Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, hledající

Praha, 7. 1. 2019

Vážený pane,

tento dopis o vánočních a povánočních prožitcích mohu začít tím, že nám, duchovním kamarádům, těsně před Vánocemi Zuzka zaslala vánoční přání s odkazem na cca čtyř minutový záznam daršanu s Ramanou Mahárišim na Youtube. Když jsem si video poprvé pustil, doslova mě zamrazilo v zádech.

Sobota 22.12.: S využitím slunovratu, úplňku, který ten den vrcholil kolem třičtvrtě na sedm odpoledne, vánočních vlivů a videa daršanu s Ramanou, které jsem si pustil v telefonu, celý tento den byly skvělé meditace. Nejlepší byla ta odpolední od cca 16 hod. Jednota. Děkuji moc, Mahárišku a Mistře! Ale večer to také šlo.

Neděle 23.12.: Kromě obvyklých víkendových tří meditací (aspoň se o ně snažím) jsem si v podvečer pustil daršan s Mahárišim na notebooku, tak aby obrazovka byla větší a tím i působení daršanu. Balil jsem u toho přes hodinu dárky. Výsledkem bylo zesílené Vědomí se zastavenou myslí. Video s Mahárišim má na mě opravdu mocný vliv!

Středa 26.12., na sv. Štěpána: Úvodní pránajámu vedl pan Vacek – výsledkem bylo to, co se dá nazvat jako tělo vědomí. Tělo bylo prostoupeno Vědomím tak, že ono převažovalo.

Po skončení pránajámy jsem ale vnímal, že je zde stále ego a vadilo mi to. Prosil jsem do nitra, aby mohlo zmizet. Koncentroval jsem se zevně do očí Mahárišiho na fotografii přede mnou a vnitřně co nejhlouběji do duchovního srdce. A myslím, že se mi to začalo dařit. S pomocí Vědomí a obou Mistrů, přítomného pana Vacka a Ramany na fotografii, se mysl zastavila a po nějakou dobu zůstala Jednota bez ega.

Asi ten nejdůležitější aspekt pro mě byl, že v meditaci začíná mizet ego a zůstává jen Vědomí.

Možná mohu upřesnit, že vnímaný rozdíl spočívá v tom, že ego není jen Vědomím „zatlačeno“ do pozadí, aby se po skončení meditace opět objevilo, ale že začíná ve Vědomí mizet, rozplývat se v něm, jako pára nad hrncem. I když se pak zase objeví.

Fotografie Ramany mě vždy oslovovala, mám ji rád, a pokud jsem se na některou mohl dívat při společných meditacích, vždy mě inspirovala. Cítil jsem a cítím k Mahárišimu důvěru a lásku jako k opravdu dobrému Mistrovi. Ale vlastně nikdy jsem s ním neměl žádný hlubší prožitek. Což vypadá, že se teď začalo měnit. Ono video i koncentrace na fotografii Mahárišiho mně nyní výrazně pomáhají s uvědoměním a také uklidněním.

Čtvrtek 27.12.: Ranní meditace s videem od 8 hodin: Na chvíli rozplývání ega ve Vědomí. Pan Vacek medituje.

Večer před půlnocí: Rozplývání ega při meditaci s Mahárišim (videem).

Neděle 30. 12., pondělí 31. 12. odpoledne: Zvýrazněné vědomí a zastavená mysl při meditaci s Mahárišim.

Večer 31.12.18: Opakované rozplývání ega ve Vědomí (2x), vždy na chvíli. Děkuji, Mistře!!

Pondělí ráno 1.1.19: Rozplývání ega v Duchovním srdci při probuzení. Děkuji!

Středa 2.1.19, u Vacků: Pránajáma – tělo vědomí. Moc fajn. Ale na začátku meditace pan Vacek zmínil, že bude potřeba více vyjádřit vděčnost, než jen skrze osobní poděkování. Hmm, pochopil jsem, že míní, že nejspíš skrze duchovní pomoc druhým.

Pěkně jsem se u toho zaseknul. Stres. Bolest.

I když je fakt, že na chvíli během následující meditace na Vědomí tam byl i moment se skoro rozplynutím ega ve Vědomí. Ale v pozadí byl ten stres.

Prosil jsem Mahárišiho, ať mi s tím pomůže. Je to náročné. A děkuji!

Sobota večer 5.1.19: Večerní meditace – náznaky rozplývání ega.

Neděle ráno 6.1.19: Delší ranní meditace, s videem, cca 1,5 hod – více jak polovina tohoto času s rozpuštěným egem.

Bylo to jako v básni Probuzení od Míly Tomášové s jejím komentářem. Cituji z knížky Třpyt prázdna: „Ráno jsem vstala, abych Tě pozdravila, tak, jako dřív…“ Tak tomu bylo dřív, ale nyní nebyl nikdo, kdo by zdravil, nebylo, koho by bylo možné zdravit. Zbyla jen Božská nekonečnost, kde nebylo já a Ty. Konec citace.

Ale také jsem vnímal, že je třeba uvést do tohoto dopisu otázku duchovní výpomoci druhým skrze mou osobu. Snad bych s tím i souhlasil, ale vnitřně mě to doslova a do písmene bolí.

Nechtěl jsem nikdy moc dělat veřejného mistra. Říkal jsem si, že je to možné pouze tehdy, pokud by to duchovně dozrálo a pokud by to bylo nutné pro můj další duchovní pokrok.

Nemohu si také nepamatovat těch několik jedinců ze skupiny, co začali mistrovat a pak to z různých důvodů nezvládli.

Asi hlavní překážku u sebe vidím, co jsem zmiňoval v dopise předchozím. Problém s energií svého těla. Každý den si potřebuji asi hodinu na lůžku odpočinout, abych se po práci vzpamatoval. Rovněž o víkendu se snažím vyhýbat náročným aktivitám a hodně odpočívám, abych získal dost sil na další pracovní (a duchovní) týden. Lékař, kterého jsem navštěvoval kvůli bolestem zad, rovněž opakovaně komentoval, že mé tělo má málo energie. Nevím moc, co s tím. Kromě odpočinku beru bylinné preparáty na povzbuzení na bázi ženšenu, piju očistné čaje od léčitelky apod.

Nedokáži si proto představit, že bych na sebe přibral další náročnou zodpovědnost s veřejným duchovním vedením lidí. Asi bych z toho zkolaboval. Připadá mi akceptovatelné pomáhat na společných meditacích, sobě i druhým, „zezadu“, ale na veřejnou pomoc „zepředu“ se necítím.

Pokud jsem ale něco špatně vyhodnotil a výše uvedené odstavce jsou zcela zbytečné, tak se Vám tímto omlouvám.

Velmi moc děkuji za pochopení! A za velkou duchovní pomoc! Zcela rozumím, jak to pro Vás oba s paní Miluškou není snadné a velmi Vás oba za to obdivuji, jak to i teď, ve vysokém věku těla zvládáte.

Srdečně Vás zdraví ...

* * *

Poznámky JV:

Poznámky k dopisu platí jak pro pisatele, tak pro mnohé další, protože pravdy platí obecně. Vážnost a snaha, kterou pisatel na stezce projevuje, je rozhodně hodna chvály. Pokud v tomto duchu vytrvá, úspěch má bez pochyb zaručen. Postačí jen vytrvat a nedat se těžkostmi, které na stezce čekají každého, odradit.

Nad některými názory, které uvádí, je dobré se z hlediska správné nauky zamyslet.

Ego není předmět ani bytost. Ego je ztotožnění vědomí, kterým jsme, s tělem a myslí, kterými nejsme. Je proto naším výtvorem a záleží jen na nás, zda se se svou stvořenou osobností ztotožňujeme nebo nikoliv.

Ego není nepřetržitou existencí. Je děním, které vytváříme my sami vždy, když se ztotožňujeme se svým tělem a výtvory své mysli. Je naší činností a záleží jen na nás, zda je vytváříme tím, že se považujeme za své tělo nebo za výtvory své mysli. Kdykoliv nejsme s tělem a s myslí ztotožněni, ego neexistuje, protože je nevytváříme.

To je velmi a zásadně důležité jasně chápat. Ego je naším výtvorem a proto jej rozpouštět musíme my sami tak, že je přestaneme vytvářet, to jest ztotožňovat se se svým tělem a výtvory své mysli. Jinak se nejen ega nezbavíme, ale stále se s ním víc a víc ztotožňujeme.

Není v naší moci také dělat mistra a veřejně působit. Mistr je uvědomované vědomí Já jsem v nás. Dosažením – uvědoměním, že jsme toto vědomí Já jsem a jeho ustálení je jediné pravé mistrovství. Pokud není dosaženo, mistr neexistuje, nejsme mistry. Ani pro mistra není otázka veřejného působení věcí osobního rozhodnutí, ale boží vůlí.

Druhým nejvíc pomůžeme tím, že dosáhneme poznání sebe a odevzdáme se boží vůli.

Neměli bychom tak věřit, že je více mistrů. Jako je jen jeden Bůh, je i jen jeden mistr a tím je vědomí Já jsem. Mistrem není jedinec, který dosáhl uvědomění, ale vědomí Já jsem, kterým vždy každý byl a je, ale dokud si je neuvědomuje, tak nevědomě.

Vždy se divím, jak mnoho lidí chce zachraňovat svět, ale nedovede zachránit ani sebe. Navíc často nevidí, že by měli něco dělat ve svém nejbližším okolí, co je až jejich závazkem a povinností. Je podivné, že to zachraňovat nepovažují za nutné.

Ten, kdo nás vede na stezce a to nejen radou, ale hlavně silou svitu světla vědomí, nám dává nedocenitelný dar. Pokud jej přijímáme, měli bychom vědět, že nelze jen brát a nic nevracet, ale musíme oplácet, jak nejlépe můžeme a umíme. Jinak bereme nehodně a proto je nám po určité době tato pomoc zákonitě vzata a tím i možnost většího pokroku na stezce.

To, co ten, kdo pořádá meditace pro druhé po bytech, jim poskytuje, není zdaleka zadarmo. Výdaje s tím spojené rostou s počtem účastníků. A nejen výdaje, ale i potřeba úklidu a podobně i další věci.

Mnozí tuto obrovskou pomoc rádi přijímají a co je zvláštní, považují ji přímo za své samozřejmé právo, ale ani je nenapadne, že toto přijímání je zavazuje k oplácení. Pak často nejednou bez jediného slova vysvětlení nebo dokonce poděkování zmizí a již se neobjeví. Tím jasně odhalují svůj charakter.

Někdy se snaží tento svůj neutěšený stav zmírnit usilovnou meditací, ale marně, protože jeho příčina je v jejich povaze. Dokud ji v tomto směru nenapraví, není naděje na nic lepšího.

Toto vše a ještě mnohem víc by měl každý hledající dobře znát a hlavně dodržovat, pokud si nechce zničit další duchovní vývoj. Proto uvedené požadavky na žáka platí pro všechny a také všem jsou určeny a nejen pro pisatele dopisu.

Otázka síly je tak rozsáhlá, že vyžaduje zvláštního zpracování.

Základní zásada zní:

Tam, kde je činnost, je vždy výsledkem uplatnění síly, která se tak vydává a spotřebovává. Sílu odčerpává i nemoc, bolest a utrpení. Pokud nemá dojít k vyčerpání, je nutný odpočinek, ve kterém sílu znovu čerpáme. To se děje duchovními prostředky, jako je vnitřní pránajáma a dalšími a rovněž i například potravou, která musí mít správné složení.