Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Kniha poučuje, jak buddhisté žili, což je užitečné. Těžiště buddhismu bylo v mnišství, které se značně liší od života křesťanských řeholníků v klášterech v době středověku. Zde je spíše jasná podobnost se životem pouštních otců v Egyptě v roce 400.

S laiky, s buddhisty žijícími jako hospodáři, se příliš nepočítalo. Nesměli například sami vykládat nauku.

Mnišský život nebyl jednoduchý. Byl omezován přemírou zákazů a příkazů, jejichž smysl uniká, jako je třeba zákaz pobytu v jeskyních a jim podobné.

Zásadní poznatek o buddhismu je zjevný: co Buddha doopravdy učil, nevíme. Rozdíly mezi buddhistickými školami jsou tak značné, že není možné rozhodnout, co je původní Buddhovo učení a co vzniklo dalším vývojem.

Kromě tradičních dvou větví velkého a malého povozu se asi v 7. století objevuje buddhistická tantra, vadžrajána, diamantový, třetí vůz. Na str. 184 V. Miltner uvádí, že pro tento tantrismus jsou typické 4 meditační otázky:

1. Kdo jsem - koham?, což je átmavičára

2. Odkud jsem přišel? To je hledání, kde naše Já vzniká.

3. Kam jdu? neboli kam směřujeme.

4. Proč jsem zde? neboli hledání smyslu naší existence.

To je potvrzení Mahárišiho názoru, že původní metodou buddhismu byla átmavičára, což je hledání našeho pravého Já. Tato praxe přímo vylučuje obrovský omyl některých buddhistů, kteří tvrdí, že Já – vědomí neexistuje.

Bylo by hrubým omylem pokoušet se získat odpovědi na tyto otázky pouze z rozumu, pouhým přemýšlením. Máme je, aniž bychom je neustále opakovali, si pokládat v utišené mysli do nitra a čekat odpověď jako osvícení beze slov.

Buddhisté vždy přikládali velký význam společenství, obci (sangha). Za nejhorší provinění pokládali rozbíjení jednoty společenství, a to plným právem. Sangha má být místem společné duchovní praxe. Pak obrovsky pomáhá všem členům. Rozbroje, nekázeň, nepřátelství a podobně tento přínos sanghy narušují, a proto jsou škodlivé.

Z tohoto pohledu je opravdu správné nastavit k políčku i druhou tvář nebo řekněme lépe, nereagovat, než rozdmýchávat nedorozumění. Hledisko spravedlnosti v těchto případech není nejvyšší. Tím je klid pro duchovní praxi.

Proto mniši neměli vyvolávat různice, hádky, pomlouvat druhé. Důraz se kladl na kázeň a poslušnost vůči představeným.

Právě dodržování těchto pravidel ve společenství je nesmírně důležité pro plnění jeho úkolu, ale současně i velmi obtížné zejména pro důraz na jedince, jaký je na něho kladen v západní kultuře.

I Ježíš a apoštolové si byli vědomi důležitosti duchovního společenství a klidu v něm. Je mým přesvědčením, že Ježíšův důraz na chování k druhým byl hlavně, i když nikoliv úplně, určen jako pravidlo pro život skupiny. Výroky o činění dobra nepříteli, o odpouštění „bratrovi“ a jim podobné jsou zásadní pro soudržnost skupiny.

Autor pojímá buddhismus značně rozumově, intelektuálně. O buddhistických soustředěních toho moc neví. Takové pojetí může svádět k představě, že rozumová úroveň tvoří základ buddhismu. To je samozřejmě nebezpečný omyl. Buddhismus také není náboženství bez Boha, jak by se mohlo zdát. Buddhovo jasné prohlášení: „Kdyby nebylo nestvořené, nebylo by nic stvořeného“, je jasné vyhlášení existence víry v Boha jako nestvořené skutečnosti, která je příčinou všeho stvořeného.

O zenu v knize nic nenalezneme. Jelikož se vymyká racionálnímu myšlení, autor, který chápe buddhismus přísně rozumově, není schopen o něm nic říci.

Myšlenka, že zen je právě určitou vzpourou proti jednostranné racionalitě, za jakou je buddhismus často vydáván, se přímo nabízí.

I s těmito výhradami stojí kniha za přečtení, protože nabízí mnohé dobré poučení, což jsou zejména pravidla pro chování buddhistických mnichů a požadavky na ně. Nejsou zdaleka lehké. Oč snazší ve srovnání s nimi a také srozumitelnější je stezka naše, aniž by byla proto méně účinná. Buďme proto za ni, za tuto milost, vděční.