Jednota člověka a Boha
V Čechách se po revoluci v roce 1989 objevilo mnoho knih s duchovní tématikou. Knihy Jiřího Vacka patří mezi ty nemnohé, které podávají srozumitelný návod k duchovní praxi, k přímé cestě do nitra nás samých, kde sídlí Bůh, naše pravá podstata a pravé štěstí.
Postupy, které opravdu řeší otázku našeho utrpení, mají jednotnou zákonitost, kterou se řídí každá cesta k Bohu. Proto není nutné, abychom se stávali stoupenci nějakého konkrétního náboženství, postačí, když se budeme držet této zákonitosti a principů, které učí. Budeme tak rozvíjet všechny mohutnosti, které do nás Bůh vložil a úspěšně postupovat na cestě k němu.
„Jednota člověka a Boha“ navazuje na bohatou českou mystickou tradici, kterou v naší době znovu vzkřísil K.Weinfurter, na kterou navázal K. Minařík a manželé Tomášovi.
Kniha obsahuje i unikátní popis zážitku – vlastní zkušenosti autora – jak vzniká svět. Na rozdíl od mnohačetných teorií, které slouží spíše k uspokojení zvědavé mysli, jde o autentickou duchovní zkušenost, kterou může dosáhnout každý z nás.
Ukázka z knihy
O pravém milování
Co jiného si na prvém místě zaslouží naši lásku, zvláště když víme, že je Bohem, než láska sama?
Milujme proto lásku pro ji samu, protože je Bohem. Již proto, že taková láska nikdy nezklame pro svůj božský původ.
Kdo miluje lásku jako Boha, není nikdy zklamán. Kdo miluje láskou – Bohem stvořené, je nakonec zklamán vždy. Milovat stvořené a nevědět, že láska je Bůh, je velká a nebezpečná nevědomost. Pomíjí pravý zdroj lásky i její blaženosti, kterým je Bůh a hledá je tam, kde nejsou.
Láska není v ničem stvořeném, ale v Bohu, protože Bůh je láska. Blaženost lásky nám nedává to, co milujeme, ale láska sama.
Hledáme lásku nikoliv pro lásku, ale pro blaženost, kterou nám poskytuje. Jelikož její pravý zdroj – Boha neznáme, protože o něho nedbáme, myslíme si, že láska závisí na druhých.
Opak je pravdou. Láska závisí jen na Bohu, protože je sama Bohem.
...
Co vše odevzdáváme a jak odevzdáváme
Odevzdat se musíme celí, celou svou bytost, celý náš život, všechno, co máme a i náš svět se všemi bytostmi. Pokud v odevzdanosti něco vynecháme, není úplná, a proto je i méně účinná.
…
Cílem stezky je obnova spojení s Bohem a v jejím důsledku po opuštění tohoto světa návrat do světa božského. Nic jiného.
Proto prováděná odevzdanost hlavně směřuje do našeho nitra přímo k Bohu s cílem se s ním spojit a v tomto spojení s ním v Duchu jej nechat v nás, v naší mysli a vědomí působit tak, obrazně řečeno, aby Bůh v nás rostl a my, ego a vše nebožské, mizelo. Největší překážkou pro působení Boha v nás, a proto i odevzdanosti jsou ony smrtelné hříchy, city nenávisti a jim příbuzné. Pokud nás ovládají, nejsme odevzdaní Bohu, ale jim. Nevládne nám Bůh, ale zlo, a proto si vytváříme i zlý osud. Je tragické, jak málo hledajících je vůbec ochotno a natož schopno tuto základní pravdu pochopit a jednat s ní v souladu. To vše k naší obrovské škodě. Naše úsilí přichází vniveč a výsledkem je zlo v tomto životě, a co je horší i po smrti. Velkou překážkou úplné odevzdanosti je i samo ego, ale její praxi neznemožňuje, pokud jsme pozorní a usilujeme o jeho rozpuštění. Ego rozpouští i sama odevzdanost, její provádění.
…
Z obsahu
- O rozumu a inteligenci
- Pád a cesta z něho
- Správné rozlišování – základ stezky
- Spása v božském světě
- Přímý zážitek, jak vzniká svět
- Praxe rozhoduje
- Ramana Maháriši a stezka odevzdanosti
- O odpuštění hříchů
- Vysvobození lásky
- O břevnech a třískách
- Moudřejší ustoupí
- Já jsem září neustále