Nevíra a víra
Jiří Vacek
Nevíra je stejně mocná síla jako víra, ale působí nežádoucím směrem. Snižuje působení víry.
Pod mocí nevíry se něco stává nemožné a nemoci nevyléčitelné. Aby víra mohla působit, musí být silnější než nevíra.
Základem nevíry je nevíra v existenci něčeho, co nás přesahuje neboli v Boha. Proto je tak důležitá naše víra v Boha pro šťastný život: nevěříme v něj ani v jeho dary a proto šťastně nežijeme.
Víra i nevíra jsou vždy naše a záleží jen na nás, co si z těch dvou zvolíme.
Pokud chceme cokoliv dosáhnout, je zásadní, abychom odstranili nevíru, že to není možné. To je překážka, která účinně brání naplnění očekávání víry.
Největší překážka dobra je nevíra v Boha a v jeho moc a spravedlivou zákonitost. Proto prvým cílem působení zlých sil v nás je odstranit a zničit naši víru v Boha jako v absolutní dobro.
Nevíra v Boha je strašlivá nesvoboda, která nás vylučuje z života v jediném dobru, jaké existuje a vrhá nás do zla nevíry.
Základní víra je víra nebo nevíra v Boha. Ostatní víry se od ní odvíjejí. Kdo nevěří v Boha a hlavně mu nedůvěřuje, nemá se oč opřít ani k čemu se uchýlit pod ochranu.
Nevíra i víra jsou stejné podstaty. V tomto smyslu není mezi nimi rozdílu. Věřím-li v uzdravení, víra má mě uzdraví. Když nevěřím, že se uzdravím, má nevíra způsobí, že nemoci podlehnu.
Víra i nevíra je tak jediná tvořivá moc boží, tvořivá moc vědomí Já jsem. Liší se od sebe svým zaměřením a využíváním, nikoliv svou podstatou.
Tuto tvořivou moc vědomí Já jsem využívá jak jedinec, tak Bůh Já jsem, každý úměrně svému postavení. K tomu slouží výstup k Otci neboli realizace brahman, která spojuje osobní s tím, co je přesahuje. Pro dobré výsledky je podstatné, aby jedinci tuto moc využívali v souladu s vůlí vědomí Já jsem. K vytváření této shody slouží odevzdanost do božské vůle Já jsem. Nejedná se pouze o poslušnost této vůli, ale o trvalé sladění jejich působení v lásce a moudrosti boží.
To je možné plně dosáhnout pouze tehdy, když v jedinci působí stejné vědomí Já jsem jako v Bohu. Jinými slovy. Plnit vůli Boží mohou plně pouze ti, kteří objevili svůj základ bytosti, jímž je vědomí Já jsem a trvale v něm žijí.
Každá moc a síla ve svém klidovém stavu jsou nestranné a nezaujaté. Dobré či zlé se stávají tím, jak a k čemu je používáme, zda v lásce nebo v nelásce. Láska nebo neláska je proto vždy i naším spravedlivým soudcem. Kde není láska, je neláska, ze které povstává všechno zlé se svým utrpením a bolestí.
Největší zlo, bolest a utrpení je již sám stav, ve kterém odmítnutím lásky nám vládne neláska, což je jen jiné pojmenování života bez Boha, lásky.
Veškeré zlo v nás i kolem nás povstává z neochoty milovat. Jedině láska ve své trojjediné podobě nás spolehlivě chrání před veškerým zlem a jeho mocí. Zlo v lásce nemůže existovat.
Pravé odpuštění našich hříchů není nic jiného, než „u-puštění“ od používání naší moci pro dosažení zlých a nedobrých cílů.
Při tom vždy platí: když není něco dobré, je to vždy zlé.
Ze zákonitosti síly platí: co doopravdy chci, to i mohu, pokud věřím v moc víry, která není něco mimo nás, ale je vždy v nás a naše.
Bolest a utrpení jsou zlo, které svou mocí nad námi nám brání žít šťastný život v Bohu. Jejich trpělivé snášení nás vrhá do stavu moci zla nad námi bez Boha.
Nevíra v naši moc a sílu je proto zákonitě zdrojem naší bezmoci a moci zla nad námi.
Jediné řešení je proto pravá víra v Boha nebo alespoň v nás samotné. Nejsme bezmocní, ale všeho schopni, mocní, pokud správně věříme.
Musíme však dobře chápat, že naše moc nespočívá v naší všemocnosti, ale v lásce s jakou ji uplatňujeme a to ve vědomí Já jsem.