O pádech
Jiří Vacek
Představa, že každý, kdo je na stezce, je dobrý, duchovní a blíží se Bohu, je všeobecně neodůvodněná. Petr Klíma výstižně říkal: „Světský člověk je zamrzlá žumpa, duchovní člověk je žumpa rozmrzlá.“ On to říkal peprněji, ale tvrzení je výstižné.
Všichni obyvatelé této země se na ní ocitli, protože ze své svobodné vůle se odvrátili od Boha a ztratili s ním spojení. V důsledku toho se v nich vytvořilo nepravé já, ego. Ztratili své pravé Já, božské vědomí Já jsem a nahradili je ztotožněním s tělem a s myslí, které vytváří nepravé já.
Tím se dopustili provinění, hříchu proti své božské podstatě, hříchu proti Duchu svatému neboli božímu. To je základní podstata pádu, která trvá tak dlouho, dokud není napravena rozpuštěním nepravého já, padlého Adama.
Takže dokud není dosaženo rozpuštění ega a poznání Já, stále nejen nejsme dobří, tím méně duchovní, ale jsme zlí a ve stavu pádu. Nemáme proto ani ten nejmenší důvod ke spokojenosti se sebou, ale naopak k obrovské pokoře, jejímž základem je poznání našeho hříchu a žalostného stavu.
K tomuto základnímu našemu nedostatku musíme ještě připočíst obsah té žumpy v nás, což není nic jiného než souhrn našich zlých a hlavně od Boha směřujících sil, které nás plně ovládají.
Zdůrazněme silovou, energetickou podstatu našeho pádu. Je tvořen skutečnými silami a jako s takovými s nimi musíme zacházet. Pokud se chceme vymanit z jejich vlivu, musíme pochopit právě toto: jejich energetickou podstatu a hlavně zákonitost, která jim vládne. Teprve pochopením a hlavně využitím této zákonitosti, můžeme se s těmito silami zla s úspěchem utkat.
Naše postavení určuje:
1) Prvotní hřích, nevědomost, ego.
2) Síly zla a hlavně ty nepřátelské Bohu.
Rozumějme dobře: největším zlem je samo ego a po něm hned síly, které jsou Bohu nepřátelské a proto nás i Bohu vzdalují. Říká se jim také síly odstředivé.
Tyto odstředivé a zlé síly mohou být jak činné, právě působící, ale také se mohou nacházet v zárodečném, neprojeveném stavu, což je vlastně naše karma. Kromě těchto sil zla jsou v nás i v určitém poměru přítomny i síly dobra a směřující k Bohu.
To, že se někdo vydá na stezku, je umožněno tím, že uvedené síly zla jsou po určitou dobu oslabeny a síly směřující k Bohu dočasně převládají, což nám umožňuje nástup stezky k Bohu a pokračování na ní. Není to tak, že bychom se zbavili všech sil Bohu nepřátelských, očistili se od nich, ale že trvají, ale jsou pouze dočasně oslabeny.
Základní zlo, jímž je ego. zůstává a nejen zůstává, ale veškerou svou mocí se snaží nás ze stezky odvést. Když síly zla zesílí a převládnou nad silami dostředivými, směřujícími k Bohu, přemohou síly dostředivé a stezku opouštíme. To je druhý pád. Jakýsi pád v pádu.
V něm závisí jen na nás, zda se včas vzchopíme a vrátíme se na stezku nebo nikoliv. Opuštěním stezky se rázem ocitáme doslova v ohrožení života, nikoliv zevního, ale vnitřního, což je mnohem horší.
Práci na stezce mystici někdy přirovnávají k výrobě vína. V bibli je například prací na vinici míněna vnitřní práce na sobě, neboli duchovní stezka. Na výrobě vína – počínaje péčí o samu vinici, lze mnohé pokazit a následně napravit, ale pokud se do kvašení hroznové šťávy dostanou nečistoty, kvašení se zvrtne a výsledkem je nikoliv víno, ale ocet. Z toho již nikdo víno neudělá. Tato změna je nevratná a nenapravitelná; určitě v tomto vtělení.
Obdobně může skončit pád na stezce, pokud se včas nezbavíme nečistot a zla v nás a sklonů nepřátelských Bohu. Nejen ztratíme cestu k Bohu, ale staneme se ďáblem, bytostí trvale nepřátelskou všemu, co vede k Bohu a pochází z něho. Kdo je schopen správně rozlišovat, snadno takové jevy rozpozná v osobách našich nepřátel.
Osudem takových „padlých andělů“ je nikdy nekončící zlo, nesvoboda a utrpení ze „vzpoury“ proti Bohu. Ztrácejí nejen všechnu naději na vysvobození z tohoto nebožského světa, ale jsou doslova prokleti zlem, které se jich zmocnilo a ničí je v souladu se svou podstatou.
Toto strašlivé nebezpečí číhá na každého, kdo vstupuje na stezku, používá duchovní postupy, ale nedbá na očistu, nerozlišuje, neovládá mysl, nepěstuje pokoru a spoléhání na Boha a myslí si, že dosáhne nějakého prospěchu. Hledající se v těchto případech neopírá o Boha, ale slouží potřebám ega. Proto i v egu, v jeho moci, končí.
Proto neustále a často marně upozorňuji na nebezpečí průběhu očisty na stezce. Duchovní postupy jsou zejména na počátku stezky očistné. Různá cvičení a meditace probouzejí naše zlé a od Boha směřující sklony a ty se hrnou do vědomí. Kdo nespočívá v pozorovateli a z něho nenazírá výtvory své mysli jako předměty které nejsou on, ale propůjčuje jim své vědomí a mysl a přijímá je za své, jako spravedlivé, oprávněné a podobně, toho se tyto nečistoty zmocní a odvedou ze stezky. Pak padáme nikoliv obrazně, ale doslova do moci sil zla a nepřátelských Bohu.
Z hlediska Boha a stezky jsou jakákoliv namíření pozornosti vědomí a každá jednotlivá myšlenka a cit, které nesměřují k Bohu, zlem a posilou již přítomných a v nás působících nebožských vlivů. Přesně toto říká Ramana Maháriši: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru.“ Tento výrok musíme brát doslova a s plnou vážností.
Řečeno obecně: kdo právě teď a neustále nevede pozornost svého vědomí k Bohu a nevytváří tvořivé síly přátelské Bohu, ten posiluje v sobě Bohu nepřátelské ego a síly, které nás poutají do nebožského světa a vzdalují Bohu.
Vzájemný poměr sil dostředivých a odstředivých, které působí v našem nitru, ve vztahu k egu určuje, zda se právě i celkově Bohu blížíme nebo nikoliv.
Proto je tak nesmírně důležité objevit sebe v pozorujícím vědomí, zůstávat v něm trvale, rozlišovat se od všech výtvorů mysli jako od ne-já a posuzovat z hlediska nauky každý výtvor mysli, každou myšlenku, cit, představu a v souladu s tím s nimi zacházet.
Jakákoliv shovívavost k výtvorům naší mysli, všechny představy o naší duchovnosti, dobrotě a jim podobné a hlavně přesvědčení, že za všechno zlo mohou výhradně druzí, je již samo o sobě pádem a vítězství zla nad námi.
V tomto směru jsou pro hledající smrtelně nebezpečné vždy samozřejmě spravedlivé a oprávněné kritiky mistra, který za nás vyklízí žumpy plné našich výkalů. Jednou jsem to přímo viděl ve snu: ze společné toalety jsem odvážel plný náklaďák fekálií. Dá nám přímou stezku ke spáse, vede nás po ní a my se mu za vše, když klesá pod křížem, který na sebe vzal, ještě odměníme odsudky typu: „Má málo lásky, moc kritizuje“ a podobně.
Ego ve stavu hříchu, ve kterém doslova vraždí Boha v sobě, kritizuje ty, co ego rozpustili a žijí s Bohem. Horší a větší pýcha se jen obtížně hledá. A to vše ego dělá se skutečně bohorovnou jistotou, že dobře činí.
Ano, činí, ale tomu nebožskému v sobě. Takový hledající od sebe odvrací mistra a tím si i uzavírá příliv milosti, který jeho prostřednictvím dostává. Právě zde je nejjasněji vidět potřeba pokory. Jen ta nás účinně brání před smrtelným zlem a hříchem pýchy. Proto ji skutečně praví mistři tak vyzdvihují a z její potřeby nevyjímají ani sebe.
Ne juchání: „Já jsem TO, já žiji v jednotě,“ ale „Neustále pokorně spočívám u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen.“ Vše ostatní je jen faleš a ďábelské lsti. Opravdu ďábelské.
Všechny potíže, které na stezce máme, neúspěchy a nezdary jsou prakticky vždy výsledkem nesprávně a nedostatečně prováděné očisty a malé nebo žádné pokory.
Před pádem nejsou chráněni ani mistři, kteří rozpustili ego, protože i jim zůstává určitá část nečistot neboli sil zla, které je vzdalují Bohu, i když z lidského, ale nikoliv božského pohledu se jedná o neškodné nebo dokonce chvályhodné sklony.
Nic, skutečně nic, nesmí odvádět naši pozornost od Boha a to ani na malou chvilku a veškerá činnost a nejen myšlení se musí odehrávat na základě vědomí Boha nejméně ve vědomí sebe si vědomého pozorovatele. Proto je jeho rychlé uvědomění tak důležité. Je projevem toho božského v nás. Nejsme-li alespoň od všeho rozlišenými, sebe si vědomými pozorovateli, děláme lokavičáru a egovičáru. I když zachraňujeme zevní životy, pokud nebdíme v Bohu, zabíjíme život božský, Boha v nás. Před Bohem nemá nikdy nic přednost.