Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, hledající

Co dělat když upadneme? Samozřejmě vstát, očistit se a jít dál. Právě o tom je následující dopis:

Vážený pane Vacku.

Vím, že pro  Vás je čas vzácný,  přesto Vás prosím o přečtení toho, co napíšu.

Dnes mi přišlo na mysl, že bych Vám měl napsat ( už konečně). Je to ve své podstatě zoufalý výkřik člověka, který sice ví(teoreticky), jak dál, ale zdá se mu, že nemá sílu.(a zřejmě se mu ani nechce). A přesto potřebuje alespoň dát naději.

Mám pro Vás dvě sdělení. Jedno lepší než druhé, protože to druhé je bída, přesněji - moje bída.

To první . Děkuji   Vám  (i Vaši paní )  za práci, kterou děláte.  Vím, že ji nedokážu docenit.

To druhé.  Snad se nebudete zlobit, když se (Vám) vypíšu ze svého příběhu.

Jakási touha po poznání se u mě projevovala už od osmi či deseti let. Měl jsem rád přírodu a vesmír a rád jsem je pozoroval. Myslím, že jsem měl pocit přítomnosti Boží kolem sebe. Byl jsem – svým způsobem – velmi šťastné dítě (člověk).

Ve své cestě za poznáním jsem potkal člověka, který znal sama sebe.To bylo asi v sedmé či osmé třídě základní školy, rok 1976. Ten mě půjčoval nějaké knihy a byli jsme přátelé. Věkově trochu nezvyklé, mě 12, jemu tak o 30 let víc.

Ten člověk dobrovolně a v klidu odešel z tohoto světa.On mi o tom úmyslu říkal a teď, když to píšu, uvědomuji si, že jsem proti tomu nic neudělal, měl-li jsem.

Po jeho odchodu jsem se dostal ke knihám P. Bruntona a ty jsem prostudoval. Používám slovo prostudoval v tom smyslu, jak ho používáte Vy. Tedy nikoli jen četl. Výsledkem mého studia bylo zklidnění mysli a – kdybych se ještě více poslouchal a uvědomoval jsi hodnotu stavu mého vědomí – schopnost meditace. U té meditace jsem byl jen na začátku. V ten čas, pamatuji si , tuším  konec roku 1980, jsem četl v časopise Rozhlas tuto větu:

„Vás narozené ve znamení Kozoroha čeká závažné rozhodnutí. Jděte proto velice rychle do sebe. A až se vrátíte bude pro vás každé rozhodnutí snadné“. Nešel jsem.

Než jsem to úplně všechno zkazil, myslím ten dlouhý čas předtím, jsem měl několik stavů vědomí, které jen potvrzují, jak to říci krátce, asi – to co Vy žijete.

Uvedu dva. Prožil jsem pocit objevení se ega po probuzení se z hlubokého spánku. Uvědomil jsem si to jako krátkou  časovou mezeru, která tam je, než se ego objeví.

Druhý stav. To když  se mi podařilo nějak se soustředit a byl jsem vědomím uvnitř sebe (hlavy) a pozoroval jsem myšlení (myšlenky). Nevím, jak moc srozumitelně to popisuji.

Tak co ještě chce  - si možná myslíte.  A máte pravdu.

Popíšu  nešťastný okamžik mého života, kterým jsem ztratil všechno. Bylo to někdy nedlouho před maturitou (rok 1981) . O něčem jsem zřejmě uvažoval, nevím Ale – po tom všem, po té velké milosti co mi byla dána- se ego zeptalo: A je Bůh vůbec?

V tu chvíli mě pocit přítomnosti Boží opustil a následoval pád ve vědomí – obrazně – o několik pater dolů. Co následovalo ? Přes 20 let opuštěnosti. Prázdna, smutku.

Ne že bych se trochu nesnažil. Ale málo nebo  blbě. Udělal jsem chybu tu, že jsem čekal, že mi Bůh odpustí. Dnes vím, že Bůh přijde jen tam, kde má podmínky.

Věk mě dotlačil, k tomu, že už víc chci s darem života a příležitostí být zde na Zemi něco dělat. To, čemu jsem dříve moc nerozuměl bylo slovo  chci. Bylo mi toho spoustu dáno, aniž se na mě něco chtělo, a když se chtělo,  tak jsem neobstál.

Od roku 2004 resp. 2005 se víc snažím. Prosit, studovat prostě hledat sama sebe. Nějaký ten krůček jsem myslím udělal. Také jsem objevil Vás a Vaše knihy. Děkuji ještě jednou.

Dokáže cokoli, zbývá uvěřit – říká jedna reklama v televizi. Je asi pro mě.

Proč to všechno píšu. Chtěl jsem se někomu svěřit. Možná v koutku duše očekávám od Vás povzbuzení, ale klidně i odsouzení.

Kdyby mi někdo řekl: „Hochu , na jedno celé vtělení jsi si zavařil“, tak by mě to netěšilo, ale troufám si říci, vzal bych to. Spravedlnost musí být.

Přemýšlím, jak povídání, které je psaním ukončit. Tohle mi jde hlavou. Jsem na začátku. Je mi  43  a potkal jsem člověka, který zná sama sebe a je mu tak o 30 víc. Mám od něj nějaké knihy. A – neberte to prosím jako troufalost z mé strany – jsme přátelé. Vnitřně určitě….

A tak na závěr. Jsem rád, že Jste. Obdivuji Vás za Vaši Vytrvalost, Poctivost. Jste mi blízký.

Přeji Vám hodně sil, k tomu, co chce či musíte ještě vykonat.

Přeji totéž Vaši milé a pozorné ženě.   

S úctou  

Jindřich D.

Co jsem odpověděl:

Milý příteli,

Vaše obavy a malomyslnost jsou naprosto neopodstatněné. Pády a selhání na stezce jsou běžné. Váš případ v tomto smyslu není vůbec výjimečný. I bible nám říká: „I spravedlivý (mystik) hřeší (selhává) 7x denně“. Co opravdu škodí je, když dáme v mysli prostor beznaději a necháme se jí vláčet.

I u pádů a selhání se dá a má těžit. Jednak poučení, jednak pochopení, jak jsme sami o sobě nicotní a bezmocní. Pokora, kterou tak vytěžíme, má velikou cenu. Umožní nám nespoléhat na sebe, ale na Boha. Opřít se o něj, usilovat ze všech svých malých sil, ale stále prosit o pomoc boží.

A to je prvá rada, která vám pomůže. Prosit celým svým srdcem a stále o pomoc boží. Spoléhat ve svém úsilí na Boha, nechtít jeho výsledky, ale Boha a odevzdávat se mu.

Z vašeho dopisu vyplývá: neovládáte svou mysl, ale mysl ovládá vás. Nerozlišujete, neděláte vivéku. Necháváte se, vy, vědomí v každé myšlence i citu nevědomě pohltit, a pak zoufale naříkáte. Vy přece nejste žádná myšlenka ani cit. Jsou nanejvýš vaše. Proč se necháváte zotročovat tím, co nejste? Necháváte se v nevědomosti zotročovat výtvory vaší vlastní mysli, a pak ještě nad tím naříkáte. Je to totéž, jako byste se sám zavřel do vězení, zahodil od něho klíč, a pak začal bědovat, že jste zavřený!

Rada druhá a také zásadní. Nepropadejte svým vlastním duševním výtvorům. Spočívejte neochvějně v sebe si vědomém pozorovateli, který ví, že není ničím, co pozoruje, ale vědomím, které vše pozoruje. Vy nejste vašimi myšlenkami a city. Ony mají nad vámi jen takovou moc, jakou jim propůjčíte sám, když je nerozlišujete a ztotožňujete s nimi své Já – vědomí. Pozorujte je z pozorovatele jako ne-já, jako předměty, nezaujatě je rozlišujte a hlavně neustále udržujte od nich odstup pozorovatele, který ví, že jsou pozorované předměty. Důležité je vytrvat.

Takže vidíte, že nemáte nejmenší důvod k zoufalství a malomyslnosti, ale právě naopak. Máte jako mocnou pomoc Boha, o kterou stačí pouze prosit –  a to stále, i klíč ke svobodě, jímž je praxe pozorovatele.

Pozorujte stav své mysli, zoufalství atd. a uvědomujte si: toto nejsem já, to jsou jen myšlenky, a pak je rozpouštějte nezaujatým pozorováním. Nepřijímejte je za své, nepoddávejte se jim a vše bude dobré. Pokud neposlechnete, přijmete je za své a budete je rozvíjet, vy sám prohlubujete svůj pád silou pozornosti svého Já – vědomí i silou své mysli. Pak vám není pomoci, dokud tuto šalbu, hru tvořivých sil, vaší vlastní mysli, neprohlédnete a nepřerušíte. Bůh a pozorovatel jsou naší jistou záchranou. Ve skutečnosti nejsou dva, ale jeden. Vědomí Já jsem je Bůh. Je naší pevností, ze které máme vládnout v prvé řadě své mysli.

Přestaňte naříkat a staňte se pánem ve vlastním domě. Nebuďte otrokem jeho obyvatel. Začněte s praxí, na nic se neohlížejte a vytrvejte. Jiná pomoc není. Choďte také mezi nás, jezděte na semináře. To je velká pomoc. Takže nač si vlastně stěžujete, máte vše, co potřebujete, jen správně využít své možnosti.

Zdraví Jiří Vacek

I myšlenky „Bůh existuje“ nebo „Bůh neexistuje“, jsou jen výtvory mysli a nic víc. Je dobré vycházet z předpokladu existence Boha, ale nikoliv nezbytné. Jedinou nepochybnou jistotu, kterou máme, je skutečnost naší vlastní existence. Zaměříme-li se na ni, na vědomí, které ví, že existuje, je si své existence vědomo a ví, že je to ono, co si je toho všeho vědomo, dospějeme k tomu,  co je v nás Bohem a co jsme my sami.

Platí plně: kdo pozná Boha, pozná Sebe, kdo pozná Sebe, pozná Boha.