Praxe átmavičáry nebo-li zkoumání sama Sebe
V současné době můžeme na našem knižním trhu najít mnoho publikací, které se zabývají tzv. duchovním životem. Pod slovy „duchovní život“ se dnes však rozumí již téměř cokoliv – od konkrétních návodů pro praxi buddhistické meditace přes rodinné konstelace až po návody, jak díky práci na sobě zlepšit svůj vztah nebo najít partnera.
Obecně platí, že všichni usilujeme o štěstí, ale často podvědomě přebíráme cíle a hodnoty, které nám vštípila výchova nebo společnost a automaticky předpokládáme, že když jich dosáhneme, budeme šťastní. Pokud se nad tímto ale zamyslíme hlouběji, ukazuje se, že tomu tak není. Pak – pokud k tomu najdeme dost síly a odvahy – začínáme hledat něco jiného a pokud tak činíme upřímně, dostaneme se k nějaké formě duchovní praxe.
Átmavičára je pak prací na sobě v té nejpřímější podobě. Nesměřuje k ničemu ze světa, ale je to metoda, pomocí které dosahujeme opravdového štěstí, jehož zdroj leží v našem nitru. Termíny jako Bůh, átman, spása apod., které autor přebírá ze světových náboženství, nejsou ničím jiným než synonymy pro slovo štěstí, které je naším pravým Já, které praxí átmavičáry objevujeme.
Jiří Vacek nám v této své knize radí jak átmavičáru neboli sebe dotazování správně praktikovat, neboť nejde pouze o nějakou techniku omezenou na určitý časový úsek, ve kterém ji provádíme, ale o způsob života. Vychází zde z více než sedmdesátileté zkušenosti jak své, tak svých blízkých a dokazuje nám, že átmavičára, její praxe a principy, kterými se řídí, stojí v jádru všech náboženství.
Pro moderní dobu átmavičáru znovuobjevil velký indický mudrc Ramana Maháriši (1879 – 1950), který inspiroval mnoho soudobých duchovních učitelů, a v jehož šlépějích kráčí i Jiří Vacek.
Ukázka z knihy
Závěrečný úsek cesty
Osobně si myslím, že stav konečného poznání se navodí tehdy, když síly dostředivé, láska k Já a átmavičára, v nás nabudou trvalé vlády a překážky dosažení zmizí.
Jsme přece stále To, vědomí Já jsem. Jediné, co nám brání v jeho uvědomění, jsou naše vlastní překážky a nepozornost k němu. Když naprosto zmizí, Já zazáří v plné své síle. O nic tajuplného, o nějakou tajuplnou sílu se nejedná. Já nevytváříme, nedostáváme je darem, ale odstraňujeme pouze překážky, pro které si je neuvědomujeme.
I když se toto uvědomění zpravidla neztrácí, bible, ale i jóga znají případy jeho ztráty a pády i nejvyšších bytostí, „když se chtějí rovnat Bohu“.
Čekat proto, že nejvyšší dosažení se dostaví doslova samovolně a že nemáme proto usilovat, by bylo nesprávné.
Z obsahu
- Jednota praxe všech stezek k Bohu
- Způsoby návratu k Bohu
- Átmavičára je praxí pozorovatele
- Ztráty vědomí Já
- Kdo existuje?
- Hovory k Bohu Já jsem a pozorovatel
- Já, životní síla a duchovní srdce
- Jak se rozhodovat?
- Rozpouštění karmy
- Je svět Bůh?
- Mějme rádi i své tělo