Jak nacházíme cestu
Jana Martincová
Kostelec nad Orlicí, 2.4.2007
Vážený pane Vacku,
ráda bych Vám napsala dopis, ve kterém bych Vám především chtěla poděkovat a také napsat něco o své duchovní cestě.
V patnácti letech jsem poprvé slyšela více o Bohu a měla možnost setkat se s křesťanstvím. Bylo to po sametové revoluci, kdy probíhalo velké množství tzv. evangelizačních shromáždění, která vedli především křesťané z cizích zemí, hlavně z Ameriky. Bylo to něco nového, s čím se člověk dříve nemohl setkat. Moje kamarádky ze školy mně barvitě líčily zážitky z těchto shromáždění a chtěly, abych se na některé šla podívat.
Já jsem v té době prožívala pubertální léta, byla jsem neukotvená a nevěděla jsem si sama se sebou rady, bylo to takové temné období. Prožívala jsem vnitřní zmatek, zmar a nesmyslnost života. Velká evangelizační setkání mě nelákala, ale jednou jsem šla se svými kamarádkami na shromáždění Jednoty bratrské v našem městě, kam chodili ti, co na evangelizacích tzv. přijali Krista jako svého Pána a Spasitele.
Toto setkání a také ta další mě silně oslovily. Najednou jsem viděla, že je tu něco, co dává životu smysl, a také že je tu někdo, kdo mě opravdu a bezpodmínečně miluje. Tím někým byl Bůh. Stala jsem se křesťankou a moje víra byla hodně silná. Nepochybovala jsem o existenci boží, stále jsem na Boha myslela, spoléhala se na něj, milovala ho. Pamatuji si, když jsem si ze svých (tehdy skromných) prostředků obstarala Bibli, nesla jsem ji domů jako svátost. Stále jsem si v ní četla a hodně se modlila.
Bylo to intenzivně prožívané období, ale z dnešního pohledu musím říct, že také dosti fanatické. Moje víra byla založena hodně na citech. Bůh byl někdo druhý, kterého jsem měla ráda, na kterého jsem se mohla spolehnout, kdo byl mým přítelem, ale rozum byl jaksi stranou. Slepě jsem poslouchala naše kazatele, kteří to jistě s námi mysleli dobře, ale neměli to pravé poznání. Víra v Krista pro ně byla jediná ta pravá a zasévali do nás nenávist k ostatním náboženstvím.
Kdo přestal docházet pravidelně do církve, byl z ní po několika varováních vyloučen a bylo mu dáno najevo, že už není spasen, byl pro ně odpadlíkem. Ve stejné situaci jsem se ocitla i já. Po dostudování střední školy jsem se dostala díky dalším studiím do jiného města, kde jsem samozřejmě vyhledala bratry křesťany a ještě nějakou dobu mezi ně docházela. Postupně ale moje víra začala ochládat. Ne že bych nevěřila v Boha, ale dostala jsem se do jakési slepé uličky, křesťanství mi už nedávalo odpovědi na moje otázky, najednou jsem si začala uvědomovat, že vlastně nechápu základní pravdy Bible, že je znám, věřím jim, ale vlastně tak úplně nevím, co znamenají. Co to vlastně znamená, že obětí Krista jsme spaseni, že se za nás obětoval? Stačí tedy jenom přijmout Krista za svého pána a jsme spaseni? Najednou jako by nadšení vyprchalo a já nevěděla, jak dál..
Tentýž rok jsem se také seznámila se svým budoucím manželem, studoval stejnou školu jako já, dokonce stejný ročník. Zcela "náhodou" jsme se spolu začali kamarádit. Brzy jsme zjistili, že máme společné zájmy a tím nejdůležitějším bylo duchovno. Zpočátku jsem měla z našich rozhovorů smíšené pocity a byla jsem rozpolcená. Měla jsem v sobě silné předsudky, protože do mě bylo několik let zaséváno, že to, co není křesťanství, je silně podezřelé a určitě i od ďábla. Když jsme spolu s manželem začali chodit, nebylo to zrovna růžové období, silně nás to k sobě přitahovalo, ale zároveň nás oddělovaly názory na to nejdůležitější, a tím bylo duchovno. Já jsem taky v sobě měla spoustu nezvládnutých emocí, kterými jsem byla zmítaná a které mě trápily. Byly čí dál tím mocnější a já ještě v té době nevěděla, jak s nimi pracovat, byla jsem jimi kolikrát úplně pohlcená a zdeptaná. Můj manžel už v té době hodně četl duchovní knížky a byl vlastně tím, kdo mě seznámil s jógou.
Pamatuji si na první návštěvu přednášky Tomášových v Lucerně, měla jsem tenkrát dosti rozporuplné pocity. Hlavně na konci přednášky, kdy celý sál povstal a tleskal, jsem nechápala, co se děje. Tomášovi mi tenkrát přišli jako roztomilý pár staroušků.
Trvalo to ještě dlouho, než se ve mně něco zlomilo. Stále ve mně silně žily křesťanské představy o pravdě a o životě, tak jak mi byly předkládány v církvi. Ze spaní mě budily děsivé sny, ve kterých mě pronásledovala církev a vyčítala mi, že jsem odpadlík. Stejně, i když mírněji, se to dělo i při osobních setkáních s některými členy církve. Najednou mi přišlo, že jsou úplně svojí vírou zaslepení a neschopní vlastního rozumného úsudku, přišli mi všichni stejní, používající stejné termíny, stejné věty, dokonce i stejnou intonaci. Připadala jsem si, že mě stíhají. Nakonec mi poslali dopis, že mě ze svých řad vylučují, ale že se za mě budou modlit. Moje mysl byla tak zpracovaná, že mi to ještě trvalo hodně času, než jsem byla schopná svobodně vstřebávat informace o duchovní stezce.
Na přednášky Tomášových jsme jezdili pravidelně a já jsem se pomalu začínala uzdravovat ze své "křesťanské" nemoci. Tím nechci vůbec křesťanství zatracovat, ve své čisté podstatě je stejně hodnotné a pravdivé jako ostatní náboženství. Bohužel tak, jak bylo předkládáno mně, už bylo zkaženo výkladem lidí, kteří sami neměli to pravé poznání. Určitě jednali s čistými úmysly a snahou pomoci druhým, ale bohužel, když slepí vedou slepé ...
V období studií na vysoké škole jsem tedy začala číst duchovní knížky, především knihy manželů Tomášových. Dodnes si Tomášových velmi vážím, a zvlášť knížky paní Tomášové mi přinášejí duchovní osvěžení. V té době jsem ale postrádala nějaké soustavné vedení. Na přednáškách v Lucerně se mi vždycky líbilo a zvláště mě oslovovaly občasné krátké závěrečné meditace. Litovala jsem, že nejsou delší.
Po dokončení školy a nástupu do zaměstnání jsem se stále "duchovně držela nad vodou", ale příliš jsem nepokročila, byla jsem pohlcena povinnostmi v zaměstnání a samotným životem.
Manžel začal jezdit na Vaše meditace a v roce 2001 se účastnil letního semináře v Jaroměřicích. Já jsem tenkrát toho o Vás věděla ještě málo a trvalo mi nějaký čas, než jsem byla schopna Vámi předkládanou nauku vstřebat. Začala jsem jezdit na společné meditace a také na Morávky.
První Morávka pro mne byla doslova utrpením, jenom zvládnout hodinu sedět byl pro mě nadlidský výkon. Cítila jsem se strašně, byla to pro mě muka, chtělo se mi brečet a vše se ve mně "vařilo". Myslela jsem, že to nevydržím, ale přesto jsem nevynechala ani jednu meditaci. V pauzách mezi meditacemi jsem se snažila na nic nemyslet, ale to jenom z toho důvodu, že se blížila další "útrpná" meditace. Také se ve mně objevovaly kritické myšlenky na Vaši osobu, ale dnes už jasně vidím, že to byla jenom má zlá, nepročištěná mysl, která zasluhovala kritiku, a ne Vaše ryzí osobnost. Když se teď na to zpětně podívám, je mi to upřímně líto, ale říkám si, že i toto všechno je součástí stezky a že nám to jste schopen odpustit, protože bez pročištění člověka není možný žádný pokrok na duchovní stezce a toto pročištění bývá často velmi bolestné a též dlouhodobé.
Než jsem začala pravidelně meditovat, tak jsem o sobě měla docela dobré mínění. Jako křesťanka jsem se snažila dodržovat desatero a připadala jsem si, že je tím pádem se mnou vše v pořádku. Větu z bible, že kdo uvěří, bude spasen, jsem chápala doslova.
Čím víc se posouvám na duchovní stezce pod Vaším laskavým vedením (prostřednictvím společných meditací, knih, kazet atd.), tím více poznávám, co jsem zač, a není to nic pěkného. Jako bych najednou viděla mnohem ostřeji a věru, není to hezká podívaná. V posledních dvou letech cítím ve svém duchovním snažení velké změny, a to také díky společným meditacím s hradeckou skupinou pod vedením Vládi Cepka. Dřívější pondělní, nyní čtvrteční meditace pro mě jsou skutečnou oázou a načerpáním sil do dalších dnů. Díky nim jsem se dokázala držet nad vodou celý rok. Předtím to bylo spíš nárazové snažení - Morávka, pak společné meditace, ale mezitím spíše duchovní živoření.
Závěrem bych Vám, pane Vacku, chtěla ze srdce poděkovat, protože nebýt Vás, Vaší paní a Vašich blízkých duchovních přátel, kdo ví, kde bych teď byla. Nejspíš bych si na duchovno jen hrála. Z Vašeho učení a hlavně společných meditací jsem teprve pochopila, o co v duchovní stezce jde. Nyní jsou pro mě setkání s Vámi opravdovým svátkem a chutnají sladce, i když vyžadují velké úsilí. Mám Vás moc ráda a vážím si Vás.
Přeji Vám hodně zdraví a snaživé žáky, kteří si budou Vaší práce vážit a nebudou ji brát jako samozřejmou.
S pozdravem Jana Martincová
P.S. Několikrát se mi také zdály sny. ve kterých jsem se účastnila společných meditací s Vámi. V některých jste mi podal ruku nebo se na mě usmál či jenom podíval. V těch snech z Vás šla láska, ale také ohromná síla, která se mnou silně otřásla. V jednom snu se tato síla promítla dokonce jako hrozivá, ve smyslu, že Bůh je hrozný (chápáno jako mocný) a že si z něj nikdo nesmí dělat bez následků legraci a znevažovat ho. Ta síla mě doslova srazila k Vašim nohám. Na závěr ještě připojím sen o Vládíkovi Cepkovi, který byl pro mě také poučný a opět mi potvrdil to, jak Vláďu chápu a vyciťuji a co pro nás dělá. Zdálo se mi, že jsem na nějakém táboře, kde je hrozný nepořádek a nefungují toalety. Vše bylo znečištěno výkaly. Na ten tábor za mnou přijel Vládik, vedl mě za ruku a šla z něho velká čistota a láska, která byla v ostrém kontrastu se zmíněným prostředím.