Cesta k vysvobození
Jiří Vacek
Před mocnými vlivy světa, těla i naší mysli nás důsledně chrání výhradně jejich zpředmětnění z pohledu sebe si vědomého vše pozorujícího vědomí, které ví, že není ničím, co pozoruje.
Tento odstup, pozorující vědomí – pozorované předměty neboli ne-já, je nezbytné udržovat trvale.
Zpředmětnění světa, těla a mysli z pozorovatele je základem každé snahy o vysvobození z nebožského světa a projevu vůbec, má-li být úspěšná.
Naproti tomu nevědomé pohlcení vědomí působením jeho pozornosti v uvědomovaných předmětech vytváří nesvobodu, která vede k opakovaným zrodům v projevu.
V obou stavech se společně uplatňuje jak zákon oživující moci vědomí, tak zákon příčiny a následku. V rámci těchto zákonů působí naprosto reálné síly, které mají svoji velikost i náplň a které se snaží uskutečnit v zevním světě úměrně své moci, která je dána jejich velikostí.
To, že tyto síly nejsou vidět, neznamená, že neexistují. Jsme-li jen trochu pozorní, můžeme jejich účinky pozorovat jak v sobě, tak i v druhých a v celém světě. Zejména nám je odkrývá pohled na dějiny světa a hrůzy, které se v něm odehrávají. Také velké katastrofy – zemětřesení, záplavy, tsunami a další, při kterých naráz umírají tisíce lidí, jsou jejich výsledkem.
Z pohledu těchto zákonů je jedno, zda se chováme vědomě nebo nevědomě. Působí vždy. Vědomé i nevědomé příčiny vyvolávají vždy následky, které jsou s nimi v souladu. Vědomé příčiny – bdění v pozorovateli vyvolávají vědomé následky: prohlubují naše poznání a vytvářejí síly, které nás osvobozují.
Nevědomé příčiny – pohlcení ve světě a ztotožňování s tělem a s myslí, vyvolávají nevědomé následky: pohlcení světem, vytvářejí ego, nesvobodu a utrpení.
V tomto mechanismu zákonů nejde pouze o vědomí a jeho pozornost, o pouhý statický princip, ale, což je velmi důležité, o skutečné působení energií neboli moc, kterou tím vyvoláváme.
Je naprosto nezbytné, abychom zákonitosti projevu pochopili, opustit představu, že vědomí je výhradně statický princip, který se vytváření světa neúčastní, ale pouze je nezúčastněně pozoruje.
Vědomí je jak statické, tak dynamické. Má svou obrovskou moc, kterou zaměřuje právě jeho pozornost. Není proto jedno, co pozorujeme, i když tak činíme nezúčastněně. Jakékoliv přivrácení pozornosti vědomí ke světu je vždy tvůrčí čin, který nese své následky. Nemůže je nenést. Práce s vědomím, soustřeďování, jeho přivracení i odvracení je skutečně současně práce i s jeho mocí.
Zdůrazněme, že pojem projev v tomto smyslu zahrnuje svět bdění i snění – jak denního, tak spánkového, naše tělo i samotnou mysl.
Tento mechanismus zákonitosti spojeného vědomí s jeho silou působí, ať o něm víme či nikoliv, ať jej používáme vědomě či nikoliv. Vždy tím vytváříme příčiny, jejichž následky jsou nevyhnutelné.
Jak jsou silné a mocné, o tom rozhoduje soustředění vědomí a doba, po kterou tak činíme.
Jelikož takto tvoříme – a o tvoření se skutečně jedná – chaoticky, nevědomě, nesoustavně a často vytváříme i protichůdné příčiny, výsledky, správně následky jsou zákonitě stejné: chaotické, slabé, protikladné. Výsledkem je trvalý život v nebožském světě, další a další zrody v něm.
Vysvobození z tohoto koloběhu nevědomosti, nesvobody a utrpení je možné jedině tehdy, začneme-li vědomí a jeho moc používat tak, aby nás jejich síly a moc osvobozovala a nikoliv znesvobodňovala.
To je možné jedině tehdy, když je všechny namíříme k Bohu a trvale je k němu vedeme. Navíc není jedno, jak tak činíme. Pokud chceme kráčet přímo, musíme zvolit přímou stezku a to je stezka, kterou učil Ramana Maháriši a kterou jsem rozpracoval do soustavy každodenní duchovní praxe.
Jejím základem je využívání vědomí a jeho moci k našemu vysvobození.
Odnímáme vědomí a jeho moc veškerému projevu a stahujeme ji zpět do samotného vědomí, ve kterém obnovujeme své ztracené a zapomenuté božství. Odvracení pozornosti od projevu zeslabuje jeho moc nad námi i jeho samotnou existenci. Přivracení pozornosti na naše vědomí Já jsem jeho zkušenost zesiluje. Při správném a nepřetržitém úsilí, kterým jest co nejusilovnější spočívání ve vědomí Já jsem, jeho záře a moc sílí a začíná převažovat nad mocí nebožského projevu. Tím se osvobozujeme.
V tomto úsilí je mimořádně důležité dbát Mahárišiho poučky: máme do věcí světa zasahovat, jak nejméně je možné. Každé takové zasahování vždy svět a tělo vlivem přivrácení pozornosti posiluje oživující mocí vědomí a tak přímo maříme své osvobození z jeho moci.
Věnovat proto světu a tělu co nejméně pozornosti, jak jen je možné a co nejvíc ji obracet k Bohu Já jsem, je zásadní.
Výpočet účinnosti našeho snažení o vysvobození je jednoduchý. Pokud věnujeme denně více než 50% naší pozornosti vědomí Já jsem, směřujeme k vysvobození a to tím více, čím víc „procent“ pozornosti vědomí a jeho osvobozující moci mu věnujeme.
Pokud věnujeme denně více než 50% pozornosti světu a tělu, tak se nejen neosvobozujeme, ale znesvobodňujeme. Vždy platí Mahárišiho: buď děláme átmavičáru nebo lokavičáru. Třetí možnost neexistuje.
Samozřejmě, pravidlo pozornosti se vztahuje i na mysl, jejíž tvořivé síly rovněž směřují buď k vysvobození, nebo k dalšímu zaplétání do nebožského projevu.
Právě mysl je často tím činitelem, který obrací pozornost našeho vědomí a tím i jeho síly buď k Bohu nebo do světa. Proto plná vláda nad myslí a neustálé rozlišování, vivéka z postoje pozorovatele, který ví, že není jakoukoliv myšlenkou, citem, představou, názorem, přáním a touhou, je holou nutností.
Zákon oživující moci pozornosti se uplatňuje vždy, ale nikoliv se stálou silou a uvědoměním. Tyto dvě složky – uvědomění a soustředění podstatně ovlivňují účinky působení moci vědomí.
Nejhorší případ z duchovního hlediska je nevědomé pohlcení vědomí ve světě, těle a mysli. Pohlcení vědomí je vždy nejhorší nesvobodou, utrpením a nevědomostí.
V případě světa vytváří zdání jeho objektivní existence a vydává nás plně do jeho moci. Pohlcení vědomí v těla a v mysli vytváří ego, nepravé já, které se ztotožňuje s tělem a s myslí a proto se chová tak, jako by jimi bylo.
Pohlcení vědomí jak ve světě, těle a mysli ruší vědomé spočívání v jeho pozorujícím vědomí, které ví, že není ničím z nich, ale vědomím, které je Sebe si vědomé.
Právě zpředmětnění všeho pozorovatelného – světa, jeho předmětů a bytostí, našeho těla a všech výtvorů mysli je pro odstranění nevědomého pohlcení vědomí v pozorovaném rozhodující.
To, zpředmětnění všeho pozorovatelného, vyprošťuje vědomí z nesvobody a nevědomosti pohlcení světem, tělem a myslí. Trvalé udržování postoje: nejsem nic, co mohu pozorovat, vysvobozuje. Bez něho není vysvobození možné.
Druhá stránka pozorovatele, vědomí „jsem sebe si vědomé ryzí vědomí“ udržuje oživující moc vědomí v samotném vědomí a tak posiluje přebývání v našem pravém Já, kterým vědomí je, až do plného ztotožnění s ním. To se děje právě vedením soustředěné pozornosti na samo vědomí neboli sebe uvědomováním se ve vědomí.
Pokud nechceme posilovat svou nesvobodu, ale chceme vysvobození, musíme proto neustále:
1) Udržovat vědomí: nejsem nic, co pozoruji - ani svět ani tělo ani mysl
2) Udržovat se nepřetržitě ve vědomí Já jsem vědomí.
Tím je dán základ praxe, kterou máme bez přerušení provádět stále.
V klidu se udržujeme převážně a výhradně ve vědomí Já jsem. V pohybu se udržujeme co nejvíc ve vědomí Já jsem a vše projevené včetně našich činností tělesných i duševních si uvědomujeme s odstupem: nejsem ničím, co pozoruji, co si uvědomuji. Poslední platí i pro nejvyšší duchovní, ale předmětné zkušenosti, jako jsou vize i samo světlo.