Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, hledající

Dostal jsem následující dotaz a prosbu.

Prosba  20.01.2007

Dobrý den pane Vacek!
Rád bych Vás poprosil o radu. Mé problémy Vám asi přijdou směšné. Od mala mám strach ze smrti. V poslední době čtu hodně knih o duši, o mimotělních zkušenostech, minulých životech apod. Většina autorů se shoduje, že cílem duše je stát se "dokonalou" a splynout s Bohem.  Nevím, co se děje s vědomím člověka - zda zaniká nebo ne.  Nedokážu pochopit, že "já" neexistuje, že je to iluze. Je mi nepříjemná i představa, že mysl je také iluze, a že jednou nebude. Miluji své blízké a nechce se mi uzavírat před nimi do sebe. Mohl by jste mi prosím nějak poradit, jakou cestou se dát? Mnohokrát děkuji! Heller     

Strach je vlastnost, kterou nás obdařila moudrá šakti, aby nás chránila před poškozením našeho života nebo dokonce jeho ztrátou. Strach nás zdržuje od jednání, které by mohlo vést k našemu ohrožení. Například strach před tím, co neznáme, co je nové, nás zdržuje od toho, abychom z nevědomosti si nezpůsobili újmu. Strach o obživu nás nutí předvídat naše potřeby a včas je zabezpečovat. Strach před trestem za přestoupení zákona nás chrání před vězením, což je určitě dobré pro nás i pro společnost. Samozřejmě je lepší chovat se eticky z přesvědčení než ze strachu.

Na rozumné míře strachu není nic špatného. Odsuzovat strach sám o sobě není oprávněné, protože nás skutečně ve značné míře chrání před škodou. Kdo nemá strach, není ještě hrdina. Je-li ztráta strachu úplná, jde naopak o velmi vážné porušení ochranných mechanizmů života. Takový jedinci dlouho nepřežívají, protože nemají nic, co by je chránilo před ohrožením.

Potíže se strachem nastávají teprve tam, kde je trvalým stavem, který nemá bezprostřední příčiny a je nezvladatelný.

Kdo chce strach zvládat rozumným způsobem, musí vycházet z jasného pochopení, co strach je: výtvorem mysli, citem, a proto i energií, která má jako každý výtvor mysli určitou velikost, a proto i sílu i svůj předmět. Těch může být více.

Z toho, že strach je tvořivou energií, vyplývá, že se s ním i jako s energií musí zacházet. Nelze s ním zacházet libovolně, například pouhou vůlí, ale v souladu se zákony, kterými se energie řídí. Pouhá zařeknutí: „Nemám strach, nebudu mít strach“, neúčinkuje a ani účinkovat nemůže.

Proto není možné se strachu zbavit pouhou vůlí. V nejlepším případě lze strach pouze dočasně tzv. přemoci a jednat s ním v rozporu. Tím jeho energie nezmizí; pouze dočasně nepůsobí. Skutečné řešení moci strachu je možné pouze rozpouštěním duševní energie, kterou je.

Děje se tak v prvé řadě jeho neposilováním. Platí: čím víc se bojíme, tím víc strach posilujeme. Opakované pocity strachu vytvářejí stále nová a nová energetická množství strachu. Proto rozumový rozbor příčin strachu, který zmenšuje vytváření energie strachu v tomto smyslu pomáhá, ale sám o sobě jej nerozpouští. Obdobně pomáhá s toutéž výhradou, když si strachu nevšímáme. Pak nás, protože mu nevěnujeme pozornost, ani tolik neovládá.

Skutečné rozpouštění strachu a úzkosti, která je druhem bezpředmětného strachu, je možné teprve tehdy, když si uvědomíme strach jako neutrální výtvor v našem vědomí, nepřivlastňujeme si jej a neztotožňujeme se s ním. To je zcela obecně platná technika zacházení se všemi výtvory mysli. Stát se jejich sebe si vědomými pozorovateli a pozorovat je bez ztotožnění s nimi. Pak nad námi postupně – nikoliv naráz – ztrácejí svou moc, protože je tím takto projevený tvar energie rozpouštěn jejím navracením do klidového stavu, ze kterého se vynořil. Proč se tak neděje naráz? Právě pro velikost energie, kterou jsme do nich my sami vložili. Velký strach = velká energie = delší čas potřebný k jejímu rozpuštění.

Horší než vlastní strach je strach ze strachu. Často se bojíme víc svého strachu než určité věci, ke které se náš strach vztahuje. Chceme-li se strachu zbavit, prvým krokem je si jej plně ve vědomí v celé jeho velikosti uvědomit, aniž bychom se s ním ztotožnili a nechali se jím ovládnout. Před ovládnutím strachem nás spolehlivě chrání výhradně postoj sebe si vědomého pozorovatele, který ví, že není pozorovaným strachem, ale vědomím, ve kterém strach působí svou energií a které jej pozoruje jako předmět od něho různý.

Zvláštním druhem strachu je strach ze smrti, kterým se brání ego před svým zánikem v průběhu mystické smrti. O jeho rozpouštění platí přesně totéž, co bylo řečeno výše. Navíc pomáhá přesvědčení, že umírá ego, ale nikoliv my a plné svolení, aby k jeho smrti došlo a odevzdanost do vůle boží.

Ve všech případech strachu vždy pomáhá opření se o Boha a uchýlení se do jeho ochrany v plné důvěře v jeho moc a lásku.

Vědomí člověka na stezce nejen nezaniká, ale právě naopak je kříšeno do své plné původní božskosti. To, co podstatně neexistuje, není naše pravé Já, vědomí, kterým jsme, ale ego, nepravé já, nevědomost o sobě. Ač podstatně neexistuje, jako klam má dočasnou existenci a nejen to. Plně nás i ovládá, dokud je nerozpustíme. Mysl není iluze, ale božská tvořivá moc našeho pravého Já, která se v nás projevuje schopností myslet atd. Nikdo nepožaduje, abychom se uzavírali do sebe před našimi blízkými. Máme je milovat, ale současně se obracet do svého nitra a v něm hledat Boha neboli své pravé Já.

Jakou cestou se máme dát, nám ukazují například „Základy jógy a mystiky“ a také „Královská jóga“.

Dopis je současně názornou ukázkou, jakému zmatku propadají duchovní zájemci, pokud se nesetkají se soustavně a pedagogicky podanou naukou, která by je vedla od začátku až k vyšším stupňům. Postavení hledajícího, který je vystaven kusým, nesoustavným a ze souvislosti vytrženým názorům typu: není oč usilovat, já neexistuje, ego není třeba rozpouštět, jedinec musí zaniknout, vše je jedno a jim podobným, je naprosto zoufalé. Někteří učitelé nemají ani potuchy o tom, že v podání nauky musí být jak systém, tak i pedagogický přístup. Začátečník se silným egem rozhodně nemůže dobře pochopit pravdy typu: „Ty jsi Bůh“ a jim podobné. Jsou-li mu předhazovány bez vysvětlení jejich skutečného smyslu, pochopí je doslova a nikoliv ve správném duchu a je proto ztracen.

Je mým názorem, že by se učitelé měli převážně věnovat soustavnému výkladu použitelných návodů pro praxi „jak na to“, know how a nikoliv na hlásání obecných vznešených pravd, kterým může správně rozumět pouze ten, kdo je vlastní usilovnou prací dosáhl. Poznání nelze nikomu namluvit nebo je slovy naučit. Nauku však srozumitelně vysvětlit a naučit lze. Proto by vyučování slovem se mělo hlavně a převážně soustředit na výklad praxe. Nic jiného než její provádění a pomoc neviditelného mistrova vyzařování, poznání přinést nemůže.  Nejkvětnatější popisy dosažení jsou pro ty, co nedosáhli, k ničemu. Obvykle mu dokonce uškodí, protože je vlivem svého ega pochopí špatně a orientují jej nesprávně.

Dobrá rada do praxe začátečníkovi je 1000 x cennější.