Jiří Vacek - duchovní učitel

Kniha napsána ve spoluautorství s Jiřím Krutinou

Část německé veřejnosti vede dlouhodobě pomlouvačnou mediální kampaň proti České republice a českému národu. Pokračuje v ní v hlásání rasistických lží, které tvoří podstatu hitlerovské propagandy. Tuto propagandu přejímá česky psaný denní tisk vlastněný německým kapitálem a částečně i Česká televize.

V jejím rámci jsou hrubě překrucována dějinná fakta a český národ je stavěn do role zločinců a podřadných jedinců přesně v souladu s hitlerovským rasismem.

Při neexistenci opravdu českého tisku, který by hájil pravdu a oprávněné zájmy našeho státu, vzniká nebezpečí, zejména u mladé generace, která německou okupaci nezažila, že budou tyto lži při nedostatku pravdivých informací přijímány za oprávněné. Tomuto nebezpečí tato kniha čelí věcným podáním toho, co se skutečně stalo.

Jiří Vacek mluví i ze své osobní zkušenosti, kdy jako dítě prožil německý šestiletý teror, plánovitě řízenou podvýživu i trvalý strach o holý život.

Kniha pravdivě popisuje české dějiny ve vztahu k Němcům od počátku, přes život pod Rakouskem až pod Němci za 2. světové války. Závěr je jednoznačný: Češi byli trvale vystaveni tlaku Němců ovládnout Český stát. Myšlenka trvalého obsazení „českého prostoru“ Němci a úplného vyhlazení českého národa není vůbec vynálezem Hitlera, ale hlásali ji četní představitelé Němců dlouho před ním a také se ji snažili často uskutečnit.

Takový způsob myšlení Němců představuje trvalé a vážné ohrožení samotné existence jak českého státu, tak i našeho národa. Bylo by chybou tyto záměry podceňovat – tím spíše, že postoj zřejmě většiny německého národa nevidí 2. světovou válku jako obrovský zločin, kterého se dopustili, ale jako „vlasteneckou“. Ještě dnes v nejrůznějších dokumentech svou účast na tomto zločinu osvětlují tvrzeními: „Bojovali jsme za svou vlast“ a „Nebyli jsme od toho, abychom přemýšleli, ale poslouchali“. Jakoukoliv zodpovědnost nepřiznávají.

I když se kniha přímo nezabývá duchovními náměty, je přece duchovní. Život je jen jeden a nelze duchovně žít ve společnosti, kde vládne nacistický a postnacistický lživý výklad dějin a pohled na život.

Jedním z význačných zločinů Němců za války byl zákaz všeho duchovního. Byly zakázány všechny duchovní knihy a společnosti, jejich majetek i peníze ukradeny, hledající vyslýcháni gestapem a vězněni. K. Weinfurter na následky takového věznění zemřel.

Tolerovat nacistickou propagandu znamená podporovat možnost návratu těchto časů. I naše děti by měly znát pravdu o svém národu, aby věděly, co je v jeho zájmech, a co nikoliv.

Proto by knihu měli číst všichni hledající a seznámit s ní i své děti.

Ukázka z knihy

Příběh neznámé holčičky

Žila jedna malá holčička se svou maminkou a tatínkem. Ti se o ni starali, chránili ji a učili, že se musí ke všem lidem dobře chovat, slušně zdravit. Byla šťastná.

Až jednoho dne do jejich bytu vtrhla horda černých zloduchů z gestapa. Strašlivě řvali, tatínka bili a odvedli pryč.

Jí s maminkou nahnali do vagónu, v jakém se vozí dobytek. Jely mnoho hodin v zimě, namačkáni tak, že museli stát, bez jídla a pití. Podlaha byla plná moči a výkalů.

Když zastavili, za strašného řevu ji ti černí pánové vyrvali mamince z náručí a hodili na korbu náklaďáku spolu s dalšími dětmi.

Náklaďák zastavil u obrovské hořící jámy. Esesáci začali házet do jejích plamenů jedno živé dítě za druhým, až přišla řada na ni.

Obrovské plameny ji ožehnou, celá hoří. S nadlidskou silou se drápe ven. Dostane ránu do hlavy klackem a je konec.

Nečtěme pouze tyto řádky, ale prožívejme s touto holčičkou vše, co se s ní dělo. Představme si sebe nebo své děti v jejím postavení. Je možné vůbec takovou hrůzu a utrpení vylíčit nebo si představit, jak nás živé spalují plameny k smrti?

Takových holčiček a chlapečků byly za války statisíce. Nejenom v Březince. I v Českém Malíně a na Slovensku a na Moravě, na hranicích se Slovenskem umírali děti a ženy i muži upálením za živa. Němci je prostě nahnali do domů a pak zapálili.

Vraždění upalováním za živa Němci prováděli celou válku. Nebylo ničím výjimečným. V likvidačních koncentračních táborech se Němci často ani nezdržovali zabíjením vězňů v plynových komorách.

Hlady na kost vyhublé a nemohoucí vězně házeli ještě živé na rošty kremačních pecí a živé je spalovali.

Jedni z prvých, kteří byli upáleni za živa, byli obyvatelé Českého Malínu, kteří i z hlediska německého práva se vůbec ničeho nedopustili. Nevinné malé děti, jejich matky, těhotné ženy i muži byli nahnáni do svých domovů. Ty pak Němci zapálili a nechali své oběti v plamenech zahynout.

Ke konci války byla tato taktika vraždění používána ve velkém na slovenské a moravské vesnice v oblastech, kde operovali partyzáni.

Šetřením, kdo skutečně partyzány podporoval a kdo ne, se Němci nezdržovali. Obklíčili vesnici nebo osadu, ženy, děti i muže nahnali do domů, které pak zapálili.

Může se někdo divit, když po válce byla tato zvěrstva a mnohá další zveřejněna, že vzbudila obrovské rozhořčení?

Ač jsou mnozí příslušníci Wehrmachtu a SS, kteří se těchto strašlivých zločinů na nevinných obětech dopouštěli, dobře známí, k jejich potrestání nikdy nedošlo. Němci nevydávají k potrestání ani takové zločince.

A lidé, kteří toto vše účinně podporovali a poslouchali Hitlera až do konce války, se dnes nás opovažují soudit a napomínat a označovat nás: jste stejní jako my.

Z obsahu

• Obrazy z českých dějin
• Katolická nesmiřitelnost a nesnášenlivost
• „Zlaté Rakousko“
• Jak námi Rakušáci opovrhovali
• Česko – německá současnost
• Zásadní projev prezidenta republiky V. Klause 24. června 2012 v Ležácích o vztahu s Němci
• Jak Němci lžou
• Zvláštnosti dnešního německého myšlení