Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pokud se v józe mluví o nevědomosti, není jí pouhá neznalost mysli, ale neuvědomování si naší božské podstaty. Je totéž, co křesťané nazývají hříchem proti Duchu svatému neboli prvotní hřích. Tato nevědomost, která vytváří ego, naše nepravé Já, křesťané mluví o padlém Adamovi, má dvě složky.

Prvou je ztotožnění toho, co jsme, naší božské podstaty s tím, co nejsme, s tělem a s myslí. Druhou je zapomenutí toho, co jsme, neuvědomování si ryzího vědomí Já jsem, átman, Krista v nás. Nevědomost mysli je druhotná, nevědomost vědomí je prvotní. Ztotožnění s tělem a s myslí je příčinou toho, že jsme přesvědčeni "jsem tělo a mysl". Zdůrazněme znovu, že ego není pouhá myšlenka "jsem tělo a mysl", ale ztotožnění vědomí s tělem a s myslí.

Právě proto k odstranění ega nestačí pouhé byť i správné a nezbytné přesvědčení "nejsem tělo ani mysl". Musíme nejprve rozpustit samu totožnost s tělem a s myslí, která toto přesvědčení vytváří a obnovit vědomí svého božství. Tento úkol je možné řešit pouze vědomím a ve vědomí a nikoliv myslí a v mysli. Správně vedená mysl nám tento úkol pouze usnadňuje.

Jak bylo vyloženo, nevědomost, která je nevědomostí o našem vědomí, má dvě složky, které musíme rozpouštět postupně jednu za druhou. Platí pravidlo: Nejdřív musím rozpustit ztotožnění s tím, co nejsem, abych se mohl uvědomit takový, jaký jsem.

Rozvedeno: nejprve je nezbytné rozpustit ztotožnění s tělem a s myslí a teprve pak si mohu uvědomit své pravé Já, vědomí Já jsem. Dokud jsem vědomím ztotožněn s tělem, je v něm nevědomě pohlceno, a proto si je - sebe - nemohu uvědomit, dokud je od těla nerozliším.

Oba kroky se dějí ve vědomí pomocí správně vedené pozornosti nás, vědomí. Pomocí postoje sebe si vědomého pozorovatele se nejprve rozlišíme od všeho, co můžeme pozorovat s pochopením: "Co pozoruji, nejsem Já, ale pozorovaný předmět, Já jsem vědomí, které je pozoruje". Pozorovaným předmětem pro náš účel je naše tělo a všechny výtvory mysli. Popsaným vytrvalým pozorováním dosáhneme skutečného vytažení vědomí z pozorovaného těla a mysli a přímé uvědomění ve vědomí, že nejsme ani tělem ani myslí. Tento stav netotožnosti s tělem a s myslí se musí stát naším trvalým, přirozeným stavem. Jako jsme dřív žili v totožnosti s tělem a s myslí, nyní žijeme vědomě, že jimi nejsme. Zvyk ztotožňovat se s tělem a s myslí nelze rozpustit naráz, ale pouze bdělým a trvalým celodenním úsilím. Pouze dočasná, přerušovaná zkušenost nestačí!

Poznání toho, co jsme, se pak dosahuje na základě vědomí, že nejsme tělem ani myslí, ale sebe si vědomým pozorujícím vědomím. Přestaneme cokoliv předmětného si uvědomovat, odvrátíme pozornost vědomí od všeho pozorovatelného a obrátíme pozornost výhradně na ryzí existenci pozorovatele, na vědomí Já jsem vědomí Já jsem. Jinými slovy: počneme si uvědomovat sami sebou vědomím, že jsme vědomí, že existujeme v sebe si vědomém vědomí. Tím docílíme přímého prožitku ve vědomí, že jsme vědomí, že existujeme jako vědomí; že naším bytím je vědomí.

Tuto zkušenost budeme opět zákonitě často ztrácet. Stezka vede dále neustálým obnovováním tohoto poznání sebe ve vědomí, až se stane naším přirozeným stavem. Teprve pak je nevědomost odstraněna a dosaženo trvalého poznání Sebe: "Já jsem ten, kterýž jsem, vědomí Já jsem".