Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Martin U.

Stezka je boj, což chápejme doslova. Tím bojištěm je naše mysl, ve které o pozornost vědomí bojují naše zlé nebo nespásné sklony s těmi dobrými a spásnými. Je to boj, ve kterém se milost nedává a co zvítězí, nás ovládne.

Tento boj má svá pravidla neboli zákonitost. Pokud je – nauku – nedodržujeme jako celek nebo pouze někdy a částečně, snadno se stane, že síly nepřátelské Bohu v naší mysli zvítězí a pak konce jsou velmi a velmi zlé. Utrpení nemá konce a hrozí i duševní porucha.

Za nic z toho nemůže ani jóga či mystika ani mistr, ale pouze my sami, kteří jsme nevěnovali dostatečnou pozornost plnění požadavků cesty. Názorný příklad podává následující dopis, který zveřejňuji s autorovým svolením pro poučení všech, aby si uvědomili, jaké nebezpečí spočívá v nesprávně prováděné praxi.

Dobrý den pane Vacku,                                                                                28.2.2008

po delší době jsem se rozhodl Vám napsat, abych vysvětlil důvody své skoro dvouleté absence na seminářích. Poté, co jsem se totiž v srpnu 2006 zúčastnil semináře na Hostýně, jsem začal mít takové problémy se silou, že jsem to psychicky těžko ustával a přestat jezdit na společné akce byl jediný způsob, jak to aspoň trochu zbrzdit.

Začalo to tím, že na Hostýně jsem při meditacích začal pociťovat v páteři intenzivní vzestupy síly, při nichž se mi vždy velice silně a rychle rozbušilo srdce a objevil se strach ze smrti a nedefinovatelná tíseň. Tíseň mě provázela dnem i nocí, něco se začalo dít s mou nervovou soustavou – celé dny jsem měl pocit, že se zblázním... Nejraději bych byl ze semináře odjel, denně jsem s tím bojoval, ale styděl jsem se a říkal jsem si, že bych si ty problémy měl vyřešit. Logicky jsem předpokládal, že po skončení akce problémy pominou. Teprve po příjezdu domů jsem však měl poznat, zač je toho loket! První noc po tomto semináři byla opravdu to nejhorší, co jsem kdy v životě poznal...permanentně se na mě usadil zoufalý strach a tíseň, jakási nepopsatelná kocovina, psychická i fyzická, v hlavě mi hučelo tak silně, že jsem skoro neslyšel a nebyl jsem skoro schopen vnímat svět, měl jsem naprosto zdeformované vnímání a moje mysl fungovala nějakým nenormálním způsobem. Měl jsem nezvladatelně moc energie, jako by mi do těla někdo pustil 10 000 Voltů, nespal jsem ani minutu, myslel, jsem, že z toho napětí v těle asi zblázním, nemohl jsem ležet, sedět, proto jsem celou noc chodil po pokoji. Samozřejmě jsem se pokoušel všechny ty věci pozorovat, ale pozorovací schopnost byla tím vším zmatkem zastřená, moje ego mělo tendence propadat panice. Dva dny na to jsem měl navíc nastoupit do nové dost náročné práce – nedovedl jsem si to vůbec představit. Nějakým zázrakem se pak vše urovnalo, ale popisované problémy – neustálé hučení v hlavě, přebytky energie, bušení srdce, nespavost a děsivé deprese mě trápily řadu měsíců, de facto až doteď, i když jsem se už naučil jim čelit. Když to takto popisuji, možná to vyznívá jako nějaké „holčičí“ problémy, jak se k tomu kriticky vyjádřil jeden můj známý, ale legrace šla opravdu stranou. Například srdce mi v noci bušívalo tak silně, že od toho úplně lupalo v posteli, kterou jsem musel oddělat od skříně, protože to dělalo hluk! V důsledku toho jsem samozřejmě celé noci oka nezamhouřil a přes den jsem byl o to zničenější. Proudy energie mě přepadávaly ve chvílích, kdy se to absolutně nehodilo... například při tlumočení na velmi důležité schůzi...rozhodl jsem se to ignorovat a s ledovým klidem jsem dělal jako nic, navíc jsem se musel soustředit a nemohl jsem se sebou zaobírat...v klidu, říkal jsem si. Ale když mě začalo pálit na hrudní kosti a bolet levá ruka, už mi do smíchu absolutně nebylo, navíc všichni samozřejmě poznali, že se mnou něco děje protože jsem zbledl jako smrt... nevím, co si tam tehdy o mě museli myslet, ale to bylo to nejmenší, vymluvil jsem se, že jsem přepracovaný a druhý den jsem šel okamžitě na EKG, i když jsem z literatury znal dobře popisy falešných příznaků infarktu v souvislosti se silou. Zároveň se mi ale vybavovaly vzpomínky na Minaříka, jak si zničil srdce na celý život a z pálení na hrudi mi bylo dosti úzko. U lékaře mi bylo řečeno, že jsem absolutně zdráv a že mám „abnormálně pomalý a silný tep charakteristický pro sportovce“. (...) To mě trochu uklidnilo, ale problémy se srdce mám i teď po 2 letech. V noci jsem se budil snad... se zástavami srdce, vzbudil jsem se napůl udušený a lapal jsem po dechu, úplně mokrý potem. Celé dny a týdny jsem také cítil zřetelný pocit pádu, doslova jsem se ocital mimo tělo v situacích, kdy to nebylo zrovna nejvhodnější, např. ve složitých dopravních situacích při jízdě na kole, při práci u počítače, při jednání s lidmi – to byl jeden z nejhorších problémů. Když jsem to ještě přikrmil společnou meditací, tak mi při otevřených očích celý fyzický svět ujížděl někam pryč nahoru! To bylo na mě opravdu moc. Při formální meditaci se tento pocit pádu často zintenzívní tak, že cítím, jak se propadám doslova kilometry (a já nesnáším výšky) a potom celý svět zmizí a jsem roztažený do nekonečna, i když to je samozřejmě zas jen iluze, protože při zkoumání tohoto nekonečna jsem zjistil, že prostor vlastně vůbec neexistuje. Tyto stavy se dostavily kdysi na začátku stezky, aby mi bylo ukázáno, k čemu směřovat, ale tehdy byly velmi příjemné, doprovázené blažeností, dokonalé, kdežto teď se neustále zintenzivňují až tak, že to přestávám zvládat.

S přesností pokaždé vím, kdy začne jakákoli společná meditace nebo seminář, protože všechny problémy se potom znásobí. V červnu 2007 jsem např. na žebříku asi ve výšce 7 metrů dělal relativně dost nebezpečnou práci, když v Kostolanech v 8 hodin začala ranní meditace. Přišly na mě opět ty stavy, točení hlavy, silný pocit pádu, tíže u srdce, že jsem opravdu málem spadl z žebříku. To už jsem přímo zuřil, proklínal jsem celou jógu, ale to nejlepší teprve mělo přijít. – Přestal jsem poznávat své okolí, kudy denně chodím!! Občas jsem se úplně zarazil při pohledu na důvěrně známá místa a musel jsem přemýšlet, kde jsem! Lidi kolem ně mi připadali jako nějaké naprosto neznámé bytosti, jako nějací zvláštní živočichové, rozhlížel jsem se kolem sebe, díval se na stromy, auta, oblohu, lidi a připadal si, jako bych byl na Zemi prvních pár vteřin v životě u všechno viděl poprvé. A bylo mi z toho logicky nepopsatelně úzko, tohle byla jedna z nejhorších věcí, co jsem kdy zažil. Byly to opět naštěstí jen chvilkové vlny, hraničící s mdlobami, po kterých jsem se vzpamatoval, ale opět přicházely v dost nevhodných chvílích.  Nepochyboval jsem o tom, že skončím na psychiatrii, jen byla otázka kdy. Byl jsem na dně. Celé dny, celé měsíce, jsem měl pořád nervy tak vypjaté, jako má člověk v nějaké naprosto krajní krizové situaci, kdy je těsně před zhroucením. Neustálý pocit, že se zblázním. Taky jsem narazil na jeden nepochopitelný rozpor, a to už na Hostýně – jakmile tyto stavy jen na pět minut ustaly, otřepal jsem se a začal jsem po nich strašlivě toužit. Nechápal jsem to. V duchu jsem si nadával, že ještě před pár minutami mi bylo na zbláznění ale jakmile to přestalo, ihned jsem cítil, že to úplně bytostně chci, že bez toho můj život nemá žádnou cenu! (později, krátké přestávky úplně zmizely a energie už proudila nepřetržitě, takže tento „problém“ odpadl). Z mého těla také na několik týdnů úplně zmizela veškerá sexuální energie, z čehož by možná měl mnohý jogín radost, ale já jsem vzhledem ke svému věku zrovna úplně nadšený nebyl, spíš mě přepadaly znepokojivé vize o tom, jak to v tomto ohledu se mnou bude v budoucnosti.

Nepoznával jsem se v zrcadle. Při pohledu do něj jsem se často úplně lekl a přemýšlel jsem, koho to tam proboha vidím. Jasně jsem cítil, že to nejsem já. Totéž při činnostech – pracoval jsem, jel na kole, mluvil, ale cítil jsem že já to nedělám. Hlavně, když jsem začal mluvit. Ze všech těchto věcí, i mimotělních zážitků, bych měl radost, kdyby se děly v nějakém bezpečném rámci, jenže ony se mi děly nevědomě, jen působením síly a proto byly nepříjemné! Ale samozřejmě to neznamená, že bych předtím zanedbával sebepozorování a jen nějak záměrně budil energii, jenže síla se prostě z nějakých důvodů příliš rozjela, a to na dlouhou dobu. Často jsem měl pocit, že se mi všechno jen zdá, že jsem ve snu, byl jsem jaksi úplně mimo svět, měl jsem zdeformované vnímání, točila se mi hlava, měl jsem zmatek, kde je nahoře a kde dole(!), i při chůzi po pevné zemi jsem cítil, jako bych se měl někam propadnout, ztratil jsem prostě všechny opěrné body. Byl to vrchol zoufalství.

Navíc jsem získal jakousi děsivou citlivost na klimatické jevy – při jasné obloze euforie, při nízkém tlaku deprese (což je sice běžné), při bouřce vytržení, při vichřici šílenství. Ale tohle bylo mnohem intenzivnější než obvykle. Jako k zlosti bylo silného větru v posledních letech hodně. Nechápal jsem to – intenzita proudění v mé páteři zcela zřetelně souvisela s počasím! Při orkánu Kyrill na konci ledna 2007 nabyla síla na několik dnů takové intenzity, že v kostrči jsem pociťoval pocit přirovnatelný snad jedině..k sexuálnímu orgasmu, ovšem stokrát silnější, hraničící až s bolestí. Jeden večer jsem už naplno počítal s tím, že špatně skončím, jen jsem nevěděl jak to proběhne a potom jednu chvíli zášlehy energie byl tak silné, že jsem myslel, že mi kostrč exploduje, současně napětí v psychice už překročilo veškerou únosnost. Energie měla takovou sílu, že už jsem se ani neudržel na nohách, sekl jsem sebou na postel a poznal jsem, že je se mnou konec. Zoufal jsem si, že není nikdo, kdo by mi pomohl a cítil jsem se podveden, protože jediným výsledkem mnoha let praxe jógy bylo tohle šílenství. Ještě jsem si pomyslel, že jsem tentokrát svůj boj už prohrál, bylo to příliš. Nedefinoval bych to ani jako to, že jsem se poddal strachu ze smrti, spíš strachu z toho, že se zblázním, že ztratím nade vším kontrolu (tak to moje ego šikovně ve svém strachu jaksi zaobalilo!). V duchu jsem si řekl, že už takhle stejně dál žít nemůžu a ať se tedy třeba zblázním, se směsí zoufalství a rezignace, a plně jsem se tomu otevřel, dal jsem tomu naplno průchod. Teď bych ale nechtěl, aby to vyznělo tak, že jsem něco dokázal – nebylo v tom samozřejmě absolutně nic duchovního ani hrdinského, bylo to jen zoufalství, s nímž jsem už nedokázal vzorovat něčemu co bylo tisíckrát silnější než já. Páteří se mi prohnala strašlivá síla, která mi nechala vybuchnout celou realitu...zbytkem pozornosti jsem vnímal tělo a instinktivně jsem si držel ruce na hrudi, protože můj tep se mohl blížit tak 120 úderům za minutu. Ještě jsem napůl starostlivě a napůl i pobaveně přemýšlel, za jak dlouho najdou moji mrtvolu a s hrůzou jsem uvažoval, co na to řeknou moji rodiče a jak budou nešťastní. Opravu jsem byl plně přesvědčen, že umírám! Ale fascinující bylo, že mi to bylo jedno!! Smrt jsem si dokonce přál, protože to, co jsem celé dny prožíval, bylo tak šílené, že to už nešlo snášet. V tom aktu smrti bylo až cosi vzrušujícího, oddal jsem se tomu jako nějaké slasti, protože jsem tušil, že to bude vysvobození z mých problémů  a byl jsem zvědavý, co se bude po smrti dít! Nevím jak dlouho tento uragán v mém jemnohmotném těle trval, ale po nějaké době....jsem se s obrovskou radostí vzpamatovával a zjišťoval jsem, že jsem živý!! Nezemřel jsem, naopak – byl jsem vržen do té největší extáze, jakou jsem kdy zažil, všechny problémy byly pryč, cítil jsem se jako pán vesmíru! Několik dnů jsem vůbec nemusel spát, dobře se mi meditovalo, na co jsem zaměřil pozornost, tak tomu přicházelo pochopení formou vhledu, všechno mi bylo úplně jedno (ale v pozitivním, osvobozujícím smyslu) a každou vteřinu jsem cítil nepopsatelnou blaženost, bez jakéhokoli reálného důvodu, jen na základě toho, že JSEM! V noci jsem ležel a pozoroval, jak se tělo samo od sebe usmívá od ucha k uchu, nešlo to ovládnout, ani přes den. Dobře jsem si přitom uvědomil odlišnost od těla, protože já jsem užasle civěl, na to jak se tělo samo do sebe usmívá! (tehdy jsem pochopil onen neustálý tajemný úsměv některých sádhaků z našeho sdružení :) Měl jsem bezmeznou radost, myslel jsem si, že jsem našel klíč ke všem těm problémům, bil jsem se do čela: vždyť se tomu musím otevřít, dát tomu průchod, všude se to píše! Jenže kvůli tomu, že vzestupy energie byly od začátku spojeny s řadou tak nepříjemných symptomů, jsem si nedokázal vytvořit k síle kladný vztah, dívat se na ni jako na Matku, plně jí důvěřovat, nešlo to hned, musel jsem k tomu dospět! A bylo by to přece i nelogické – neboť to byla právě ona, která způsobovala svým prouděním všechny ty neúnosné stavy, to šílenství! Její vlnění v břiše mě někdy úplně přivádělo k panice, cítil jsem se do slova do písmene, jako by se mi v těle usadilo něco živého, jakýsi vetřelec, který si tam dělal zcela proti mé vůli co chtěl! (později jsem si ujasnil, že problémy samozřejmě nezpůsobuje ona sama nýbrž moje vlastní nečistoty, ale musel jsem si to holt prožít.). Samozřejmě mi bylo jasné, že extáze, kterou jsem prožíval po tomto zážitku, není žádným skutečným „výsledkem“, ale tehdy to znamenalo přece jenom určitý zlom (v kontextu té nepříjemné očisty, kterou jsem prožíval).

Věc však samozřejmě nebyla tak jednoduchá – jde totiž o to, že většinou není intenzita síly taková, abych se jí poddal jako tehdy. Pokud sedím a pracuji a v těle mám nepříjemně moc energie, čemu se mám poddat? Můžu se uvolnit, ale problém s obrovským množstvím energie prostě přetrvává, totéž v noci. Věc, která mě dokázala uvolnit nejefektivněji, je projevování emocí, hlavně pláč. Velká část mých problémů byla taky určitě daná celodenní prací u počítače, protože jakmile jsem měl pohyb, tak se některé symptomy zmírňovaly, jenže jako naschvál jsem měl v tomto období příliš neodkladné práce.

Už chápu, proč jsou hledající často označování příměrem bojovníka, není v tom absolutně žádná nadsázka, spíš naopak! Byl jsem pro jógu vždycky dost nadšený, říkal jsem si, že pokud nám mozek funguje na 5% a to ještě za cenu každodenního osmihodinového spánku, je to z vyššího hlediska stav blízký tak trochu demenci a že je to výzva, nechat svůj mozek pracovat na vyšší obrátky, je to nezákladnější věc, které by se člověk měl věnovat....u mě čištění probíhalo celá léta a pokud se jednalo o tak triviální věci jako horečky, deprese, neustálou únavu atd., to všechno mi dělalo spíš radost, protože jsem aspoň měl pocit, že se něco děje...bral jsem to jako čest, že můžu všechny tyto věci prožívat, vážil jsem si toho, ale teprve potom, po mnoha letech, přišel okamžik, kdy se síla vzbudila takto silně. Ty stav šílenství, abych nepoznával realitu, aby mi svět ujížděl před očima ...a neustálý intenzivní pocit, že se zblázním, to mi dalo dost zabrat. Všichni v mém okolí mě poučují o tom, jak jsem strašně hloupý a nepročištěný, a dávali mi rady typu „vždyť je to JEN mystická smrt“ ale já prostě vím, že hodnotit úroveň očisty druhých je ošidné. Číst si o tom v knížce možná někomu připadne zábavné a možná, že jsem obklopen lidmi, kteří takovou pitomou hloupost, jako je mystická smrt, zvládají jako úplnou samozřejmost, asi něco jako nákup v supermarketu, ale v mém případě mi to prostě působí jisté potíže! Už chápu výrok Castanedova učitele, že bojovník musí být na stezku přiveden lstí, protože kdyby tušil, co ho čeká, vydal by se na ni dobrovolně jen blázen! Já se ale uklidňuji jsem se myšlenkou, že pokud mohli mít problémy se silou i takoví obrovští mistři jako Minařík nebo Muktánanda, proč bych je nemohl mít nějakou dobu já, obyčejný smrtelník?!

V poslední době, tedy po roce a půl, se všechno začíná postupně dávat do pořádku – začínám mít pocit, že všechny problémy byly dané jen přebytkem energie v hlavě, z čehož vznikaly všechny ty neúnosné stavy. Tím z toho nechci samozřejmě dělat nějaké obecné pravidlo, prostě mám pocit, že je to tak v mém případě. Začínám cítit, jak mi energie proudí jazykem dolů do přední části těla a jakmile dosáhne oblasti srdce, dochází ke zklidnění bušení srdce a taky odpadne problém s chronicky studenýma nohama, který mě celou dobu trápil a hlavně dochází ke zklidnění psychiky, protože v souvislosti se zmiňovanými problémy se taky strašně zintenzívnila veškerá moje duševní činnost, měl jsem velké problémy s příchylností a odporem a s city, to byla kapitola sama pro sebe.

Pane Vacku přeji Vám ze srdce, aby se vám dařilo co nejlépe, aby Vás netrápilo zdraví a aby Vám žáci dělali co největší radost – díky za vše

S úctou Martin U.

P.S.

Kdybyste mi mohl napsat svůj názor, třeba jen v pár slovech, byl bych samozřejmě velice vděčný a proto přikládám známku – tím si ale nechci odpověď nějak vynucovat. A navíc chápu, že to jen zapadá do kontextu toho, co vždy píšete o síle (očista apod.). A proto jsem se také celou dobu ani neozýval, protože jsem věděl, že to musím holt nějak přestát a hotovo. Děkuji a posílám pozdrav všem.

Na dopis jsem odpověděl:

Vážený příteli!                                                                                            7.3.2008

Utrpení, které jste na stezce prožil, se občas vyskytuje. Někdy opravdu končí i smrtí těla nebo šílenstvím. Stezka je opravdu boj. Boj sil v nás, které směřují k Bohu a těch, které nám v tom brání. Není náhoda, že rozmluva Krišny s Ardžunou v Bhagavad Gítě se odehrává na bitevním poli před bitvou a rada Krišny jednoznačně zní: „Bojuj, Ardžuno“.

V případech, jako je váš, dochází k probuzení šakti; jelikož není dosaženo potřebné očisty a nepokračuje se správně v praxi, výsledkem je zuřivý boj mezi probuzenou silou a překážkami jejího působení.

Jednou z chyb v těchto případech je ta, kterou jste učinil: odchod od skupiny a omezení úsilí s cílem vyhnout se utrpení. Je to stejně nesmyslné, jako když se školák na základní škole chce vyhnout těžkostem pro svůj špatný prospěch tím, že začne chodit za školu.

Probuzení šakti je samo obrovskou milostí, kterého si máme vážit a správně využít a nikoliv se jej snažit omezit. Máme šakti důvěřovat, odevzdat se do její vůle a usilovně ji uctívat a prosit o pomoc a nikoliv jí klást překážky. Ty musíme naopak odstraňovat.

Váš strach ze smrti je příznačným projevem ega, které nechce zaniknout, ale žít. Kdybyste v důvěře k šakti vnitřně svolil, abyste – ne vy, ale ego – zemřel, ušetřil byste si mnoho utrpení a vše by proběhlo hladce.

Právě za takových okolností máme využívat pomoci mistra i blahodárného vlivu duchovní společnosti hledajících a ne se jich stranit. Takové chování je výsledkem převahy sil nepřátelských Bohu.

A právě na Boha zřejmě zcela zapomínáte a snažíte se vše řešit sám a proto z ega, což je zákonitě špatně. Bez Boha a opírání se o jeho pomoc nelze po stezce daleko dojít. Právě proto je pokora tak důležitá. Chrání nás před uvedenými chybami. Kdo opravdu spoléhá na Boha, tomu i účinně pomáhá překonávat překážky, což nutno chápat doslova a nikoliv obrazně.

Síla v nás se chce vrátit nad hlavu do „nebe“, ze kterého poklesla a spojit se zde s vědomím, což je mystická svatba. Proto probuzenou sílu musíme vést nad hlavu hlavně tím, že se tam na ní s vědomím a ve vědomí soustřeďujeme. Pak se její působení ubírá vytvářením světla nad hlavou a její nežádoucí projevy ustávají.

O nebezpečích, které mohou provázet probuzení síly, se můžete dočíst ve stati Jirky Krutiny „Tantrická stezka poznání sebe“, 2.díl, na našem internetu. Právě energii v hlavě je nutné převést cílevědomě nad hlavu.

Takže závěr je zřejmý. Jako ego, které chce vše zvládnout a vyřešit samo a bez Boha a chce síle vládnout a nikoliv s ní spolupracovat, nemáte jinou naději než to, co vás potkalo. Proto také se nám radí dělat na stezce, zejména na jejím začátku, pokání. Obrátit se s láskou a s důvěrou k Bohu, uznat svou nemohoucnost a nedostatečnost a skutečně se mu odevzdat. To není rada k neúsilí – bez úsilí není dosažení, ale k opření se o Boha, o sílu, která nás přesahuje, která ví vše lépe než my a která nás i ochrání, pokud se jí otevřeme s důvěrou a odevzdaností.

Také je důležité rozvíjet se duchovně harmonicky a nikoliv jednostranně: studovat nauku, provádět vnitřní pránájámu i átmavičáru, hlídat mysl i pěstovat lásku k Bohu. Každá jednostrannost se v tomto ohledu velmi vymstí.

Toto vše znovu a znovu zdůrazňuji ve svých knihách i říkám na našich setkáních. Kdybyste tomu věnoval pozornost a nechtěl řešit vše sám, mnohé z toho utrpení jste si mohl ušetřit.

Pokud nechcete v tomto směru dále pokračovat, nemáte jinou možnost, než se zařídit podle nauky.

Pokud byste souhlasil se zveřejněním vašeho dopisu – třeba anonymně – pro poučení všech, zvážil bych jeho využití.

Zdraví Jiří Vacek