O boží lásce
Jiří Vacek
Někteří lidé se stále ujišťují, že nás – rozuměj je – Bůh miluje. Dokonce zpívají: „Nic nežádáme, jenom to samé, aby nás Pán Bůh miloval, miloval…“ Vzápětí se prozrazují: „Aby nám hříchy odpustil, nebe dal.“ Chtějí boží lásku, odpouštění hříchů a nebe. Není toho málo. Co oni sami dají Bohu, o tom řeč není.
Miluje nás Bůh opravdu? Nemůže nemilovat, protože je láska, ale miluje asi tak, jako slunce září na všechny, pokud se před ním neskrývají ve stínu nebo dokonce ve sklepě bez oken. Boží láska je jako slunce: nerozlišuje jako ono, na co či na koho září.
O boží lásku mít strach nemusíme, v jejím případě se strachujeme zbytečně. Je s podivem, že se nestrachujeme o sebe: Jsme boží lásky hodni? Chováme se tak, abychom si ji alespoň trochu zasloužili? A ještě lépe: jelikož je Bůh láska a proto stále lásku vyzařuje, otevíráme se jeho lásce, abychom ji mohli přijmout?
A hlavně: milujeme my sami Boha tak, aby mohl naši lásku opětovat? Kdo sám Boha nemiluje, nemůže ani boží lásku přijímat, protože právě naše láska způsobuje, že se Bohu – lásce otevíráme a přijímáme ji nikoliv zevně, ale vnitřně, v Duchu.
Nestrachujme se proto o boží lásku, ale o tu svou. Milujme Boha ze všech sil, a čím víc jej budeme milovat, tím víc budeme mít i jeho lásky. Není to tak, že by nám Bůh svou lásku odměřoval, ale jsme to my sami, kteří ji přijímáme v té míře, jak my sami Boha milujeme a to pro něho samého a nikoliv pro jeho dary.