Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

„Mysl je podivuhodná síla Já“, říká Ramana Maháriši a dodává: „Vraťte ji do Já“.

Do nevědomosti a pokleslého stavu bez Boha upadla lidská bytost jako celek. Naše mysl včetně její rozlišovací a poznávací schopnosti, které říkáme rozum, upadla do nevědomosti. Jejím důsledkem je větší či menší neschopnost správného myšlení.

Mysl ega, která, jak říkám „přitakala zlu“, nejen není schopna myslet správně, ale vidí vše nesprávně, obráceně a zvráceně. Bůh pro ni buď neexistuje nebo jej chápe zvráceně. Zlo je pro ni dobro a dobro je zlo. Zlo se vyplácí, je ospravedlnitelné. Taková mysl není schopna správného myšlení, protože vše posuzuje pohledem zla a jeho prospěchu.

Proto, dokud taková mysl neprohlédne samu škodlivost svého způsobu myšlení pro ni samotnou, není schopna myslet správně prostě proto, že k tomu nemá ochotu.

Bytosti, které žijí v egu, ale zbavili se „přitakání zlu“, jsou schopni myslet správně v té míře, v jaké se zbavili zlých sklonů, a jak se blíží k Bohu. I oni se často mýlí z nejrůznějších důvodů. Měli by se proto ve vlastním zájmu učit správně myslet. Proč, by mělo být každému hledajícímu zřejmé.

Myšlenky, což jsou i naše názory a představy o Bohu, o pravém štěstí, lásce a dobru, nejsou pouze nezávaznými názory, ale skutečnými tvořivými silami, které mají opravdovou moc. Poutají nás k sobě, nutí nás je následovat, a tak předurčují náš osud.

Názorných příkladů, které dokládají tato tvrzení, můžeme vidět kolem sebe bezpočet. Německý voják, který spolu s tisíci dalších umírá u Stalingradu zimou a hladem, je výsledkem přesvědčení, které jim podstrčil Hitler, který sám seděl v teple a v bezpečí svého bunkru s plným žaludkem.

Komunista, kterého jeho vlastní straníci věšeli, ač nedělal nic jiného, než jí věrně sloužil, je obdobnou obětí.

Světci a mudrci, kteří přijali přesvědčení o existenci boží a návratu do Boha, jsou svědectvím opačným.

Správně myslet, to jest pravdivě, je, jak vidíme z těchto příkladů, nesmírně důležité. Ježíšovo: „Poznejte pravdu, pravda vás osvobodí“, platí plně a beze zbytku. Také platí, jak je u takových výroků časté, i opak. Kdo nezná pravdu a jedná pod vlivem nepravdy, je nesvobodným otrokem. Pravdu je nezbytné hledat a zkoumat, chceme-li být svobodní. Jelikož pravda v absolutním smyslu je Bůh – Já jsem, vědomí Já jsem je pravda. Hledání pravdy je postup, který končí nalezením Boha, Já jsem.

Dokud není nalezen Bůh, nikdy pravdu plně neznáme a znát nemůžeme. V nejlepším můžeme mít více či méně pravdivé názory na pravdu, ale ty nikdy nejsou Pravdou samou. Jen ten, kdo pravdu přímo poznal jako Boha, může se o Bohu vyjadřovat správně, to jest pravdivě, ale jeho vyjádření nikdy není samotnou pravdou, ale vždy jen názorem na ní. Ten je vždy ovlivněn myslí, která o Bohu podává svědectví. I když  její zkušenost Boha může být, a dokonce je pravá, nikdy není úplná, vyčerpávající a absolutní. Pokud se do těchto názorů mísí nesprávné a omezené představy o Bohu, ve kterých byl dotyčný vychován, zkresluje své líčení zkušenosti Boha skrze ně. Zejména křesťané se těchto představ jen velmi zřídka dokáží vzdát. Příklady nalezneme i u dnešních katolických světců, jako je Faustyna Kowalská či otec Pio.

Kdo nemyslí správně a v pravdě, je otrokem svých nesprávných názorů a nepravd. Ať jsou jeho vlastními výtvory nebo převzatými názory, je jimi znesvobodňován oživující silou pozornosti jeho vědomí a tvořivé moci mysli. Jsme skutečně a doslova uvězněni v žaláři, jehož zdi jsou postaveny z tvořivých sil naší vlastní mysli. Čím víc těchto nesprávných názorů chováme, čím víc jim věříme a čím déle je chováme, tím je toto vězení pevnější, a tím víc jsme i nesvobodnější. To není nadsázka, metafora, ale holá skutečnost. Nakonec jsme se svou nepravdou tak srostlí, že se dokonce obáváme i pravdy, která ji rozbíjí, a dokonce i hlasatele pravdy nenávidíme. Nepravdu bráníme jako svou pravdu a pravdu vnímáme jako nebezpečné zlo. Tím se sami utvrzujeme v moci zla a nepravdy. Kdo nemá rád pravdu, jaká je, i když  pro naši oblibu nepravdy nás bolí, ubližuje sám sobě.

Pravda je vždy dobrá i zdravá a pokud se jí bráníme a odmítáme ji, vždy si škodíme zlem, které v sobě chováme, a které se jí brání.

V následujícím uvádím některé důležité předpoklady a zásady správného myšlení. Logika, věda o zákonech správného myšlení, její znalost, je důležitá, ale není nejdůležitější. I když  logiku ovládáme, snadno se můžeme stát obětí zejména citových zaujetí, které nám zabrání ji správně použít. O vlivu zla, které zastírá rozum tak, že vidíme vše obráceně jeho očima, jsme již pojednali.

Varujme se toho, co se označuje jako zatvrdlost mysli. Opusťme veškeré představy typu „již vím vše a naprosto správně a víc vědět nepotřebuji“. Kdo myslí tímto způsobem, ocitá se v zatuchlých a stojatých vodách svých nepravd, předsudků a zaujatostí, ve kterých mysl zahnívá místo, aby žila v občerstvujících vodách Ducha svatého. Kdo chce pravdu, musí se neustále a vytrvale obracet k Duchu pravdy, což je Duch svatý či boží. Prosme jej stále, aby nás vedl, učil a poučoval o pravdě a zbavoval všeho, co jí není. Jen tak máme zajištěno, že se zbavíme svých omylů a naše názory, naše mysl bude čím dále tím víc zrcadlit čistěji samého Ducha pravdy.