Přítomnost boží v nás
Jiří Vacek
V každém z nás je Bůh přítomen a to více způsoby, které většinou neznáme a proto nevyužíváme.
Prvá a nejdůležitější přítomnost Boha v nás je jeho i naše vědomí Já jsem. Nikoliv jsem to či ono, tím či oním, ale ryzí Já jsem. To tvoří vědomý základ naší existence a víc – je jí samou.
Proto se správně říká, že vědomí Já jsem je naše pravé Já. Jelikož je soupodstatné s absolutním vědomím Já jsem, je jak naše, tak Boží. V něm se s Bohem vědomě sjednocujeme.
Bůh je v nás přítomen i jako láska, naše schopnost milovat. I naše láska je soupodstatná s láskou boží, je jeho částí a proto, když milujeme, vyjevujeme Boha a jsme s ním v jeho lásce zajedno.
Milovat proto máme na prvém místě samu lásku a nikoliv bytosti nebo svět. Milováním lásky milujeme Boha a ten v nás roste, sílí a samovolně z nás září i zevně.
Bez lásky k lásce samé s vědomím jejího božství nelze opravdu milovat ani druhé ani svět.
I obraz nebo, chceme-li, část Boží inteligentní moci se v člověku rovněž nachází. Je to jeho mysl a rozum, rozlišovací schopnost, moudrost.
Bůh je také jediným pravým dobrem, štěstím a blažeností, ánandou a proto je dárcem dobra, štěstí a blaženosti.
V člověku odpadlém od Boha je Bůh v těchto svých projevech a mohutnostech více či méně potlačen silami zla, které jsme my sami vytvořili.
Chceme-li být skutečně „bohové“, „obrazem Boha“, musíme tyto síly zla v sobě nikoliv potlačit – to je zlé a nesprávné, ale jednu po druhé v sobě objevit a rozpustit.
Čím více jich rozpustíme, tím víc se může Bůh v nás projevovat. Zvítězíme-li nad svým zlem úplně, co zbyde, je podstatně Bůh a božské. Pak se mluví o narození Boha v nás nebo přiléhavěji o jeho – našem vzkříšení.
Samozřejmě, Bůh v nás je vždy a stále Bohem, pouze mu bráníme v tom, aby se projevoval. Z pohledu bytosti vracející se k Bohu, mluvíme o vzkříšení Boha v nás. Pravda je, že pouze jsme odstranili překážky jeho působení a proto se mohl projevit. Ty jsou však natolik byť i relativně skutečné a silné, že nám Boha před námi zastírají a my jim v tom vydatně svým přitakáním zlu a světu pomáháme.
Kdo chce znát Boha v jeho plnosti, musí jej v sobě objevit a rozvinout celého ve všech jeho mohutnostech: ve vědomí Já jsem, v lásce, v tvořivé moci a inteligenci, v dobru i štěstí a blaženosti.
Jednostranný rozvoj Boha v nás je vždy neúplný a proto i nedostatečný. Nepřináší Boha celého, ale neúplného a neúplný, necelý Bůh není ani plně dobrý. Chybí mu to, co jsme z něho zanedbali a proto náš návrat do něho není úplný, což není dobré, ale zlé.
Takový stav neúplného spojení s Bohem je vždy vážným varováním, že o tento projev Boha nedbáme ani jej nechceme. To není pravá pokora, ale ve svých důsledcích zlo plodící nevědomost.