali pro sebe, Jan ani kousek Jana, Pavel ani kousek Pavla. Každý rozdával svým způsobem a z toho, co měl. Nikdo nemůže dát, co nemá, nikdo nemůže dát více než sebe i když třeba říci, že není možné, aby světec oddělil sebe od Boha, jehož je vědomým nositelem. Dává-li tedy sebe, dává i vědomí o Bohu, který v něm žije. Je si však toho vědom a ví dobře, že kdyby nechtěl při tom věnovat sebe, neměl by ani právo věnovat někomu nějaké poznání věčnosti. Tato neoddělitelnost člověka od Boha, která je známkou pravé svatosti, je živou zárukou toho, že dává-li světec sám sebe jinému, dává mu též Krista, aby ho zakořenil a založil v lásce, aby ho učinil schopným pochopit tak jako on, světec, jaká je šíře a délka, výška a hloubka všeho toho, co světec v sobě nosí, aby učedník byl rovněž naplněn veškerou plností Boží.

Jak se nám tedy jeví život Kristův v apoštolech? Jejich potřebou sloužit Božímu prvku v lidech, stát se nositelem Božího světla do duší všech, ke kterým je Kristus posílá. A proč je mocnější než cokoliv jiného i než nejzákladnější pudy člověka, jako je pud sebezáchovy? Protože člověk, vnitřně spojený s Kristem, už nežije jen sobě, ale s Kristem ve všech bytostech. Nadto člověk takto spojený má možnost ustavičně srovnávat svůj vnitřní stav spojení s vnitřním stavem nevědomého spojení duchovně nevědomých lidí. I v duchovně nevědomém člověku je skryt Bůh, i takový člověk žije z jeho moci a vůle, avšak jen pranepatrně dbá vyšších duchovních zákonů. Užívá své osobní vůle jednostranně jen k osobnímu vyžití a prospěchu. Promrhává jedinečnou možnost, kterou mu poskytuje lidský život, spojení s vůlí Boží a být tak prospěšný nejen sobě, ale i mnoha jiným, najít pro sebe i pro jiné věčný smysl života. Když pomyslíme, že člověk spojený s Bohem ví, že jsme dětmi Božími, že On je naším pravým Otcem, že takový člověk ustavičně zažívá toto synovství a něhu Otcovu, kdežto ostatní jsou připraveni o tento pocit sounáležitosti se svou věčnou podstatou, pochopíme, proč dělá vše, aby tuto zkušenost zprostředkoval co největšímu počtu lidí. Kdyby jim chtěl cokoliv cennějšího předložit, nenašel by to. Vidí, jak se lidé pachtí po střípcích a zrníčkách, jaké nesmírné úsilí vynakládají, aby měli to neb ono a přece dříve nebo později z toho nebudou mít vůbec nic a jak opomínají hledání pokladu, který nerezaví, ani zloděj čas nebere. Při tom je si dobře vědom toho, že sám nebyl hoden přijmout tak velkou milost, aby se mohl denně stýkat s Kristem a že tedy jen něco málo dělí každého člověka od téže možnosti, jen to, že odmítá cele se věnovat svému věčnému zdroji života, cele ho následovat. Uprazdňuje proto místo ve vědomí lidí, aby tam mohlo vstoupit vědomí o Bohu. A totéž dělá v sobě. Vyklizuje v sobě stále další a další pozice, z nichž mířil k cílům časným a zve Krista do dalších komnat svého nitra, až celý hrad nitra je jím zaplněn. – konec citátů.

Dalo by se takto pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že pro připraveného člověka to stačí. A ti ostatní by i nad sebedelším článkem stejně jenom ohrnuli nos.

A nakonec jedno přání (také citát od pana Makoně):

„Nuže drazí, vaše nesmrtelná duše nezemřela, jenom spí. Pozvěte k ní Krista. Vždyť jste správci synagogy, oné schránky Boží, těla, která má být nositelem živého Krista, živé nesmrtelné duše.

Až Kristus probudí vaši duši ze spánku podobného smrti, budete se divit, jak jste mohli žít bez její moudrosti a laskavého vedení. Kdyby vás potom celý svět opustil, kdyby jste se cítili opuštěni i od svého Boha, ona vás neopustí až do poslední chvíle vašeho života. Poznáte, že vaše nesmrtelná podstata je nejen plna ctností, ale naplněna veškerou krásou, o níž se žádnému smrtelníku ani nezdálo.“

 Děkuji Vám, pane Vacku, a zejména Bohu za to, že JSTE.

 S úctou Jaroslav Macháček