Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Paní „Zopot“ mně poslala uvedený článek s tím, že jde o jiný pohled na problematiku učitel – žák.

J. Krišnamurti je zvláštní. Vystupuje jako neomylná duchovní autorita neboli guru a současně všechny mistry jako nepravé odsuzuje. Podobně posuzuje i další duchovní poučení. Všimněme si, že nic nedokazuje, ale prostě tvrdí: je to tak, jak říkám. Tvrdí, že se máme osvobodit od všech názorů. Co nám však nabízí, jsou pouze jeho vlastní a nezdůvodněné názory. Měnit jeden názor za druhý zdaleka není svoboda. Ta v názorech nevězí, ale ve svobodě od ega.

Odkud J. Krišnamurti bere ten tak jasně vyjadřovaný názor o své neomylnosti? Patrně ze svého mládí. Byl vychováván s tím, že je již od narození předurčen být duchovním velikánem srovnatelný s Kristem. Zdá se, že toto přesvědčení přijal plně za své a nikdy o něm nezapochyboval.

Jeho odpor k mistrům lze také vystopovat do jeho mládí. Je známo, že v dospívání měl velké spory se svými vychovateli, což byli tehdejší teosofičtí mistři. Své zkušenosti s nimi naprosto zcela neoprávněně vztáhl na všechny mistry minulé i současné, včetně spasitelů.

Článek shrnuje základy jeho učení, je proto poučné jeho tvrzení rozebrat.

Tvrzení, že „otázku pravdy nemohou zodpovědět knihy, kněží, filosofové či spasitelé“,  je jen polopravda. Pravdu o Sobě v knihách sice nenalezneme, ale pokyny k jejímu nalezení, jak si při jejím hledání počínat, ano.

Krišnamurti tvrdí, že nás chce osvobodit ze všech nesprávných duchovních názorů. Když však jeho tvrzení domyslíme, z celé duchovní oblasti nic nezbyde: duchovní spisy mistr, stezka. To vše je špatné a k ničemu. Co je pak podle něho  tato svoboda? Cituji: „Svoboda existuje jen tehdy, nejsem-li ve svém nitru zmatený a nejsem-li psychologicky a nábožensky polapen v žádné pasti. Chápete?“ Pastí pro něho je vše duchovní, všichni guruové i spasitelé. Proč se do nich nepočítá sám, ale sugeruje nám, že jen on jediný a  ani spasitelé neučí správně? Proč by měl být výjimkou? Hlásaná názorová svoboda je ve skutečnosti nesvobodou ega a jeho uvězněním v těle a světě.

Komu vlastně jsou jeho slova určena? Hledajícím neboli egům, která tonou v nevědomosti o sobě, neznají svou podstatu, jsou nesvobodní, protože se ztotožňují s tělem a se svou myslí a proto trpí.

On však nevidí nesvobodu v egu ani neučí, jak je rozpustit, ale tvrdí, že naše svoboda je v názoru, že nesmíme mít žádný názor.

Podle něho například: „Neexistuje metoda sebepoznání!“ Ale ona existuje a je jí átmavičára, kterou učí jeden ze všech jím tolik opovrhovaných mistrů Ramana Maháriši. Mohu naprosto a nepochybně potvrdit, že tato metoda nejen existuje, ale je-li správně a vytrvale prováděna, přináší poznání sebe. To není jen má zkušenost, ale i mých přátel a vůbec všech hledajících na celém světě, kteří se stezkou átmavičáry ubírají.

Krišnamurti v tomto svém tvrzení ze své mistrovské autority přímo lže a co je horší, odvrací hledající od správné cesty.

Pokud mluví obecně o všech mistrech jako o tyranech – cituji: „Vztah mistr – žák je vzájemné využívání … je to vykořisťování…. Mistři jsou tyrani, protože touží po moci, pozici a pouze oni vědí, ostatní nikoliv….“, pak to není nic jiného než obyčejné ošklivé pomluvy, do kterých zahrnuje například i Ježíše, Rámakrišnu, Ramanu Mahárišiho a další.

Pro mé kritiky je příznačné, že tyto pomluvy, které Krišnamurti bez omezení šíří, nikoho nepobuřují. Když naopak kritizuji věcně jeho nesprávné názory na duchovní stezku, jsem hned ostouzen a odsouzen.

Znovu zdůrazňuji, že jako ve všech podobných případech se nevyjadřuji k duchovnímu dosažení kritizovaných, ale pouze k jejich tvrzení a to naprosto věcně a konkrétně.

Krišnamurti si počíná přesně opačně: užívá polopravd i nepravd a naprosto neoprávněně generalizuje, aniž by cokoliv dokazoval: všechny názory jsou špatné, jen ten jeho je správný, duchovní stezka neexistuje, a proto  je i úsilí zbytečné. Mistři jsou pak tyrani a vykořisťovatelé a tvrdí, že mají poznání a druhým je upírají.

Co je také pro Krišnamurtiho příznačné: ani slovo o Bohu a jeho pomoci. Nechává člověka na pospas jeho egu samotného, což je podle něho cílem.

O mistrech vypovídá poučka o stromu a jeho plodech. Mistři jsou tyrani, jak tvrdí, ale i on měl své žáky, které vedl pouze vštěpováním svých názorů. Jelikož duchovní praxe, metody podle něho neexistují, nedal žákům nic jiného než své negativní náhledy na vše duchovní. Dokud žil, jeho výklady o Pravdě žáky uspokojovaly. S jeho odchodem ze světa zmizelo i toto uspokojení žáků a pro jednou zjistili, že nemají doslova nic. Krásné řeči nejsou totéž co Pravda. Na to Krišnamurti ve svých odsudcích nějak zapomněl. Není to proto, že si o sobě myslel, že je výjimkou ze všech svých tvrzení? Odkud to vím? Z knih Lamy O. Nydahla, který se s jeho žáky v Americe setkal. Jak říká: „Dalo mi to velkou práci je přesvědčit, že také musí něco dělat“.

Tak to jsou plody mistra, který zatratil vše: knihy, metody i mistra, vyjímaje sama sebe.

Moji nepřátelé mne lživě obviňují, že kritizuji všechny mistry. Pravda je, že kritizuji výroky nebo i činy některých mistrů, které zřejmě odporují všeobecně platným názorům o duchovní praxi: tvrzení o zbytečnosti úsilí, božskosti ega, zaplétání do světa nebo členství ve zločinecké organizaci, komunistické straně. Nikdy nekritizuji jejich samotné mistrovství.

Jak je zřejmé ten, kdo skutečně kritizuje celou duchovní praxi a všechny mistry bez rozdílů a nejen je kritizuje, ale přímo odsuzuje jako tyrany a vykořisťovatele, je J. Krišnamurti. Ti, kteří jej za toto počínání obdivují a rozčilují se nad kritikou jeho tvrzení, jsou s ním myšlenkově spřízněni. Jak mohou dopadnout, jsem ukázal.

Pozn. redakce: článek J. Krišnamurtiho "Tajomstvo guruov" naleznete zde:
hhttp://www.jiddu-krishnamurti.estranky.cz/clanky/tajomstvo-guruov.html