Schopnosti, které trvale nepoužíváme, zakrňují a nakonec se ztrácí
Jiří Vacek
Všechny dovednosti, schopnosti, umění, činnosti, které používáme, se používáním upevňují, rozvíjejí a zdokonalují.
Platí i pravý opak: co nepoužíváme, tak se zeslabuje, zakrňuje, až dokonce zmizí. Pravidlo platí ve všech oblastech: tělesné, duševní i duchovní. Například zvířata, která zvolila způsob života ve tmě, těm zrak zakrňuje. Někteří jeskynní mloci například nevidí vůbec. I v oblasti duševní naše schopnost myslet zakrní, když se přestáváme namáhat s myšlením. To samé platí o paměti. Když ji necvičíme, slábne. Jestliže naše duševní schopnosti ve stáří ochabují, je to převážně proto, že je nepoužíváme a nikoliv stářím těla.
V duchovní oblasti jsme ztratili schopnost být si vědomi sebe, svého vědomí já jsem, protože jsme mu přestali věnovat pozornost a namířili jsme ji výhradně do ne-já. do světa, těla a mysli. Proto je tak obtížné se jako vědomí uvědomit, protože jsme tak nečinili, ale naopak jsme věnovali pozornost výhradně světu a egu.
Jediné řešení je se usilovně věnovat schopnosti obracení pozornosti na samo vědomí, neustále zkoušet obracet pozornost na pozorující vědomí v nás. Tím, že se takto snažíme, zákonitě tuto schopnost obnovíme. Čím víc a usilovněji se o to budeme snažit, tím dřív uspějeme. V tomto úsilí nesmíme povolit, protože neusilování není pouze zastavením pokroku, ale současně i oslabováním toho, co jsme již dosáhli.
Proto je na stezce tak důležité vytrvalé úsilí. Proto platí, co říká Ramana Maháriši: „Ti, co uspěli, vděčí za svůj úspěch vytrvalosti.“ Kdo vytrvá a věnuje se cele obracení pozornosti, nemůže neuspět. Úspěch je v tomto případě zákonitý a je jen otázka času, kdy se dostaví.
Samozřejmě, ne každé úsilí vede k našemu cíli, jímž je Bůh v nás, ale pouze takové, jehož podstatou je obracení pozornosti vědomí na naše vědomí pozorovatele, na vědomí Já jsem v nás.