Jiří Vacek - duchovní učitel

hledající

Nejdražší pane Vacku,

před koncem roku jste mi radil, ať „rozhojňuju“, když „je dobře“ a když si nevím rady, ať se obracím o radu do nitra…

Nějak to všechno zesílilo… bylo možné se obracet do nitra, do kterého šlo jako by prostorem srdce projít…a nejčastěji pak nastal klid, zesílila bdělost a „navigace“ ukazovala, že z osoby není nic moc třeba dělat. Vše bylo přirozené. Navíc se nitro ozývalo mnohem častěji. Buď srdcem, nebo vnitřním hlasem jsem pak víc prosila o radu a ta přicházela. Všechno provázel jasný „prostorový“ klid.

Následující dny byly plné světla vědomí, které se jemně jako by přesouvalo, kam bylo třeba a rozpouštělo to, co bylo těžké, rušivé … nejen v mém těle, ale i v prostoru …

Mnohem snadněji než jindy šlo pozornost přesunout mimo prostor těla, vnějšek se stal vnitřkem a naopak, rozlišování se dařilo mnohem lépe a jako by samovolně a ve větším detailu. Často jsem si vzpomněla, jak mluvíte o „nedozírných možnostech“… zase se pootevřely…

Ve všem byla velká lehkost. Moje osoba ustoupila do pozadí a vše bylo vedeno jakousi jemnou a lehkou navigací, která byla v souladu s nitrem, vycházela z nitra.

Myslela jsem na co největší prožití toho stavu, aby mi „neprotekl mezi prsty“. Co nejlehčeji bylo možné, jsem si ho uvědomovala v jednotlivých částech těla i v prostoru, kam to šlo.

Byly to opravdu blažené a jasné dny. I když vůbec nebyly nečinné, vše probíhalo mnohem lehčeji a plynuleji, než obvykle. Necítila jsem zvenku tlak něco dělat, nejdřív se ozývalo nitro.

Měla jsem pocit, že skutečně jsem součástí vědomí, že jen lehké laskavé zaostření pozornosti, kam je třeba, vykoná co je třeba. Cítila jsem, že tělo, emoce, city nejsem já a ani okolní svět to nerušil (ani netušil ).

Asi po 10 dnech jsem zaznamenala, že se to začíná měnit. Nejdřív jako by nic. Pak jsem si to uvědomila, asi se i lekla a pak jsem se slyšela říkat si: „klid, pokračuj dál, vracej se k té laskavé lehkosti, silou to neudržíš…“. Za pár dnů nepozornosti se to prostě ztratilo.

Ale něco je od těch dnů jinak…zesílila vnitřní důvěra v To Jediné, co má smysl…

Taky je tu znovu pocit, že to je spíš začátek. Ale je to radostné.

Došlo mi, že nejhorší pro mě není, co se děje venku, ani co se odehrává uvnitř mě (i když se třeba nedaří). Nejhorší je, pokud se úplně ztratím a zapomenu na Boha, na sebe a už si to ani neuvědomuju…

Jsem tak vděčná za všechny a všechno, co je s Vámi spojeno…

DĚKUJI, drahý Mistře, DĚKUJI.

Moc se těším, že se s Vámi zase brzy setkáme.

Z celého srdce a navždy Vaše T. , V Praze, 18. 1. 2016