Jiří Vacek - duchovní učitel

Pavel Kubeš

Vážený pane Vacku,

Srdečné pozdravení Vám i Vám všem blízkým v Praze.

Blíží se konec roku 2009 a chci Vám tímto poděkovat za Vaši pomoc na cestě k věčnosti. Ona ta věčnost je v nás stále přítomná. Projevuje se jako Život, který nám dává - i jako jistota našeho Bytí – že Jsme. V čem je tedy potíž, že ji nejsem schopen zažívat věčně?

Odvrácená pozornost od toho co jsem pro zaujatost pozorovanými předměty, tak rychlé pohlcení v pozorovaném, že to ani nejsem schopen postřehnout. Okamžitě se s něčím sjednotit, jsem se naučil takřka dokonale. Vytrvale jste mne na to upozorňoval, takže jsem s tím musel něco udělat. Je mi jasné, že átmavičára je ta nejsilnější protizbraň. Ale ne vždy ji ještě dokážu včas použít. Pomáhám si tedy hned z rána na lůžku tím, že si párkrát řeknu: hlavně klid a znovu se soustředit! Protože jsem do těchto slov dával i tu snahu hned se soustřeďovat, projevuje se to tím, že mysl zaujatá soustřeďováním nemůže se projevovat plánováním či vzpomínáním. Nesnažím se tedy mysl uklidňovat, ale snažím se soustřeďovat. A to uklidňuje mysl a vede i k átmavičáře – Kdo se soustřeďuje?!

Proti tomu, aby meditace nedostala formu povinnosti, ale byla láskyplná, vzpomněl jsem si na způsob, jak v sobě lásku, touhu, vděčnost k Bohu v sobě vybudit. Jde o děkování! Jakmile v sobě vnímám, že to ve mne chřadne, začnu do nitra děkovat. Děkuju, děkuju, děkuju … po chvíli cítím, že opravdu děkuju, že začínám pociťovat vděčnost, touhu po Bohu a lásku k němu a meditace se stává lehkou, radostnou. Děkování používám i ve chvílích časové tísně nebo když cítím, jak se mne snaží zmocnit nějaké zlé emoce vyvolané ve mne situacemi světa. Tím děkováním se zloba ve mne rozpouští. Neuvěřitelně jednoduchý, ale nesmírně účinný prostředek! Za všechno děkujte, byť by se vám to zdálo pro vás zlé… píše ve své knize „Život v nových dimenzích“ Merlin Carothers.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, jak působí Boží moc skrze Mistra. Nedávno mne večer pozval k sobě Hynek do bytu. Snažil jsem se co nejvíce vnímat „jako“ vědomí, ale právě, když se člověk moc snaží, tak to ta snaha hatí. Přesto ta návštěva u Hynka měla nečekaný dopad. Po návratu domů jsem se dostal do zvláštního stavu – nic se mi nechtělo. Nebyla to nějaká apatie či tupost, prostě bylo to zvláštní. Následující spánek byl nesmírně hluboký. Nad ránem jsem pak měl sen s nějakou ženou. V ranní meditaci jsem si najednou uvědomil, že zmizelo, rozpustilo se trauma trvající někde  v podvědomí z rozvodu s manželkou. Žádost o rozvod jsem podával v roce 2006 , právě před vánocemi, což asi není ten nejvhodnější čas, ale stalo se. Ale nic není náhoda, a jak říkal prof. K. Makoň: Božská prozřetelnost nás neustále vede různými situacemi do věčnosti. Já si myslel, že rozvod mám vyřešený a právě až teď jsem po tomto snu doslova cítil, jak ze mne spadla nějaká velká tíha. Díky Bože za to, že se nám skrze Mistry věnuješ.

A tohle je ten opravdový pramen, z kterého Vám pane Vacku děkuji, za Vaší osobní pomoc, laskavost i dobrotu a též celé Vaší rodině, která je vůči nám hledajícím tak obětavá.

Přeji Vám i vám blízkým klid, mír, lásku, zdraví nejen pro tyto svátky vánoční, ale do celého následujícího roku 2010.

Váš v hluboké úctě a vděčnosti

Pavel Kubeš, Olomouc 18. 12. 2009

* * *

Tak takto žijí naši přátelé, které pan Pařík, Miloš Tomáš a spol prohlašují za duševně méněcenné, chorobně závislé a podobně. (pozn. JV)