Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Dostal jsem níže uvedený dopis. Takové a podobné žádosti přicházejí často.

3. března 2014

Vážený pane Vacek,

jsem studentkou Humanitních studií UK (obor Orální historie – soudobé dějiny) a dovoluji si Vás tímto oslovit s nabídkou spolupráce na projektu výzkumu týkající se 90. let. Stručně Vám představím, o co se vlastně jedná:

Hlavním úkolem projektu je zmapovat postavení „alternativních“ léčebných disciplín v období transformace. Dává si za cíl prozkoumat, jak proběhlé změny ovlivnily přímé účastníky a jak se změnil oficiální společenský diskurs po roce 1989 a přístup společnosti a státu k těmto disciplínám. Vše se zaměřením na konkrétního člověka a jeho životní vyprávění na „pozadí doby“. Vy jako velmi úspěšná osoba ve svém oboru byste pro mě byl obrovským přínosem. Nejedná se o žádný novinářský rozhovor, jde čistě o vědeckou práci, která bude sloužit ke studijním a vědeckým účelům a bude založena v archivu Ústavu pro soudobé dějiny pod ochranou příslušných zákonů. Fakticky se jedná o 1,5 hodinový rozhovor s polostrukturovanými otázkami.

Děkuji předem za Vaši ochotu. V případě, že budete mít zájem o spolupráci, pošlu další informace a potvrzení.

S pozdravem

Klára Pokorná

I když nejsem léčitel, telefonicky jsem se s žadatelkou spojil. Zdůraznil jsem, že neléčím, ale i tak o rozhovor stála. Ten se uskutečnil u nás v bytě 12. Března 2014.

Rozhovor byl zaznamenán, toto je přepis pořízeného zvukového záznamu s autorskými úpravami.

Interview tazatelky K. Pokorné s Jiřím Vackem 12. 3. 2014

Tazatelka: Takže uskutečňuji rozhovor dne 12. března 2014 s panem inženýrem Jiřím Vackem, známým jogínem, mystikem a duchovním učitelem. Takže můžeme začít. Dobrý den pane Vacek, děkuji, že jste mě přijal, udělal si na mě čas. Velice si toho vážím a na začátek bych Vás ráda poprosila, kdybyste mi mohl povyprávět o Vašem životě – dětství, rodině, dospělosti a jak jste se vlastně dostal ke své profesi.

Pan Vacek: To by bylo dlouhé vyprávění. Narodil jsem se ve Slaném v roce 1931 na svátek Božího Ducha, na svatodušní pondělí, což je svým způsobem významné, že. Tam jsme bydleli asi do roku 1937. Táta tam byl celou dobu nezaměstnaný, kromě prvních let, takže jsme měli bídu. Pamatuji si, že třeba maminka otevírala večer špajz, kde jsme mívali chleba, a nenašla tam ani kus pro mě k večeři. Pak jsme se v roce 1937 přestěhovali do Prahy. Tady dostal táta konečně místo, ale za půl roku těžce onemocněl a prakticky byl několik roků nemocný. Pak ho zase zavřeli Němci na dva roky a tak to šlo takhle pořád tehdy dál. Celá rodina věřila v Boha, tak já jsem věřil taky v Boha samozřejmě – o tom jsem nikdy nepochyboval, to byla samozřejmost, ale nebyli jsme nějací církevní křesťané, do kostela jsme moc nechodili. Rodiče tedy byli v husitské církvi, byli zakládajícími členy husitské církve v tom roce někdy 1922 nebo tak nějak, tehdy ještě v Náchodě. Takže můj první vztah k Bohu byl, že jsem se denně za války večer modlil - za tátu, za mámu, za bratra, za sebe a za všechny – za každého jsem se modlil jeden Otčenáš. To bylo pod tíhou té hrůzy, kterou tady Němci rozpoutali, protože jsme si nebyli opravdu jistí životem. Bratra poslali asi na čtyři roky do Reichu na nucené práce – ten byl denně v nebezpečí života, protože tam neustále bombardovali. Tátu, jak jsem říkal, zavřeli na dva roky a mamince zastřelili Němci bratra. To jsme se prostě jednou dočetli v novinách, že Václav Holý z Hradce byl zastřelen pro schvalování atentátu na Heydricha. Já jsem to taky schytal, protože německý inspektor mě neuznal za hodného, abych studoval gymnázium, protože jsem špatně nakreslil haknkrajc. A pořád mně něco scházelo, pořád jsem něco hledal, až teprve po revoluci – ve válce Hitler všechny duchovní záležitosti zakázal, mystici a jogíni a astrologové a spiritisté byli pronásledovaní, všechny spolky byly rozehnané, majetek rozkradený, takže nic nebylo – tak teprve po válce, když se mohly tyhle knihy prodávat, tak jsem zjistil, že existuje také něco jiného než normální život, že existuje spiritismus, mystika, jóga, okultismus a takové věci.

Tazatelka: A jak jste se k těmhle věcem dostal? To jste měl třeba nějakého duchovního učitele?

Pan Vacek: Táta byl tomu nakloněný, kdysi chodil ještě v Náchodě na nějaké pokusy s hypnózou a za války se seznámil s nějakým astrologem, panem Šimandlem. Ten mně udělal i horoskop, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale po válce jsem prostě ty knížky objevil. Ty vytáhli knihkupci – byly zakázané celou válku, tak knihkupci to vytáhli ze sklepů a všude toho bylo najednou plno – starých knížek tedy, které vyšly před válkou. Tak tam jsem narazil postupně na jógu a mystiku a nakonec jsem o vánocích 1945 sehnal Weinfurterův Ohnivý keř a hned jsem začal prakticky cvičit podle jeho návodu a u toho už jsem zůstal celý život. Samozřejmě pak se to prohlubovalo, že jsem začal dělat Mahárišiho stezku.

Tazatelka: A když si vzpomenete na školní léta – střední školu?

Pan Vacek: Já jsem chodil na měšťanku. To byla typicky protektorátní škola – osm hodin týdně němčiny, hlavně jsme se učili životopis Hitlerův, Heydrichův, zpívat „Deutschland, Deutschland über alles, Die Fahne hoch, Die Reihen dicht geschlossen“ - prostě neustálý strach z německého inspektora, protože když přišel na školu, tak to občas končilo i sebevraždou učitelů.

Tazatelka: Tak to byla těžká doba určitě.

Pan Vacek: To bylo hrozné, to si nikdo nedovede představit.

Tazatelka: A maturitu jste dělal v jakém roce?

Pan Vacek: Maturitu už jsem dělal v roce 1950, to už bylo po osvobození. To zase už bylo už za komunistů.

Tazatelka: A pak jste pokračoval rovnou na vysokou školu?

Pan Vacek: Ano, na vysokou mě vzali, protože na mě nic špatného nevěděli – nebyl jsem syn žádných kulaků ani majitelů obchodu a na elektrotechniku potřebovali lidi. Na elektrotechniku nikdo nechtěl.

Tazatelka: A nevadilo jim, že se zajímáte o jógu a o tyhle věci?

Pan Vacek: To nevěděli. Asi kluci něco věděli ve třídě, ale nevěnovali tomu pozornost.

Tazatelka: Ale nebylo to asi veřejně známé?

Pan Vacek: Ne, to ne. Já jsem se s tímhle nikdy příliš na veřejnosti neoháněl.

Tazatelka: A ta vysoká škola to byla technika nějaká?

Pan Vacek: Vysoká škola elektrotechnická, České vysoké učení technické v Praze, Fakulta elektrotechnická, slaboproud, specializace vakuová. A to je v tom životopisu všechno, v prvním díle.

Tazatelka: A na vojnu asi jste šel až…

Pan Vacek: Na vojnu jsem nešel, protože naštěstí když jsem byl ve druhém ročníku, tak zavedli komunisti pro vysokoškoláky vojnu při škole. Takže každý pátek jsme měli vojnu. Chodili jsme do Motola a nebo jsme seděli v učebně a učili se vojnu. A v létě dvakrát za studium bylo soustředění. Byl to měsíční vojenský tábor - jednou jsme byli ve starých kasárnách v Plzni a podruhé jsme byli v Novém Městě nad Váhom, to byl stanový tábor – tam jsem udělal zkoušky, dostal jsem podporučíka, postupně jsem to dotáhl až na poručíka. Akorát jsem naštěstí byl jen jednou na cvičení. A to jsem byl v Bohnicích, takže půlka Bohnic byli blázni a půlka vojáci tehdy.

Tazatelka: A jak byste zpětně charakterizoval to období vojenské služby tehdy?

Pan Vacek: Tak proti normální vojně tedy hrozná výhoda.

Tazatelka: Necítil jste nějakou šikanu?

Pan Vacek: Šikanu ne, ale byla to otrava samozřejmě. Vojáci, to je zvláštní druh lidí.

Tazatelka: Takže jste tam byl v padesátém pátém zhruba nebo 1954?

Pan Vacek: Ne, studoval jsem od roku 1950 až 1954, takže zřejmě první soustředění bylo v roce 1952 a poslední v roce 1954 na konci. To jsme končili jak vojnu, tak studia. To už jsme měli vlastně po diplomové práci.

Tazatelka: A jaké téma diplomové práce jste psal?

Pan Vacek: Vysílací elektronka s výkonem 2 kW.

Tazatelka: A když jste tu vysokou školu dokončil, tak bylo jaké Vaše další směřování? Věnoval jste se tomuto oboru nebo už jste šel tou duchovnější cestou?

Pan Vacek: Tenkrát platily takzvané umístěnky, takže jsme byli povinni jít tam, kam nás poslali. To byla také speciální situace. My jsme měli jít z Prahy do Rožnova pod Radhoštěm a Slováci ti měli jít do Prahy. Takže se o to nějací kluci vzali a nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstali v Praze a rozstrkali nás po fabrikách v Praze. Takže jsem začínal v Tesle Vršovice a tam jsem byl asi dva roky a jelikož tam bylo málo peněz, tak jsem přestoupil pak do výzkumného ústavu – jednoho a později druhého. Odtamtud mě pak komunisti při prověrce vyhodili, takže jsem šel dělat víceméně dělníka na určitou dobu a postupně jsem se pak v Tesle Holešovice vrátil k tomu projektantství.

Tazatelka: A rok 1968?

Pan Vacek: Rok 1968 – to mě komunisti vyhodili z práce podruhé, respektive v roce 1970, protože jsem se angažoval v obrodném procesu. Takže komunisté si na mě smlsli, to mně chodili vyhrožovat „Počkej, mi ti to spočítáme“, a také mně to spočítali. Takže jsem byl tři měsíce jako bez práce – ne že bych byl bez práce – byl jsem zaměstnaný, ale nesměl jsem chodit do práce. Plat mně tehdy šel, vždycky jsem na začátku týdne přišel do práce, šéf mně vypsal píchačky na celý týden dopředu a šel jsem zase domů. Ale psychicky velmi nepříznivé bylo, že jsem byl ve výpovědi, která běžela tři měsíce, a pořád jsem nemohl zavadit o místo, Až poslední den výpovědi jsem najednou dostal dvě nabídky na místo, že mě přijímají na dvou místech. Takže jsem se musel rozhodovat a šel jsem do Chirany a tam jsem byl dlouho - asi 10 roků, kde jsem dělal vedoucího technického rozvoje (Chirana Strašnice). A pak jsem toho nechal, protože to bylo k neutažení, pod komunistickým šéfem, který ničemu nerozuměl, ale hlavně všechny pořád nutil do nemožností. Pak jsem šel do Státní banky a v té už jsem vlastně skončil až na poslední rok, kdy se Státní banka rozpadla na několik těch bank – na Investiční, Komerční a já nevím jakou. Takže jsem přestoupil do Investiční a z ní jsem šel rovnou do důchodu.

Tazatelka: A to bylo v roce zhruba?

Pan Vacek: 1991. Já jsem chtěl jít do důchodu už 25. května, kdy mně vzniknul nárok, ale oni mě přemluvili, ať tam zůstanu aspoň do konce měsíce. Jinak by chtěli, abych tam zůstal dál.

Tazatelka: A vzpomenete si třeba na Vaše seznámení s manželkou?

Pan Vacek: No Ježíš, to zrovna v Praze hrozně pršelo a málem jsme se nesetkali (smích). To byl zatopený ten podchod na Václaváku, tehdy ještě bez metra, že? Nebo už bylo metro? Já nevím. Asi 1972.

Paní Vacková: 1971

Tazatelka: Když se vrátím k té Vaší filosofii, mohl byste vlastně popsat, co to znamená, z čeho to vychází? Samozřejmě já jsem do některých těch knížek nakukovala, ale aby prostě to bylo zřejmé z toho rozhovoru.

Pan Vacek: Já jsem měl vždycky touhu po něčem více, než je normální život, a ta se zkonkretizovala tím, jak jsem se seznámil s jógou a mystikou. Ze začátku jsem bral tu mystiku jako osobní záležitost mezi člověkem a Bohem.

Tazatelka: A jaká literatura Vás v tomto směru nejvíce ovlivňovala?

Pan Vacek: No nejvíce Weinfurter samozřejmě, protože tady nic jiného a lepšího nebylo než ten Weinfurter. Byl tady sice Maháriši v překladu Weinfurtera a ještě jeden, ale…

Tazatelka: Čili Vy jste jakoby hledal? Já se chci zeptat, jaký byl Váš největší impuls k tomu, že jste se začal zajímat o tu jógu.

Pan Vacek: Pořád jsem hledal něco, pořád jsem byl nějak vnitřně nespokojený s tím, co žiji. Když jsem sehnal o těch vánocích 1945 ten Ohnivý keř, kde je návod k praxi křesťanské mystiky, tak jsem věděl, že to je přesně to, co hledám. A u toho jsem zůstal, jenomže jsem od té mystiky křesťanské nebo bhaktické přešel k hledání sama Sebe, k hledání naší vlastní podstaty, což je džňána jóga. Zejména tedy jejím exponentem byl Ramana Maháriši, který zemřel v roce 1950, takže bohužel jsem ho…

Tazatelka: Tam píšete, že jste se dostal k jeho spisu. Že Vás to oslovilo.

Pan Vacek: Protože, když jsem sehnal ten Ohnivý keř, tak tam je doporučení, abychom si nechali udělat horoskop z hlediska mystiky od nějakého astrologa, tak jsem si vzpomněl, že už vlastně ten horoskop mám z války, že mi ho tehdy dělal ten pan Šimandl. Táta ho znal, on bydlel o ulici pod námi – Americká jde na Mírák a Belgická jde pod ní taky na Mírák. Takže mě tam táta jednou dovedl, to mně bylo patnáct a půl. To se pamatuji dodnes, jak se pan Šimandl na mě podíval, to byl takový dvoumetrový obr, a říká: „Patnáctiletý kluk a mystika?“ Nemohl tomu věřit. Ale vzal mě na milost a tam se tehdy každý pátek scházeli mystici a jogíni z celé Prahy, takže jsem tam nějakou dobu chodil. A pak přišel Únor a zřejmě se pan Šimandl začal bát, tak ty schůzky zrušil. Takže jsem zůstal víceméně dlouhé roky sám, až postupně pak když jsem byl už zaměstnaný, tak jsem si vyhledal adresy nějakých těch lidí, kteří tam k panu Šimandlovi chodili. I k němu jsem se zase vrátil, takže jsem obnovil s nimi spojení – jak s panem Šimandlem, tak s panem profesorem Lžičkou, který byl před válkou rok v Indii v Adhjáru. Byl to předseda nebo prezident (oni si říkají prezidenti) Teosofické společnosti v Československu. A hlavně tehdy mě zásoboval Petr Klíma, to je také spisovatel. Vydal dvě knížky pod pseudonymem P. A. Toušek – jednu vydal ještě někdy před Únorem a druhá mu vyšla teď někdy. Nevím přesně, jestli to byla nová, nebo dotisk té druhé. Tak ten mě zásoboval hlavně Mahárišiovskou literaturou, protože on měl nějaké příbuzné nebo známé v Rakousku a ti tu literaturu tam nějak dostávali, tak mu ji vozili, protože my jsme si za komunistů nemohli objednat žádnou knížku v zahraničí, protože na to komunisté nedali devizy. To byla účinná cenzura přes devizy. Takže buď jsem si knihy půjčoval od toho Klímy, což bylo těžké, ale pak jsem začal psát do Ramanášramu - to znamená do toho ášramu, kde žil a zemřel Maháriši. Ti mi začali posílat knížky.

Tazatelka: A to Vám chodilo běžně, to Vám nezabavili?

Pan Vacek: To mně běžně nechodilo. Ze začátku se to ztrácelo, až jsem se naštval, ozval jsem se dost troufale, že to nedostávám.

Tazatelka: A v čem myslíte, že jim to nejvíc vadilo?

Pan Vacek: To jim vadilo silně, protože my jsme se scházeli k nám v bytě k meditacím na Vinohradech ještě v tom roce 1962. Ono před ním taky, ale v tom roce 1962 si mě vyhmátlo StB a bylo strašné zle, že se tam scházíme k meditacím a postavili mě před místní lidový soud.

Tazatelka: Takže Vás jakoby sledovali, poslouchali nebo i vedli složku?

Pan Vacek: Asi ano.

Tazatelka: Já to ověřím. Pár lidí už v rozhovorech taky byli vedení, tak to chci si potvrdit.

Pan Vacek: Mě by to samotného zajímalo, ale jsem příliš pohodlný, než abych se chodil dívat někam na spisy o mně.

Tazatelka: Ale perzekuován jste v nějakém smyslu byl?

Pan Vacek: Vytáhli mě tedy k výslechu velmi tvrdému, kde mi slibovali 12 roků za špionáž, protože jsme se scházeli k meditacím s jedním Indem (nějaký pan Šivpuri), který, aniž bych to věděl, byl šifrantem na velvyslanectví. A to já jsem nevěděl, ale oni to věděli, estébáci. Tak jim velmi vrtalo hlavou, jestli neposílám nějaké tajné zprávy ven, což mě ani nenapadlo. Ani bych neměl samozřejmě o čem. Takže mě postavili před místní lidový soud, což byla velká újma nebo jak bych to vyjádřil, protože tam pozvali zástupce partaje a ROH z podniku. A v podniku doposud nic nevěděli, ti tam koukali jak blázen, že Vacek je nějaký sektář. Naštěstí tedy ti komunisti prohlásili: „My to o Vackovi nevíme“, takže to mně pomohlo, že to nešířím – oni mě obviňovali z toho, že to šířím. Takže to se podařilo vyvrátit, ale stejně mi tenkrát dali pokutu 200 korun. Ale od té doby jsem byl v podniku psancem – každý komunista si na mně smlsnul. Představte si, já jsem měl dekret na samostatného projektanta a dostával jsem méně, než bylo minimum platu na tu funkci, asi o několik set.

Tazatelka: Takže to bylo asi těžké…

Pan Vacek: Tehdy nestraník to bylo nic, s tím si komunisti mohli dělat, co chtěli.

Tazatelka: A co se týče třeba práce na samizdatech?

Pan Vacek: Samizdaty jsem dělal někdy od roku 1956. Začal jsem s tím, že mě napadlo přeložit Böhmeho rozhovor „Mistr a žák“ tuším, že se to tak jmenuje, tak jsem to přeložil. A tenkrát se to rozepisovalo na stroji – myslím, že to táta tenkrát rozepisoval.

Tazatelka: Takže to vlastně ale znamenalo šíření, že?

Pan Vacek: To bylo šíření, ale to naštěstí tam nikde u soudu nepadlo. To mi pak řekli při tom druhém výslechu, který byl někdy už zase v osmdesátých letech: „Kdyby tam byly nějaké písemnosti, tak by to bylo mnohem horší“.

Tazatelka: A stále jste se tedy scházeli u Vás, lidé podobného zaměření?

Pan Vacek: Tak po tomhle zátahu jsme se na nějakou dobu rozprchli, protože lidi dostali strach. Ale za chvíli jsme se oklepali a scházeli jsme se znovu. Pak jsme se nakonec, ne že bychom tím byli nadšeni, dali k přívržencům subudu. Takže jsme se scházeli jako subuďáci – to bylo spíše, abychom měli nějakou společnost, než že jsme byli srdcem subuďáci. Mahárišiho jsem dělal dál samozřejmě.

Tazatelka: A když se dostaneme k tomu roku 1989, jak jste prožíval tuto změnu?

Pan Vacek: Já už jsem se jednou spálil v tom roce 1968, kdy mě za to vyhodili v tom sedmdesátém roce – my jsme tam zorganizovali svobodné volby, které vyházely komunisty z vedení ROH a podobně a ustanovili ty, jak se tomu říkalo, podnikové rady.

Tazatelka: Jako ty nálady ve společnosti jestli jste schopen nějak popsat?

Pan Vacek: No nálady – posílali jsme jednu rezoluci za druhou na podporu Dubčeka, stávkovali jsme, komunisti byli zalezlí, a když pak to ovládli estébáci, tak se začali projevovat a vyházeli nás.

Tazatelka: A to uvolnění v oblasti duchovních směrů tam určitě bylo patrné, že?

Pan Vacek: Moc ne. Podařilo se vydat pár knížek za tu krátkou dobu, ale za chvíli to zase ustřihli.

Tazatelka: Ale myslím ten začátek těch devadesátých let?

Pan Vacek: Ano, to už je něco jiného samozřejmě. To už se všechno naprosto uvolnilo, takže se všude začalo všemožně organizovat a vydávat. Každý si myslel, že to bude pro něj dobré živobytí. Já jsem si bláhově myslel, že ty moje knížky nakladatelé budou vítat a že je budou tisknout, ale bohužel ten zájem tehdy byl minimální, protože jsem neměl zřejmě správné konexe, takže jsem nakonec musel začít vydávat svá díla vlastním nákladem. Pár věcí mně vydal pan Szalai, známý autor sci-fi.

Tazatelka: A jaký byl zájem veřejnosti o Vaše knihy?

Pan Vacek: Tenkrát velký. Tenkrát byly běžné náklady kolem dvou tisíc knih a velmi rychle to mizelo. Ale postupně ten zájem klesal, jak to zevšednělo, a teď je ten zájem tak jako dříve.

Tazatelka: A dostal jste se ještě k nějaké další literatuře po tom roce 1989, nebo už jste všechno měl zmapované?

Pan Vacek: Nic zásadně nového jsem neobjevil. Toho Mahárišiho jsem znal a to je to nejdůležitější. Všechny důležité knihy s Mahárišim jsem měl už před Sametovou revolucí.

Tazatelka: A na jakou oblast Vašeho života měly ty změny po roce 1989 největší vliv?

Pan Vacek: Šel jsem do důchodu a začal jsem vydávat knížky. Jednak jsem jich měl v zásobě skoro stovku – to byly ty samizdaty, jednak překlady a také vlastní práce, a jednak jsem psal další, nové knížky. Tím, jak ty moje knížky vešly ve známost, tak mě začali lidi zvát na přednášky a dokonce pak na meditační semináře.

Tazatelka: To jste přímo jakoby vedl, ano?

Pan Vacek: To mě pověřili vedením. Já jsem nikdy nic neorganizoval. Vždycky za mnou lidi přišli, že by jako chtěli, a tak jsem přišel. Začali jsme na Morávce v Beskydech, tam byl nějaký pan Kubín.

Tazatelka: A Vaše žena asi se toho taky účastnila?

Pan Vacek: Ona tenkrát ještě moc nemohla, protože ještě chvíli pracovala, že ano? Nebo v devadesátém pátém jsi už byla doma?

Paní Vacková: Ještě ne.

Pan Vacek: Jenom když měla dovolenou, tak mohla. Tak jsme začali s těmi týdenními semináři. Zájem byl stále větší a větší. Začínali jsme ve třiceti a pak už místnost ani nestačila – 80, 90 lidí. Proto se dělaly dvojité semináře, že jeden týden proběhl a na něj navazoval druhý týden.

Tazatelka: A to jste dělali po jaké etapě, s kolika lidmi jste se takhle setkal a kolik lidí jste vyškolil nebo ovlivnil, když se to takhle spočítá?

Pan Vacek: Když to bylo později v plném proudu, tak se přidaly i semináře na Slovensku. Vždycky to bylo kolem těch 70 až 90 lidí na jednou. A deset jich bylo do roka.

Tazatelka: Deset do roka. Takže dá se říct tisícovka lidí ročně?

Pan Vacek: Ale samozřejmě někteří jezdili opakovaně a jezdí dodnes. Takže těžko říct, kolik bylo nových. Ale my nemáme jen semináře, my máme v průběhu roku nejméně deset veřejných meditací. V sobotu zrovna bude meditace tady ve Spolkovém domě ve Stodůlkách, tam posledně bylo asi 130 lidí. Společně meditujeme – my nepřednášíme tedy, my meditujeme.

Tazatelka: A kdy jste pociťoval takový ten zlom, kdy byla ta euforie, ten největší zájem a kdy to šlo dolů? Takovou tu euforii, ten zájem o to duchovno?

Pan Vacek: Ten zájem o semináře, ten jde spíš nahoru. Ale ten zájem o duchovno, ten klesal. Ve společnosti klesal.

Tazatelka: Ale přesto Vy jste to osobně nepocítil na těch seminářích?

Pan Vacek: Na seminářích ne, ale ze začátku jsem byl třeba dvakrát v televizi, byly se mnou pořady v televizi.

Tazatelka: A jak se jmenoval, můžete mi o tom něco říct?

Pan Vacek: To já už si ani nepamatuji. Jedna byla přímo česká televize. To přijel celý štáb, celý autobus lidí a nakonec tady seděli dva se mnou, ostatní celé dny jenom koukali.

Tazatelka: A to bylo v začátku těch devadesátých let?

Pan Vacek: To bylo v začátku. Všechno je v pamětech.