Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Michal Pěček

Dobrý den,

pane Vacku, je mi nesmírným potěšením, že jsem se o Vás dozvěděl a našel i kontakt na Vás. Doufám, že Vás nebudu příliš zatěžovat, měl bych k Vám upřímné poděkování a malinkou otázku k problému, se kterým poměrně často, hlavně díky své práci, řeším a nejsem si v něm jist. Dostala se mi do rukou Vaše kniha Rady na cestu. Je to pro mě opět jedna ta nesmírně ceněná "zdravá" kniha, trefná, umožňující mi uvědomovat se, tím pádem je pro mě vysbozující a je mi nesmírným přínosem, velice Vám za ni děkuji. Myslím, že časem se objevím i na některém Vašem semináři, tedy velice rád bych.

Pokud byste si našel chviličku na odpověď k mé otázce, budu velice rád. Jde o následující:

Píšete, že je zlo a dobro. Když ke mě někdo není "dobrý", snaží se mě sobecky obelstít, vyždímat, obrat, je tedy "zlý". A já když ho za to nemám rád a nechci se s ním již více setkávat, tak je to zlo ve mě? Píšete: Zlí lidé nás ovládají v té míře v jaké jsme my propadlí zlu. A já tím pádem k této bytosti cítím negativní city. Ale přijímám to i ho jak to je, sleduju že ke mě byl někdo zlý. Pak někde čtu, že musíme mít lidi rádi bezpodmínečně a každého včetně našich nepřátel. Tak si řeknu, že ho musím mít rád i tak, jen mu nedávat příležitosti a být v kontaktu s ním ostražitý. Ale ten člověk mě opět sobecky nějak vykořistí, a vidím, že je zlý, jak mohu mít rád někoho zlého? Můžu ho chápat, proč se tak chová, ale je zlý a proto ho nemohu mít rád. Jak jste psal, je to ďábělská bytost. Je to opravdu extrémní materialista a maximální egoista, který plodí zlo jiným pro svoje dobro. Já mu nepřeji zlo, ale nemám ho rád - nebo spíše bych to nazval, že je mi nepříjemný, je to špatně? Více tuším, že je to správně, možná že je to jen konstatování, ale zase je tam kapka negativity, ale jak ho mohu mít rád, když je zlý? Rád bych si byl jistý, abych pochopil správně a jednal jen správně. Poznání je jediná věc, na které mi nekompromisně záleží, nerad bych připustil jakoukoli špatnost. Poradil byste mi prosím? Velice moc Vám děkuji pane Vacku, snad jsem Vám nezabral příliš času a přeji Vám krásné svátky :-)

Přeji Vám krásný den,

Michal Pěček, 22. 12. 2009

Odpověď

Jedním z hlavních a nejpřednějších úkolů na stezce je ovládat a řídit svou mysl. To na prvém místě znamená zbavit ji všeho zlého. Ne nadarmo je tato prosba: „Zbav nás všeho zlého“, uvedena v modlitbě Otčenáš. Zbavit se všeho zlého v našem nitru je na začátku stezky to nejdůležitější. Je podstatou pokání. Pokud tak neučiníme ve velké míře, nemůžeme se k Bohu ani přiblížit, protože v něm nic zlého není a také nemůže být. Zlo v nás vylučuje ze spojení s Bohem.

Tím zlým se nemyslí zlo zevní, jak si většinou představujeme, ale zlo vnitřní, naše vlastní. Tvoří je naše zlé myšlenky a zejména city, které my sami chováme a vytváříme. Jsou to na prvém místě zlé city jako nenávist, závist, hněv, pýcha a další negace, které jsou opravdovými nepřáteli duchovního života. Doslova nás duchovně otravují stejně jako kdybychom požívali jedy zevní.

Ve skutečnosti tato zla vnitřní jsou ve svých účincích ještě horší než účinek jedů zevních, protože otravují náš věčný, božský život. Proto se jich všech musíme zbavit, a to naprosto bez výjimek. Nic jako spravedlivý hněv, nenávist či nepřátelství neexistuje, protože nám škodí stejně, ať jsou tak zvaně spravedlivé nebo nikoliv.

Proto se jich všech musíme zbavit, abychom mohli duchovně pokročit a přiblížit se Bohu. Neděláme tak proto, že „se to nemá, že to někdo zakazuje“, ale výhradně pro svůj prospěch. Děje se tak hlavně pomocí pozorovatele a vivéky, rozlišování.

Proto nesmíme ve vlastním zájmu ani chovat nepřátelské city vůči lidem zlým a těm, kteří nám činí zlo. Náš vztah k nim má být prost citových reakcí na ně i na jejich počínání, což zevní obranu v případě nutnosti nevylučuje.

Na druhé straně nikomu neradím milovat lidi zlé nebo dokonce se zločineckými sklony nebo je považovat dokonce za dobré. Máme je vidět ve světle nezaujatého rozumu takové, jací jsou a v souladu s tím s nimi jednat. Vyčítat si, že nemilujeme lidi zlé, je naprosto zbytečné. Je projevem velké nevědomosti.

Osobně si myslím, že Ježíšovo: „Milujte své nepřátele a čiňte jim dobře“, se na opravdu zlé lidi nevztahuje. Výrok byl míněn jako pravidlo chování mezi znepřátelenými členy Ježíšovy skupiny. Jen si vzpomeňme, jak Ježíš tvrdě vystupuje proti farizejům a jak je nelítostně odsuzuje.

Pokud můžeme, tak se zlým lidem vyhýbejme. Naše láska  má plně směřovat k Bohu a nikoliv k nim. Láska ke zlým lidem, navíc je-li nekritická a nerozumná je zničující ve svých následcích zevně a ještě víc vnitřně. Zlého člověka nezmění a nás silně poškodí. Zde snad bez výjimek platí lidové: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. Poškození se nevyhneme a jen marně ztrácíme čas a sílu. Historky, jak láska zachraňuje zlé lidi, jsou sice dojemné a hezky se čtou, skutečnost je však většinou přesně opačná: pro zlo jsou jeho zachránci vítanou bezbrannou kořistí. Zlo je vždy příživnické, parazituje na dobru, protože samo nic dobrého neumí a ani nechce vytvářet. Tohoto návyku se jen nerado vzdává, protože nic jiného neumí. Dobro trpělivě snášející zlo je pro ně ideálním živitelem.

Pro skutečné duchovní hledající je i společnost jinak dobrých, ale světských lidí, velkou zátěží. O těch zlých to platí dvojnásob. Zachraňujme proto hlavně sebe a záhy zjistíme, že každé poctivé úsilí v tomto směru vyžaduje náš veškerý čas i síly. Nemařme je proto zbytečně a nerozumně. Jinak nám budou velmi chybět a k zátěži zlem vlastním, vnitřním, si přivodíme jen další navíc.

Pokud si někdo opravdu nechce pomoci sám, druzí mu ani opravdu pomoci nemohou, protože každý má vždy jen přesně to, co zasel a chtěl. Dokud toto někdo nepochopí a nezačne myslet, cítit a jednat s tím v souladu, nemá naději.

Světu skutečně prospívají ti, kteří učí tuto pravdu. Ti, co vidí jen nespravedlivě trpící a jedinou pomoc spatřují v jejich nakrmení, dlouhodobě škodí všem. Zde řešení nespočívá.