Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Všechna náboženství od těch nejstarších, například egyptského, mluví o posledním soudu, který čeká každého člověka po smrti jeho těla. Učí o něm i křesťanství. Do něho se bohužel vplížil omyl o nějakém hromadném soudu, který je spojen s koncem celého světa naráz. První křesťané byli dokonce přesvědčeni, že takový hromadný konec světa a soud nastane ještě v průběhu jejich života. Nenastal ani nenastane. Konec světa i poslední soud s ním spojený, je záležitostí každého jedince. Jakmile opustí tělo, končí i jeho svět, neboli nastává jeho konec, protože bez těla nikdo nemůže ani zakoušet jeho hmotný svět.

Současně s odložením těla vstupujeme do období, ve kterém se rozhoduje o našem příštím osudu neboli o našem novém zrození, což je právě onen soud. Co s námi bude po smrti, o tom rozhodují tři hlavní vlivy:

1) Stupeň poznání nebo nepoznání Sebe neboli Boha.

2) Dosažená čistota mysli, etická úroveň.

3) Karma, kterou jsme nejen vytvořili v tomto vtělení, ale i ta, kterou si neseme z předešlých životů a dosud jsme jí neodžili.

Protože období těsně po smrti, Tibeťané mluví o bardu, rozhoduje o našem osudu na velmi dlouhou dobu, jak v něm obstojíme, je nesmírně důležité. Takovou životní etapu nelze ponechat náhodě, ale je nezbytné učinit vše, abychom dosáhli zrodu v co možná nejvyšším světě nebo dokonce vysvobození, nirvány.

Pro tento účel tibetský buddhismus vytvořil způsob, říká se mu phowa a vyučuje se v kursech, který trvá 5 dní. Jeho úspěšné završení se rozpoznává podle otevřeného otvoru na vrcholku hlavy. Uvedený kurs, jak se tvrdí, zabezpečuje zrod ve vyšším světě, v buddhistické čisté zemi. V ní je možné dosáhnout poznání a vysvobození.

Phowa nepřináší ani poznání, tím méně nirvánu a vysvobození z nových zrodů. Pouze nás přemisťuje do čisté země, kde jsou podle tohoto učení příhodnější podmínky pro duchovní stezku. Z pohledu učení samotného Buddhy, který nás vyzývá k přímé stezce do nirvány, se proto jedná o určitou okliku a zdržení.

Buddha a všichni velcí mistři nás učí, že se máme snažit po celý život přímo o poznání a vysvobození. Rozhodně nás nevybízejí, abychom toto celoživotní úsilí zanedbali a spoléhali na phowu. Proč? Protože obstát v bardu není snadné. Nejsem osobně přesvědčen, že krátký kurs phowy zaručuje slibovaný úspěch. Jestliže je náš další osud, jak jsme uvedli, dán naším poznáním, čistotou mysli a karmou, není podle mého soudu možné pouhou technikou phowy nedostatek poznání, nečistou mysl a špatnou karmu přemoci.

Zejména kritické jsou pro bardo tyto posmrtné zkušenosti, jak vyplývá z článku „Bardo“, autor Lbpön Cečho  Rinpočhe, sešit Buddhismus dnes:

1) Ztráta tělesného vědomí a s ním i světa, způsobuje nepřipravenému šok a vrhá jej do zmateného stavu.

2) Nedostatek poznání původní mysli neboli Já, vede ke strachu z jeho zářivého světla. Mrtvý před ním utíká místo, aby se s ním spojil, a tak maří svou spásu.

3) Mysl mrtvého pod vlivem svých nečistot a nespásných sklonů je jimi ovládána a napadána a nedovoluje úsilí o spásu v tomto stavu.

4) Špatná karma se projevuje jako děsivé vidiny, které mrtvého straší tak, že před nimi hledá úkryt, a proto se rodí v nízkých až pekelných světech.

Tyto hlavní čtyři vlivy, které svou skutečnou mocí vedou ke zrodům ve světech, které jsou plné utrpení, není snadné přemoci a spoléhat na prodělaný kurz phowy je dosti odvážné.

Postavení toho, kdo celý život kráčel po duchovní stezce, je v posledním soudu neboli v bardu mnohem lepší. Stezka, pokud je správně prováděna, je z tohoto pohledu vědomou přípravou na smrt. Hledající ví, že jeho život v těle jednou zákonitě skončí a s ní i tento hmotný svět. Představa smrti těla a zmizení jeho světa jej proto neděsí. Navíc spoléhá na svůj duchovní ideál, ke kterému svou stezkou směřuje a oprávněně věří, že se mu od něho dostane pomoci. Jinak řečeno, nespoléhá přespříliš na sebe, že se mu nějakými více či méně technickými prostředky podaří úspěšně uniknout spravedlivému soudu, ale obrací se o pomoc a milost k Bohu, ve kterého věří. Toto spoléhání je oprávněné, pokud není, jak říkají křesťané, opovážlivé. Nelze vést špatný život s myšlenkou, že nám naše hříchy Bůh stejně odpustí. Právě toto spoléhání na Boha mně v technice phowy velmi chybí. I Buddha ví, že kdyby nebylo nezrozeného neboli toho, co běžně označujeme slovem Bůh, nebylo by nic zrozeného. Řečeno jinak: bez něho by neexistoval svět a jeho bytosti, a proto ani my. Ono nezrozené, které rodí tento svět, se bez pochyb umí postarat i o své stvoření za předpokladu, že se k němu skutečně obracíme. Připravovat se o  pomoc boží a spoléhat pouze na sebe, není rozhodně moudré ani v životě ani ve smrti.

V předchozí části článku jsme uvedli čtyři kritické zkušenosti, jimiž podle učitelů phowy prochází zemřelý a které mohou zdárný průběh barda nepříznivě ovlivnit. Vrátíme se k nim a posoudíme je z hlediska žáka přímé stezky poznání sebe.

1) Hledající ví, že není tělem, ale vědomím, které tělo oživuje. Také ví, že svět je pouze relativně skutečný a že každý má svůj svět. Již samo toto přesvědčení je v bardu velkou pomocí. Jestliže navíc žák dosáhl v průběhu své praxe rozlišení sebe, vědomí od těla a v meditacích se nořil do stavů vědomí bez těla i světa, pak jej „ztráta těla a jeho světa“ v bardu nejen nevystraší, ale setkává se s něčím, co zná. Šok se nekoná.

2) Pokud jsme dosáhli vytvoření světla alespoň nad hlavou nebo vědomí sebe si vědomého pozorovatele či přímo vědomí Já jsem, zářivé světlo naší podstaty, které se v bardu objevuje, nás nejen neděsí, ale je naší ochranou a příbytkem.

3) Polovinou stezky, je-li správně prováděna, je očista mysli nejen od všeho zlého, ale i od nespásných sklonů, které nás směřují svou skutečnou silou do nebožských světů. Jsme-li rozlišeni od všech myšlenek, citů, představ, tužeb a pouze je pozorujeme, můžeme je i ovládat včetně jejich rozpouštění a uplatníme tuto dovednost i v bardu , a proto nás hnutí mysli nepřemohou a neuškodí.

4) Poctivá a vytrvalá duchovní praxe zabraňuje vytváření nové nepříznivé karmy neboli příčin nových zrodů a rozpouští tu stávající. Ta není ničím jiným než příčinami, které, jelikož jsou energetické povahy, nesou příslušné následky. Jejich rozpouštění je ono křesťanské odpouštění hříchů. Neděje se naráz, ale postupně, jak se duchovně vyvíjíme. S trvalým – nejen dočasným – rozpuštěním ega a návratem k naší božské podstatě, jsou nám odpuštěny všechny hříchy neboli  celá příští karma, která by způsobila nový zrod v nebožském světě. Do konce tohoto pozemského života dobíhá pouze část karmy, která byla určena, aby v něm byla odžita.

Pohlédneme-li na bardo a phowu z pohledu, který byl vyložen, snadno zjistíme, že nejbezpečnější a nejjistější příprava na smrt těla a odchod z jeho světa, je celoživotní duchovní praxe. Nejlepší phowa je úsilí směřující k poznání Boha v nás.Toho a jeho spravedlnost nelze ošidit. Osobně se nemohu zbavit dojmu, že phowa, alespoň pro některé duchoborce, takovým více či méně vědomým pokusem je. Právě proto nemá velkou naději na úspěch. Kdo žije celý život s egem ve světě a myslí si, že vše snadno napraví nějakým rychlokurzem, velmi se mýlí.