Dopis 26. 8. 2015
hledající
Drahý pane Vacku,
děkuji Vám za tak potřebná skripta Podmínky vysvobození z utrpení.
Nedávno se mi zdál poučný sen. Přišla jsem k vám domů na meditaci, ale jiný den, než obvykle. Ostatní si sedli k meditaci, já se vrhla na Karma jogu. Začala jsem důkladně čistit nějaký přístroj, náhle však odpadla velmi těžká kovová tyč. Až po chvíli jsem se podívala, co se stalo a kam ta tyč vlastně vede, a uviděla na druhém konci na poli traktor, který jste řídil Vy. Hrozně jsem se vylekala, a běžela se podívat, zda-li jsem Vám svojí nedůsledností neublížila. Pak jsem viděla, jak jdeme spolu po poli, Vy mlčíte, usmíváte se a držíte mě kolem ramen.
Sen mě probudil, a já si uvědomila, jak křehké může být i zdánlivě silné pouto k Mistrovi, když člověk podcení očistu a přestane správně rozlišovat. A také to, že milost a pomoc Boha je tu stále, jen se Mu správně odevzdat.
Není to snadné, učím se opírat o Boha už několik let, ale jen občas je to to správné - bez podmínek, bez lpění, bez emocí. Ale když se to povede, pak se dějí zázraky.
Před třemi lety bylo takto Bohu v kritických okamžicích předáváno na smrt nemocné dítě, o kterém nikdo z lékařů nevěřil, že přežije. Dítě patřilo Bohu, Jeho vůli a On sám rozhodl. Pokud by tam byl vnesen jiný požadavek, jakmile by se objevila emoce lpění na dítě, ono spojení by bylo přerušeno a dítě by zůstalo s velkou pravděpodobností postižené. Bůh nejenže vždy dítě vracel a uzdravoval, ale ukazoval, že tato správná odevzdanost vede k již zmíněným zázrakům a tím k mnohem snadnějšímu životu.
Drahý pane Vacku, vím, že ne kolikrát se mi na stezce daří, jak bych chtěla, ne vždy jsem tou žákyní, kterou bych si přála být, ale pevně doufám, že nikdy nezanedbám očistu natolik, že bych přerušila pouto k Bohu, k Vám..
Mám Vás moc ráda a nikdy nepřestanu být vděčná za to, co jste pro mě nezištně udělal, co jste mě naučil. Vy, sangha a nespočet příležitostí napravovat svůj charakter i svůj život.
S láskou. Hanka