Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

Vážený pane Vacku.

Zdravím Vás i vaše blízké a přeji plný život v těle. Znovu mi to nedalo, abych nereagoval na články vycházející na Internetu. Tentokrát začnu reakcí na Váš jeden z posledních, kde se zmiňujete o těch, kteří sice meditují, ale nedosahují výsledků. Avšak kromě těchto existují i tací, kteří dosahují výsledků. Ovšem nejspíše se mílí v tom, jakého že jsou charakteru. Snad to lépe pochopí od autora, který jako Vy prošel Cestu. (Ve zkratce pro Vás pouze vysvětlím Makoně. Jeho podání cesty se opírá o vzor, kterým je Ježíš Kristus. Ovšem tak, že on ukazuje cestu od narození na svět k Bohu pro jeden život, lépe řečeno pro jedno vtělení. Cesta je ukázána Kristem se všemi správnými postupy i odbočkami – zdrženími – i negativními vlivy – neboli odbočení nebo i zrušení Cesty. Tato Cesta je pak komentována Ježíšovými poučkami. Ve zkratce – Ježíš Kristus nám dal Vzorec pro následování i s komentářem. Podle Vzorce může projít každý, ovšem musí vyjít ze svého stavu. To, co je popisováno jako děj, jsou vlastně vnitřní stavy člověka. Totéž popisuje i sv. Jan.)

A teď již nechám mluvit pouze Prof. Karla Makoně.

Ukázky jsou z knihy „Má cesta je cestou bílého mraku“ od Bhagwana Rajneeshe (Bh. Raj.)v překladu M.S. (jméno neznám) a jedná se o komentáře Karla Makoně (kurzívou).

O extázi jako o satori se dá říci, že se v nich jen zmnohonásobí, co se do nich vložilo, nic více. Vložil-li někdo do tohoto extatického díla lásku, zmnohonásobí se láska; vložil-li tam například poslušnost císaři, zmnohonásobí se tato poslušnost císaři, ale opravdový vhled do duchovní pravdy se nedostaví. Jen proto byli schopni samurajové dělat takové nesmysly a považovat císaře za Boha. K poznání slouží teprve další stupně duchovního vývoje. Evropští mystici - extatikové - znásobili svou lásku, a přestože si v hlavě zachovali všechny bludy, které jim nezasvěcení lidé napověděli (například o pekle, ráji a nebi jako o místech, o věčném zatracení a podobně), vynikali láskou k Bohu a k bližnímu a někteří, ti nejodvážnější, překročili práh extáze, jako například svatá Terezie, a ti pak získali poznání, které čeká za extatickou fází vývoje. Protože však poznání nelze oddělit od lásky, i když poznání u extatiků vázne, nějaké tu je, ale je temné. Jestlipak byste je poznali například v tomto projevu: Extatik tíhne k Bohu tak, že musí jít především za ním. Jemu, extatikovi dává toto poznání jasný program, ale jen rámcový. Do tohoto rámce se vejde i mnoho nepatřičných věcí. Extatik například znevažuje život mimo extazi. – konec citátu.

 Možná, když tak často zmiňuji Makoňovi výklady vzniká v leckom otázka, co by asi řekl Makoň o Mahárišim. Takže pro ty mám tuto ukázku ze stejné knihy:

(Ad 199 - Jednou z velkých výhod extáze je, že se dá o ni opřít, i když už tu není, že se dá z ní dokonce dokonaleji žít, protože přece jen byla světlem, které když vyšlo, zaplašilo stíny. Tady by však člověk potřeboval toho nejzodpovědnějšího a nejosvícenějšího vedení, aby výdobytků extáze neužíval pro sebe, aby se jimi nevracel k sobě, jak mylně radí Bhagwan, nýbrž aby pomocí nich mohl dále odejít od sebe. Ramana Mahariši byl vzorem takového člověka, a ten druhý starý mistr rovněž. Když definitivně odcházeli od sebe, zůstávali v blaženosti. Není možné vracet se k sobě a vzít si blaženost extáze sebou. Ta tam nepatří a je s běžným bdělým stavem neslučitelná. Proto extatikové zažívali vždycky hluboké krize a deprese. Z extáze je cesta nahoru otevřená, cesta dolů je plná utrpení, neboť výzvy k vzestupu nebylo fakticky poslechnuto (i když z nevědomosti), nebo jako při pádu z ráje, nemohlo být poslechnuto. Symbol: Pojedění ovoce ze stromu poznání se stalo zárodkem poznání, ale toto poznání v tomto zárodečném stavu nemohlo být ještě uskutečněno. Zrušilo však extatický stav, který se nazývá rájem.

Cesta z extaze nahoru je otevřena pro ty, kteří poznali, že extaze není konečný stav, neboť se z něho padá do pocitu oddělenosti od Boha. Svatá Terezie například poznala, že při extazi zcela vnitřně neumřela, že je pořád ještě svá (na Bhagwanovi je to zvlášť dobře znát, zvláště když se omlouvá protiklady) a že se pořád vrací k sobě měrou, která jí nedovoluje soustavně žít ve věčnosti, s Bohem.) Mluvím o míře, protože člověku musí být dopřána určitá míra sebe, která je potřebná a neškodná, pokud se chová jako trpný nebo i činný svědek. Svatá Terezie se pak po vítězství nad extází chovala jako činný svědek, když jejíma rukama pracoval Kristus a jejíma nohama chodil Kristus, jak se vyjádřila.) Člověk má ovšem tendenci se zabydlet v extázi (viz hora Tabor - postavit si tam stany, ale příbytek má být u Boha, ne na krásných kopcích. Narážka na text Zenu), jenže se mu to nedaří. Pak ale nemá být ani skromný ani nevědomý, a má jít dál. Celá řada extatiků byla nevědomá, nevěděla co dále, nebo si netroufala jít dále (viz Jakub Böhme, který varoval, aby člověk nepřekročil číslo 1000), a větší část jich si chybně vykládala milost boží, byla přespříliš skromná a vděčná za milost, která se jim dostala v extazi. Také ti nemohli jít dále, i pro ty byla cesta vzhůru uzavřena. (Zákonitosti působí slepě. Význam lidského prvku a lidského rozhodnutí.) – konec citátu.

Nebo o zlu a dobru:

(Ad 201 - Zlo a dobro a všechny páry dvojic tu musejí pro nás být, dokud je potřebujeme pro svůj vývoj, dokud jsme lidmi.) – konec citátu.

Nebo k možnému omylu při tzv. spojení se základem (Bohem) nebo sjednocení s tímtéž:

(Bh. Raj.) Jste zdrojem vší energie. Máte zdroj všeho života v sobě. Vše, co se v přírodě děje, přichází z téhož zdroje, právě z toho, z něhož jste i vy vyšli. Jste s ním spojeni, jste s ním sjednoceni.207) Když ptáci zpívají a mohou se radovat, můžete se také radovat, neboť stejný pramen živí také vás radostí a písní.

(Ad 207 - Spojeni ano - o tomto jednosměrném spojení jsme si už řekli - ale sjednoceni nikoliv. Jako pramen, který odněkud vyvěrá, není už ve svém vývěru, nýbrž je mimo něj, tak je to i s námi. O toto sjednocení teprve těžce usilujeme.) – konec citátu.

Dostal jsem také otázku, jak to Makoň myslí s převtělování. V následující ukázce je to naznačeno a je zde také vysvětlen názor na Mistra a žáka:

(Bh. Raj.) Výsledek je stejný. Závisí na tobě samotném.210)

(Ad 210 - Pochopitelně, že nikoliv, jak vyplývá i z předešlých vývodů Bhagwanových, kde praví, že být svůj  je něco velmi odlišného od oddanosti mistrovi, včetně opačných účinků. Protože však jinak Bhagwan mluví velmi moudře, je na místě oddělit omyly od pravdy.

Základní omyl spočívá v tom, že Bhagwan nerozlišuje cestu širokou, která vede k zatracení, od cesty úzké, která vede ke spáse.

Napřed z hinduistického hlediska vysvětlení toho, co je zatracení. Je to ztráta vědomí o sobě na konci vtělení (nepočítám k tomu dohasínání zbytku vědomí v astrálním světě), takže příští život se musí začínat znovu v úplné nevědomosti. Nezáleží ani tolik na tom, že si člověk nevzpomene na svůj minulý život, taková vzpomínka by ho dokonce zatěžovala, vázala spoutávala s minulostí, která už je za člověkem, jako záleží na tom, kolik kroků musí člověk opakovat, protože si nevzpomíná, že už je učinil. V tom smyslu je minulost člověka ztracena (křesťansky řečeno zatracena, a dokonce tak, jako by se ztratila na věky, jako by se vrátila zpět ke svému zdroji a nepatřila už člověku. Člověk i to málo, co měl, ztratil.) Jen ať se někdo snaží vzpomenout si, kam až došel v minulém životě, aby se mohl odtamtud dát na cestu. Není to možné ani proto, že organismus, který měl člověk k dispozici v minulém životě, tehdy se přizpůsobil duchovnímu pokroku, který člověk prodělal, a nyní v tomto životě má tělo nové, tedy nepřizpůsobený organismus. I světci, jako Ramakrišna, kteří o sobě tvrdili, že se vtělili dobrovolně, museli tvrdě bojovat se svým nepřizpůsobeným organismem. Kdyby se člověk s nepřizpůsobeným organismem setkal s nějakou jinou úrovní poznání, než k jaké dospěl nyní výchovou a sebevýchovou, znamenalo by to při nejmenším porušení rovnováhy tělesné i duševní. Čili, i kdyby se to málo z minulých vtělení dostavilo, pomátlo by člověka. Člověk by toho nemohl v klidu použít, zvrátil by to, chyběla by mu organická jednota poznání s tělesností, která je velmi nutná, neboť velmi záleží na schopnosti těla transformovat co je tělesné na něco lidskému vědomí přístupné. Bez živého lidského těla transformace vědomí není možná. Když Ramakrišna po velkém naléhání svolil předat jakémusi lékárníkovi část svého poznání, byl by dotyčného člověka zabil. Musel v akci ustat. Teprve pak dotyčný pochopil, že k zasvěcení nestačí upřímně si přát být zasvěcen.

Cesta široká, která vede k zatracení (nyní už vysvětlenému), je taková cesta, na které si člověk dělá, co chce, řídí se jen svou vůlí. Řídí-li se jen svou vůlí, je pomocí ní také někdy sjednocen, ale je to sjednocení na dně, bez jakéhokoliv duchovního vzestupu.

Vysvětlím teď úzkou cestu po indicku, abych se setkal s názorem Bhagwanovým.

Je to úplná poslušnost žáka vůči mistrovi. Co se muselo stát mezi mistrem a žákem: Žák byl přijat do učení jen s tou podmínkou, že bude poslouchat mistra v tom nejširším smyslu slova. Nejde přitom jen o to, že provede, co si mistr bude přát, to je samozřejmá podmínka vedení. Jde i o to, že se žák vzdá své víry, kterou měl, než vstoupil do učení, a nahradí ji vírou v mistra, dále že se vzdá všeho ostatního svého jako rodinných vztahů, majetku a podobně. Přeje-li si žák upřímně plnit tyto podmínky, následuje ze strany mistra jeho pomoc. Žák před ním stojí, zřeknuv se všeho, i svého těla. Mistr začne žáka krmit tělesně i duševně. Žák sám se nemusí a nemá o nic starat kromě o to, aby byl poslušen. Za takových okolností je žák prázdnou nádobou, do které se může mistr vlít svou vůlí a postupně svým poznáním. Co žák provádí, začínaje zvládnutím různých tělesných pozic, dechu, meditace, to všechno jsou jen pomocné prostředky k tomu, aby se mistr do žáka vešel, aby se pro něho otevřela cesta žáka. Mistr má schopnost poznávací vyvinutou do takové míry, že stále rozeznává, které účinky vedení jsou správné, a co se rozbujelo jako plevel ze zbytků starého člověka. Tyto zbytky postupně odstraňuje za pomoci dalších specielních duševních pochodů. Teprve pak je žák připraven k nějakému stupni zasvěcení. Popisoval jsem tento postup také proto, abyste si ve své mysli vedli paralelu s počínáním Ježíšovým s jeho učedníky. Jde o obdobu i v tom smyslu, že také Ježíš vedl učedníky k Bohu Otci, ne k sobě, nýbrž jen prostřednictvím sebe, jako indický mistr prostřednictvím sebe vede žáky k Bohu, ne k sobě. Bhagwan ke svému nemilému překvapení, když vynechal principy úzké cesty, dovedl své žáky jen k sobě, udělal ze sebe drogu, jak se vyjádřil, a nedovedl je k Bohu. To ovšem není mistrovské vedení.

V čem spočívá podle hinduismu spása: Zachová se vědomí přes hranice fyzické smrti, takže není důvodu, proč by se měl člověk znovu na zemi v těle narodit. Vždyť využil těla do krajnosti. Více se z něho nedá vytěžit, podle běžného, nikoliv správného hinduistického názoru. Také osobní spása, která byla tímto způsobem dosažena, není pravou spásou. Nebylo dost využito lidského života, zbyly v něm ještě transformační rezervy, které mohly být využity. Zmínil jsem se jinde, že mistr nemůže dovést žáka dál než pod kříž, vyjádřeno v křesťanském symbolismu. Dále nemohl své učedníky dovést ani Ježíš. Není to tedy chyba indického mistra. Chyba je jen v malé nebo žádné poučenosti o dalším postupu a neschopnost mistra způsobit seslání Ducha svatého na žáky. Tuto schopnost mají lidé jen v nepatrné míře, i když sami Ducha přijali. Viz křest apoštolů, kdy viděli sestupovat Ducha na zástupy a pak křtili. Ale křest neměl účinek téže úrovně jako seslání Ducha svatého na apoštoly, protože pokřtění neměli za sebou tělesné následování Ježíše, a pak i smrt Ježíše na kříži se do nich vešla jen v nepatrné míře. Příprava posluchačů Bhagwanových je taková, že se do nich nevejde, kromě sugesce, vůbec nic. A sugesce, to je opravdový klam, iluze o tom, že jsme někde, kde fakticky nejsme a podobně. – konec citátu.

Děkuji Vám dodatečně za uveřejnění mých dopisů. Doufám, že alespoň jednomu čtenáři přinesou užitek. Vám a vašim blízkým (včetně přátel) přeji hodně dobrých zkušeností s právě přicházejícími Vánocemi. A Vám osobně ještě jednou děkuji za Vaši obětavou činnost pro nás „nechápavé“, pro mne obzvláště.