Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Martin Námešný, Jaroslav Macháček

Dostali jsme dva dopisy, které se vztahují jak k praxi naší stezky, tak i stezek jiných. Jelikož jsou podnětné pro duchovní praxi, otiskuji oba. Velmi oceňuji jejich věcný tón i styl, a také znalost toho, o čem pojednávají. Tak nějak si představuji výměnu názorů na duchovní náměty: bez nenávisti a sprostoty uraženého ega, které vše ví a vše zná a vzteká se, že někdo má jiný názor, ač ve skutečnosti vůbec nerozumí tomu, o čem chce druhé přesvědčit, aby mu věřili.

Oba dopisy v mnohém potvrzují to, co říkám – například o správnosti kritického přístupu včetně k mistrům, který však musí být podložen jak vlastní praxí, tak pochopením duchovních zákonitostí. To neznamená, že se vším, co v dopisech stojí, souhlasím. Ponechávám na vyspělém čtenáři, aby rozdíly postřehl sám. Proto obsah dopisů podrobně nerozebírám. Mají svou cenu takové, jaké jsou.

Maťo

Maťo byl jedním z našich prvých přátel na Slovensku a zúčastnil se mnoha našich seminářů, z nichž některé probíhaly ve skutečně polních podmínkách. Spalo se i na zemi. Meditoval s přáteli ve Zvoleni. Již tehdy například způsobem jakéhosi „lamaistického“ oblékání jevil zřetelné známky karmických vlivů z oblasti tibetského buddhismu. Ty v něm zřejmě nakonec převládly.

Bez rozloučení, ale v klidu se vydal jinou cestou a zdá se, že se mu dobře daří. Jsem tomu opravdu rád.

Z toho, co o jeho cestě dzogčhenu z knih znám, je zřejmé, že pracuje s vědomím, stejně jako átmavičára. To je však poněkud znevýrazněno množstvím vedlejších praktik. I na naši stezce máme prvky základní, duální stezky jako je pránájáma, ale naprostá přednost átmavičáry je jasně uváděna. I toto cvičení provádíme alespoň v pozorovateli neboli v opření o vědomí.

Proto si myslím, že kdyby zůstal na naší stezce, dosáhl by totéž nebo více, ale rychleji. Přestávka v praxi a její změna jej zdržely.

Milí Jirko a Miluška,

Ako sa vám darí?

Už dlhšie zvažujem napísať Vám niečo o sebe, ako sa mi darí a čo je nové. Sledujem Váš web a aj sa stretávam s ľuďmi, čo naďalej navštevujú semináre, takže vždy mám info, ako sa máte.

Po tom, ako som sa vzdialil zo seminárov a Vašej blízkosti, som, ako určite viete, začal aktívne navštevovať Namkhai Norbu Rinpočheho. K buddhizmu ma to stále ťahalo, ako som Vám písal už v prvom dopise po slávnych Hanesoch. Náuky dzogčhenu ma zaujali už asi v 1999 roku, ale vtedy bolo pre mňa nepredstaviteľné, že by som sa s Namkhai Norbuom stretol osobne. Stalo sa. V období, keď som začal vynechávať semináre som mal ešte jeden problém, totiž, akýsi útlm duchovného úsilia. Svet sa u mňa hlásil viac o slovo a potreboval som aj akýsi nový vietor inšpirácie. Tiež mi prestalo vyhovovať neustále ohováranie sa, ktoré sa vtedy v mojom okolí medzi hľadajúcimi dialo. Ako som spozoroval, jeden z hlavných aktérov rečí, slávny praktikujúci zo Žiliny, už tiež opustil Vašu skupinu.

S príchodom do sanghy Namkhai Norbu Rinpočheho som akoby zapadol na svoje miesto. Tibetský buddhizmus mi bol veľmi blízky, ale chcelo to vynaložiť úsilie a začať študovať celkom novú terminológiu, prístup a hlavne náhľad. Veľa skreslených informácií som mal hlavne vďaka predošlému štúdiu kníh Květoslava Minaříka, ktorý bol síce veľký praktikujúci a ašpirant, ale v mnohých záveroch a komentároch sa katastrofálne mýlil. Toto všetko muselo ísť bokom. Samovoľne som sa naučil anglicky natoľko, že teraz prekladám texty a knihy pre našu sanghu a články na svoj blog.

Čo sa týka praxe samotnej, na začiatku som musel len dôverovať, že prax tantry (s božstvami) má nejaký význam. Bol som zvyknutý na Váš prístup, vliezť rovno do čistého vedomia a zotrvávať tam. Ale práve štúdium mi vyjasnilo moje pochybnosti. A navyše, sú okamihy, alebo obdobia, kedy človek jednoducho robí, čo môže, ale vedomie samotné mu akosi ostáva zastreté. Vtedy je dobré využiť aktivitu mysli a pokračovať v duchovnej práci inými prostriedkami. Ale neboli to iba tantrické praxe, ale hlavne dzogčhenové vysvetlenia kontemplácie a prístupu k nej, čo ma zaujímalo najviac. Celá škála metód, ako doslova uchopiť myseľ (semdzin), a nechať zažiariť jej vlastnú prirodzenosť. Moja prax sa ďalej rozvíjala zároveň so štúdiom. Rinpočhe pred niekoľkými rokmi zaviedol študijno-meditačný program, ktorý má deväť stupňov + základný. Rozhodol som sa ho účastniť. Najprv som študoval základný, kde sa rozoberajú všetky buddhistické cesty, ich náhľady, meditácie a dosiahnutia. To mi neuveriteľne pomohlo. Ku každému stupňu sú aj predpísane meditačné praxe, ktoré človek spravidla uskutočňuje sám, na osobnom ústraní, ako to bolo vždy v buddhizme zvykom. Vďaka Vám som sa naučil, okrem iného, rozdeliť si meditačné ústranie na niekoľkohodinové meditačné bloky, a tak som mohol napredovať veľmi cieľavedome. Skúšky pozostávali z 333 otázok. Prvý stupeň som robil rok na to (momentálne študujem druhý). Bol tam ďaleko väčší dôraz na kontemplačné praxe, aj keď sa pracovalo aj s tantrou. Naučil som sa, že prvotné vedomie žiari stále, a nie je možné sa naň sústrediť, pretože vchádzame do duality. Môžeme ním byť, ale bez konceptuálneho uchopovania. Takisto, toto vedomie, prvotný stav, je našou prirodzenosťou a prejavuje/manifestuje sa mnohorakými spôsobmi, skúsenosťami. Žiadna ho nevyčerpáva plne, ale len čiastkovo. Keďže má nekonečný potenciál prejavu, aj jeho prejav sa môže líšiť. To zmenilo môj postoj k tomu, čo je to dobrá meditácia. Hoci je tu množstvo myšlienok, pokiaľ sú rozpoznávané a zažívané ako prejav tohto potenciálu samotného, nie je tu dualita, nie je tu problém. Ako hovorí Milarepa: „Čím viac myšlienok, tým silnejšie spočívam v prázdnote.“ Opustil som postoj, že „samádhi dosiahneme spomienkou na minulé samádhi“, myslím, že to učili manželia Tomášovy, pretože prvotné vedomie je úplnou Prítomnosťou, ktorá je určitým spôsobom stále rovnaká a predsa zakaždým „nová“, svieža, nie je to ustrnutie na niečom. Spočívanie v prítomnom okamihu je vlastne naše zvolenie nechať všetko ísť, nemožno ho nijako uchopiť, ustrnúť v ňom, inak to už nie je prítomný okamih, ale ten minulý, v ktorom sme ustrnuli a bolo nám nejako dobre. Spočívanie v prvotnom vedomí sa deje len ľahkým privrátením pozornosti a úplne jemným úsilím, ktoré je sprevádzané správnym náhľadom. Ak sa vynoria koncepty typu „je to také a také“, tak padám do duality, uchopujem, ustrniem v niečom, čo nie je prirodzené. Keď človek dostane vysvetlenia, akým spôsobom sa prejavuje energia, potenciál tohto prvotného vedomia, učí sa všetko zažívať na novo, na čistej úrovni, ako prejav nášho potenciálu. V dzogčhene používame dokonca pojem dagňjid čhenpo, čo je v sanskrite mahá átman/átmata, veľká prirodzenosť ja, alebo tiež, úplnosť vlastného stavu. To znamená, že aj to, čo sa nám javí objektívne, počnúc našimi myšlienkami a končiac „vonkajším“ svetom, je len zrkadlenie a prejav nášho stavu, skutočného stavu vedomia, samotného. Dokonca sa tu používa aj metóda seba-dotazovania a obracania pozornosti na jej zdroj. Rozdiel je len v tom, že praktikujúci to neonálepkuje termínom „Ja“, pretože už toto je považované za koncept a uchopovanie. Jeden učiteľ to krásne vyjadril, použijúc svoju dlaň na zobrazenie tohto procesu: najprv sa sústreďujeme na objekt (otočil dlaň navonok), aby sme si podmanili myseľ, potom otočíme pozornosť (pomaly otočil dlaň k sebe) a potom... (tresol dlaňou o stôl). Ak tu bude stále aktivita a snaha mysle (ega) niečo dosiahnuť, bude to nekonečný kruh, kolotoč. To samozrejme vravíme o štádiu, keď je prvotne vedomie objavené. Pritom, počas meditačného sedenia, človek prechádza rôznymi štádiami a ako som vravel, sú obdobia, kedy som schopný robiť len koncentráciu, ale sú obdobia, kedy spočívanie na dne svojej mysli v nahom vedomí prebieha samovoľne a celého ma zahrnie, napísal by som „do seba“, ale nie je to celkom presné, pretože takéto pomenovania sú vtedy úplne prekročené. Akékoľvek uchopenie sa stáva zdrojom novej samsáry. Nevravím, že nikdy neuchopujem, tomu som ešte ďaleko, toto sa deje, len keď sú podmienky veľmi ideálne.

V buddhizme bolo vždy zvykom, že žiak „obetoval svoju realizáciu majstrovi“. Preto som sa toto rozhodol napísať, lebo Vás nikdy nemôžem prestať považovať za jedného z najdôležitejších učiteľov v mojom živote. To by som klamal sám seba. Som Vám stále veľmi vďačný za všetko a dúfam, že sa s Vami, aj Miluškou ešte v tomto živote uvidím. Ďakujem ešte raz!  

Možno sa Vám niečo z toho, čo som písal bude zdať v rozpore s Vašou náukou, neviem, ale rovnako, ako si myslím, že Vaša náuka je dokonalá a nie je ju treba meniť, alebo špeciálne upravovať, tak je to aj s buddhizmom, kde doteraz prichádzajú informácie o najvyššom dosiahnutí tzv. dúhového tela svetla a nie je nutné hľadať chyby v žiadnej z nich. Ako na jednom stretnutí, na začiatku odovzdávania náuk povedal Lopon Tenzin Namdak, najstarší žijúci predstaviteľ bönu, že „táto náuka by sa nemala porovnávať, komentovať, alebo vykladať z pohľadu inej náuky, pretože, hoci sa nám môže zdať, že sú veľmi podobné, majú aj svoje presné rozdiely. Aj krava má oči, uši a nos, ako aj človek a predsa krava nie je človek..“ Každá náuka má svoje charakteristiky, ktoré sú jej vlastné a v jej kontexte plnia svoj účel. A z vlastnej skúsenosti môžem povedať, že počas svojej návštevy Indie som sa stretol s mladými tulkuami (inkarnáciami) významných lámov, a hlavne pri Khamtrul Rinpočhem a Düdžom Rinpočhem som zažíval celkom spontánne to isté, čo vo Vašej prítomnosti, čo ma viac než prekvapilo, pretože úprimne povedané, nešiel som do Indie s veľkými očami a očakávaniami.

Takže, želám Vám veľa veľa zdravia a hlavne dobrých a oddaných študentov, ktorí uskutočnia Vašu náuku v plnej miere, aby odkaz prešiel živý aj k ďalším generáciám. Ďakujem ešte raz za všetko!

S láskou Martin Námešný, 17. 9. 2009

* * *

S tvrzením, že nauky nelze srovnávat, nemohu souhlasit. Jistě, z toho, že kráva i člověk mají oči, uši a nos, nelze usuzovat, že jsou totožní. Je však možné srovnávat jejich smysly jako takové a dospět k závěru, že principielně jsou činné stejně jak u člověka, tak u krávy. To platí jak o utváření těchto orgánů, tak i o fyzikálních principech vidění, slyšení a čichu. Jsou společné a jednotné, i když každý vidí, slyší a čichá poněkud jinak.

Navíc, člověk i kráva a nejen oni, ale i například křesťané, jogíni i buddhisté jsou podrobeni stejným přírodním i duchovním zákonům. Na všechny jmenované působí například stejná zemská tíže, ale i zákon příčiny a následku neboli karma i moc vědomí. Pokud má jakýkoliv člověk rozumně zevně žít, musí přírodní zákony uznávat a chovat se s nimi v souladu. Stejné platí i o životě duchovním. Jeho postupy, pokud mají být účinné a vést k žádanému cíli, musí rovněž vyhovovat těmto zákonům.

Takže i když zevní člověk není duchovní praktik, jógin, křesťan a podobně,  jejich způsob zevního i vnitřního života se řídí jednotnou a společně platnou zákonitostí. Proto je lze i srovnávat. Kdo toto neví, nemá základní pochopení duchovního života.

Podobá se středověkým alchymistům, kteří nevědí nic o zákonech chemie a fyziky hmoty a snaží se zkusmo vyrobit nějaký elixír či kámen mudrců, a proto se mu ani zákonitě nedaří.

Jinak Maťovi  všechna čest. Je jedním z malého, až příliš malého počtu těch, kteří odešli a poděkovali za dary, které vzali. Něco takového se u nás nenosí. Hulváctví k učiteli, to ano. To mnozí ovládají výborně.

Pokud chce trochu uspět, musí se spoléhat na zkušenosti, které se již dříve osvědčily, ale neví při tom proč se osvědčily a není proto ani schopen rozpoznat, co je zásadní a co vedlejší, a co je nezbytné a co nikoliv.

Bohužel takových slepých přístupů k praxi je mnoho. Já sám jsem ve svých začátcích takto tápal, než jsem vytrvalou snahou pochopil alespoň částečně, oč v duchovní praxi jde: o pevně danou zákonitost, bez jejíž znalosti se snažíme většinou bez úspěchu.

Že myšlení, pokud jsme ve vědomí Já jsem a dobře rozlišujeme, nevadí, uvádím také. Obě podmínky však musí být současně dodrženy. Jinak platí, že myšlení nás znesvobodňuje.

Učení K. Makoně

Následující dopis uvádí názory K. Makoně, jehož nauku dobře neznám. S tím, co v dopise říká, většinou souhlasím a jeho výtky některým mistrům považuji za plně oprávněné. Zejména tu o snaze nasugerovat žákům realizaci a nepedagogický přístup. Snažit se navodit neočištěnému žákovi, který neumí ani správně rozlišovat, natož se soustředit, poznání, je naprosté selhání a neznalost základních požadavků duchovního života.

Stezka extatiků je jógická praxe zvedání hadí síly s cílem dosáhnout kévala nirvikalpa samádhi. To je slepá ulička stezky, která k vysvobození z koloběhu zrodů nevede. To bylo i moje bolestné zklamání v bardu. Myslel jsem, že když zemřu v tomto samádhi, dosáhnu vysvobození. Karma na mé přesvědčení nic nedala a síla mne k mému zděšení vtáhla opět do ženského lůna. Situace o to horší, že jsem si byl plně vědom své prohry a že mne čeká další utrpení. Skutečně tvrdá lekce a názorná ukázka, jak klamné naše názory a přesvědčení mohou být. Věřit něčemu, jen proto, že se nám líbí, se nevyplácí.

Vážený pane Vacku.

Přeji Vám i vašim blízkým spokojený život ve zdravém těle a bohaté duchovní poznání. Rozhodl jsem se Vám napsat ještě jeden dopis, který je tak trochu reakcí na stále dokola omílané téma, že se nesmí kritizovat, že duchovní Mistři toto nedělají.

Myslím, že spousta lidí má v tomto ohledu zaneseno velké omezení a to k vlastní škodě. Přece je logické, aby se na chyby předešlých generací upozorňovalo a tak se předcházelo zbytečnému zdržení na cestě nejen duchovní, ale kterékoliv jiné, např. vědecké apod. Také K. Makoň poukazoval na mnohá scestí, která jsou na duchovní cestě tak hojná, že se až nechce věřit. Jelikož u nás je teď moderní vydávat se tzv. cestou indickou, jelikož cesta křesťanská zklamala, použiji v následující části komentáře K. Makoně ke knize „Má cesta je cestou bílého mraku“ od Bhagvana Rajneeshe (Osho) v překladu M.S. (konkrétní jméno neznám). Vím, že Vy jste na působení tohoto indického Mistra také několikrát upozorňoval. K. Makoň využil tohoto textu k vyjádření některých skutečností, které by asi jinak špatně mohl vysvětlit, kdyby to nemohl postavit do protikladu s něčím běžně používaným. K. Makoň uznával Bhagvan Rajneeshe jako Mudrce, to je třeba předeslat. Ale vadily mu některé skutečnosti. A proto již dávám slovo autorovi (jeho komentář je kurzívou):

…“ Nikdo osobně Adama a Evu z ráje nevyhnal. Jakmile jim bylo jasné, že byli, zmizela rajská zahrada, neboť očima, plnýma pocitu „já“ nemohli zahradu vidět.

Vy jste nebyli vyhnáni - Zahrada je ZDE a NYNÍ. Je stále tady v tvé blízkosti, neustále tě následuje, kamkoliv se pohneš, ale ty ji nejsi schopen vidět. Zmizí-li však ego, jsi zase v rajské zahradě.

Zahrada je odhalena, nikdy jsi nebyl venku.7)

(Ad 7 - Velmi sugestivní přirovnání. Počínal-li by si však člověk tak, jak mistr navrhuje, klamal by sám sebe, nic více, protože jednou tím já je, a kdyby jím nebyl, nebyl by přežil ani první dny svého života, neřku-li, aby se vyvinul v dospělého člověka, usuzujícího třeba jako Bhagwan. Kdyby však přesto dal na Bhagwanovy potřeby a řídil se jimi, nepochybuji o tom, že by byl v ráji a že by byl schopen zjistit, že nikdo odtamtud nevyšel, protože v člověku je obsažena neustále i úroveň vědomí ráje, jen není oživena, naše já si jí není vědomo. Kdyby se však vědomě opakoval stav ráje, stalo by se všechno to, co je obsaženo v tom velmi krásném biblickém příběhu o ráji. Člověk by znovu pojedl ze stromu poznání a spadl by do velkého trápení. Kdybychom mluvili se zbožnými a oddanými přívrženci Bhagwanovými, s některými po roce a s jinými po rocích o jejich osobním seznámení s meditačními a jinými praktikami Bhagwanovými, přesvědčili bychom se, že bez výjimky u všech jeho poctivých žáků dochází ke vědomému vstupu do ráje a k pádu z ráje. Je ovšem možno si znovu pro stav ráje k Bhagwanovi zajít a znovu z něho padnout. Je též možné tomuto vstupování do ráje propadnout jako droze.

V podobenství o mistru Zenu, jeho žáku, který se stal bambusem a skutečným malířem, je něco nedopovězeno. Nejde tam o nic jiného než o líčení metod růstu, a ty mohou být různé. Metody mistrů Zenu nejsou u nás příliš působivé a nemají obecného uplatnění, protože vytrhují člověka ze života, jehož smysl a účinnost nemohou pak být využity. Člověk se pak dopouští stejné chyby jako křesťan utíkající natrvalo do kláštera nebo do ústraní. Ježíš moudře k tomu nikdy nikoho nevedl. Jednal lépe než mistři Zenu.)

…

Neučím vás žádným ideálům, žádnému umění, neříkám, staňte se tím, či oním. Mé učení je prosté:

Co stále jsi, přijímej totálně, úplně, akceptuj to plně, ať nic nezbude z toho, co by mělo být dosaženo.

A tak se stanete bílými mraky.9)

(Ad 9 - Při četbě kteréhokoliv indického mistra, který mluví se svými žáky ze své úrovně jako k někomu, kdo není na jeho úrovni, zmocňuje se mě pocit, že nás ten mistr klame. Mýlím se, nechce nás klamat, ale přece jen nás klame. Platí zde slova indických svatých Písem: „Nechť ať moudrý svou moudrostí neklame.“ Proč jen téměř všichni indičtí mudrci se dopouštějí této chyby? Je to jejich tradiční slabost. Vstoupí na nějakou vyšší úroveň vědomí, a musí tam zjistit, že už nejen byla v nich obsažena, než si ji začali uvědomovat, nýbrž i že všechny nižší úrovně, než na jaké jsou, nejsou skutečností. Je tomu obdobně tak, jako když někdo má živý sen. Považuje jej, ve chvíli, kdy ho prožívá, za jedinou skutečnost. Stalo se mi, že jsem jednou v takovém živém snu bez námahy létal. Když jsem se probudil, zkusil jsem vzletět hned z postele a spadl jsem tvrdě na zem. Bohužel toto vystřízlivění z „jediné“ skutečnosti si indičtí mistři neověří, protože se ze svého snu neprobouzejí právě tak, jako my se neprobouzíme ze svého bdělého stavu vědomí. Pro mě tím vypovídají, že příliš vysoko nepokročili na cestě poznání. Kdybychom je porovnali na cestě poznání s ukázkami toho, jak Ježíš vedl své učedníky k vyššímu poznání, mohli bychom si dokázat, že když začali být považováni za mistry, byli ve stavu učedníků, kteří ještě nepřijali Ducha svatého.)

…

Nedovedeme si představit tančícího Buddhu, nebyl tímto typem. Ty však můžeš být typem pěvce i tanečníka a nečiň si tedy žádného násilí a nepokoušej se křečovitě sedět pod stromem.

Když se člověk nutí do klidu násilím, nebude nikdy vypadat jako Buddha. To je pouze sebetrýznění. Mnozí jsou jako Chaitanya nebo Meer.

Můžete poznat, kam váš mrak pluje a připustit mu každou volnost. Kdykoliv vystupuje do výše, nebojujte, ponechejte se nésti - budete patřit božskému původu.

Tečte s řekou.

Nic nezamítejte! Odmítání je bezbožnost, nedůvěra. Přijměte vše totálně - úplné akceptování je modlitba.10)

(Ad 10 - Do těchto stránek jsou uloženy stejně tak výborné rady jako rady zavádějící, nehodící se pro člověka, který není na úrovni Bhagwana. Je správné plně patřit tomu, co právě děláme nebo prožíváme. Ale není tím zajištěno, že přicházíme jinam, do stavu, který předvídá Bhagwan. Řekl bych ještě ve shodě s Bhagwanem, a kdybych byl velmi shovívavý, že jeden z tisíce, který poslechne vybídnutí Bhagwanových, ocitne se ve svém božském původu. Ostatní si to budou jen nalhávat. Bhagwanova sugestivní metoda je dobře známa jako metoda užívaná téměř všemi indickými joginy působícími na Západě. Proč si oni o nás myslí, že neprohlédneme jejich navádění.

Dr. Paul Brunton, stejně jako Alan W. Watts, dobře vědí, že ke svému poznání přišli nikoliv sugescí, nýbrž přenosem poznání mistra na ně, a přece mají tendenci navrhovat sugestivní metodu postupu, kterou sami nešli. Zjišťují si totiž fakt, že více lidí než jednoho jediného současně neutáhnou. Myslí si, že se dá sugescí obejít, co sami by byli sugescí nedosáhli. Nedá se nic obejít. Je pravda, že běžný člověk nemá tolik peněz, aby si mohl opakovaně zajíždět do Indie, do Tibetu nebo k mistrům Zenu pro požehnání jejich stavu, a že ti, kteří tyto prostředky a příležitost měli, jsou plni soucitu s námi, kteří jsme tuto příležitost neměli. Měli by si však být vědomi také toho, že způsob, jakým se dostali ke svému individuálnímu poznání, nabyli starověkým způsobem zasvěcování, které bylo určeno vždycky jen pro jedince. Tímto způsobem se už nedá náboženství zachránit. Navrhl-li Ježíš, aby k němu šli všichni, zastřešil tímto výrokem soustavu poučení, která nejsou postavena na sugesci, ani na individuálním přebývání u nohou mistrových, nýbrž na postupu z místa, na kterém člověk je, - a on žije ve svých představách - do života bez představ. Individuální na této kolektivní cestě je jen to, že každý je ve svých představách někde jinde, na jiné úrovni. Neexistuje však úroveň, ze které by nemohl být vyveden dále.

Bhagavadgíta praví: „I kdybys byl největším hříšníkem mezi hříšníky, přeplavíš se přes oceán svých hříchů na loďce poznání.“

Čeho je tedy zapotřebí: Loďky, vesel, směru. Je zřejmé, že něco z toho v Bhagwanově podání chybí. Bhagwan může být bílým mrakem, ale člověk, který ho následuje, nikoliv. Běda, nalhává-li si, že jím je. Kromě chvilek blaženosti, které prožije jen u nohou mistrových, nepozná nic více a bude stále závislejší na svém mistru.

Z úrovně vědomí, na které jsme, se nedostaneme vzdalováním se od této úrovně, nebo od prostředků, které jsme zvyklí užívat na této úrovni, nýbrž jen přechodem na úroveň jinou pomocí prostředků, které máme k dispozici všechny na své nižší úrovni. A tak u nohou Bhagwanových se musí krásně snít, ale nedovedu si představit, jakým zázrakem by se tam člověk setkal se skutečností. Tři žáci Ježíšovi na hoře Tabor se setkali jen s chabou ozvěnou skutečnosti, kterou zažíval Ježíš, a ještě i z té byli proti své vůli Ježíšem vyvedeni.

Podívejme se, jak jinak si počínal Ježíš než Bhagwan: Chopil se lidských představ (viz jeho četná podobenství: “podobno je království nebeské.....“) ale neponechal člověka, který za ním šel, ani na chvíli jen v područí jeho představ, nýbrž ho měl k tomu, aby odcházel od sebe účinnou láskyplnou činností, ne sugescí.

Obraz bílého mraku není sám o sobě něčím přidaným a novým v rámci hinduistického způsobu myšlení. Viz též dále; a mějte trpělivost.

Bhagwan Šrí Radžnýš (český přepis jeho jména), se už v této první kapitole a pak i v dalších jasně hlásí k extatické cestě, kterou považuje za správnou a nadřazenou nad cestou bez extází. Sám se na vlastní oči přesvědčuje, že lidé vychovaní západní kulturou, zažívají u jeho nohou jakýsi druh extaze, a nebýt jeho působení, vůbec by ji nezažili. Celý způsob jejich dosavadního života by jim byl k tomu příležitost neposkytl..... k jejich škodě, jak je přesvědčen. Byl by ochuzen o tu krásu a slast.

Škoda, že si svou cestu nemůže konfrontovat s cestou svatého Pavla. Učiníme to za něho. Svatý Pavel svou extatickou cestu si prodělal u nohou mistra Gamaliela před setkáním s mistrem jiným - Kristem. Gamaliel, právě jako jiní starověcí mistři, se nesnažil o to, aby vedl lidi k poznání Boha kolektivně. Vedl individuálně vybrané jedince, tak jak dodnes indičtí mistři, guruové, své žáky. Všichni až dosud věděli, že extatická cesta není vhodná pro kolektiv. Ramakrišna to výstižně vytkl svému zasvěcenému příteli, zakladateli hnutí brahmosamadž, který ho pozval na společnou meditaci. Vytkl mu, že nelze kolektivně meditovat tak, aby účinek byl spojovací. Vznikne jen slabý odvar vedení jednotlivce mistrem. Dnes ovšem jogini působící na Západě provádějí kolektivní meditace na způsob brahmosamadže. Účinek je jiný, než jaký sami na sobě prožili, když se osobně stýkali s mistrem jaksi mezi čtyřma očima. Dochází ke kolektivním sugestivním stavům; do Bhagwana se například ženy zamilovávají, zamilovávají se do sebe muži i ženy téhož kolektivu, začne se v takovém kolektivu vést volná láska a tou to končí. Tak neblaze končily i agapé prvních křesťanů.

Proč tohle indičtí jogini na Západě nebo se západními lidmi dělají a sami si své zasvěcení prodělávají i nadále individuálně a pak stále kralují a proto stále kralují nad celým kolektivem, který vedou? Ne proto, aby se tím Američánkům nebo Evropánkům mohli smát, nýbrž proto, že jsou svědky toho, že Ježíš vedl ke kolektivnímu přístupu k duchovnímu pokroku. Na celé skupiny lidí sestupoval už za prvních křesťanů Duch svatý, a život celých kolektivů se rázem změnil. Proč však ani křesťanští duchovní vůdci nedokázali udržet tuto úroveň vedení? Protože neprošli vedením Ježíšovým, kterému přestali rozumět.

Ježíš přece provedl své žáky mistrovským obdobím života (po tři roky), poprvé jinak v historii lidstva než extatickým způsobem, a když je provedl fází, která měla zastoupit, nahradit extatickou fázi - opustil je, a proto jim mohl seslat Ducha svatého. Ukázalo se, že je třeba tělesně následovat Krista, osobně, lidsky projít s Ježíšem určitou fázi vývoje. A o to se snaží indičtí jogini. Osobně nahradit Krista. Jenže pokud sami neprošli fází smrti na kříži, vzkříšením z mrtvých a sesláním Ducha svatého, dá se to provést jen v tak nepatrné míře, s tak malým účinkem (fakta nutno nahrazovat sugestivními metodami), že výsledky jsou zdrcující. Po nadšení, které se vedeného zmocní, už nenásleduje nic. Tam skončili už entuziasté v prvních stoletích po Kristu. Není třeba jejich chyby opakovat.

Mám za to, že i dnes je možno osobně následovat Krista, a to je jediná možná alternativa vedle individuálního vedení jogickým mistrem, guruem. Jen bude zapotřebí, aby se křesťané i jinověrci nespokojovali jen s poučeními danými Ježíšem, nýbrž aby napodobovali jeho životní příklad. Zde nemohu tuto věc více rozvádět, protože bych se vyšinul z rámce pouhého komentáře, ale postupně jsem uváděl do tohoto způsobu následování ve spisech: Cesta vědomí I, II, Blahoslavenství, Úlohy, Otázky, Sladké jho, a po těchto rozbězích, při kterých mi šlo o to, aby se čtenáři osmělili plout v hlubších vodách, doufám, že napíši dovětek k Umění následovat Krista, kde toto tělesné následování popíši aspoň jako vzorec, obecně, ale konkrétněji, protože navíc, oproti tomu, co jsem napsal, je třeba se vypořádat s takzvaným osudem, s individuální a kolektivní karmou, aby nestála člověku v cestě, nýbrž mu pomáhala. Bez pochopení této pomoci by všichni do jednoho neuspěli. Neboť jedno jediné nelze při novodobém následování Krista reprodukovat, soustavu zázraků, kterými Ježíš znovu a znovu přesvědčoval své žáky o pravosti jejich víry. Počáteční krůčky víry, které se nemohou opřít o zázraky, musí být podpořeny pochopením zákonitostí, které vládnou na různých úrovních vývoje, a to je více než zázraky. Ostatní všechny úrovně zákonitostí svým životem prozradil Ježíš Kristus. Jen je třeba na ně ukázat. Zůstaly dosud bez povšimnutí.

Nebojte se, nezapomněl jsem na svatého Pavla. On je prvním žákem Kristovým, který nebyl fyzicky veden Ježíšem a přece ho fyzicky následoval. Proto jeho příklad a jeho výroky jsou pro nás nesmírně důležité. Zde se budu muset spokojit s povzdechem: Vidíme, co ještě chybělo svatému Pavlovi do úplnosti duchovního života po projití extatickou částí vývoje.

A ještě k tomu bílému mraku. Svatý Pavel říká o vedení prostřednictvím Starého zákona, že je podobno vedení se zahalenou tváří vedeného před tajemstvím. Tento výrok se nápadně podobá výrokům Bhagwanovým. Jen počínání svatého Pavla se liší od počínání Bhagwana, neboť měl k dispozici něco navíc, co se dostavilo, když ho Ježíš srazil s jeho koně před Damaškem. Toto navíc měla v Indii jen hrstka lidí, mezi nimi pisatelé Bhagavadgíty, Buddha, Šankaračarya a jako poslední Ramakrišna.

Bílý mrak je symbolem náhradního plnění duchovního programu. Je to úvod ke splynutí s Bohem, na rozdíl od Ježíšovy snahy dovést člověka k trpné i aktivní spolupráci s Bohem. Při takové stále se zdokonalující spolupráci ovšem člověk nemůže přejít jen do pozice trpné (symbol bílého mraku), nýbrž musí zároveň konvergovat, tíhnout k neustálé činnosti boží jako Tvůrce, Spasitele a Osvětitele.

22. 5. 1981)“ – konec citátu.

Na úplný závěr ještě K. Makoň napsal:

„Závěr komentáře

Měl jsem příležitost na takovém druhu spisů, v nichž je zamíchána pravda s omylem, ukázat, kolik nebezpečí se skrývá za takovým textem.

Text nesnese jednotného měřítka.

Snažil jsem se příliš nápadné odchylky od průměrné úrovně vyrovnat. Při psaní jsem uskutečňoval ještě další úmysly:

Nahradit provizorním textem dlouho chybějící článek M II v řadě M I, M III a M IV a doplnit řadu komentářů k různým svým překladům, především k Zen buddhismu, ze kterého Bhagwan převážně čerpá.“ – konec citátu.

Pokud se nad tím zamyslíme, je to velice tvrdě řečeno, ale není vyhnutí, má-li být cesta volná pro všechny lidi dobré vůle. K. Makoň vždy píše ze své vlastní zkušenosti, kterou se dostal „na kříž“ a k „seslání Ducha svatého“. To jej opravňuje činit takovéto kroky a předpokládá, že jeho následovníci (všichni, kteří kráčejí k vysvobození) budou neustále doplňovat věci chybějící a upravovat věci nevhodné pro danou dobu. Mnoho omylů vzniká tím, že si myslíme, že slova Mistrů jsou nezměnitelná a zapomínáme při jejich výkladu, že mluvili k lidem v určité době, určitým způsobem chápajících, určitým způsobem znajících a určitým způsobem konajících.

Dnes jsem toho dal do dopisu více než jsem původně zamýšlel a proto již pouze všem přeji správné vykročení a směr k „vysvobození“. A Vám pane Vacku se omlouvám, že Vás obtěžuji takovým dlouhým dopisem a přeji Vám ještě hodně radosti mezi námi.

Jaroslav Macháček, 18. 9. 2009 HK