Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Základem Boha je vědomí Já jsem. To existuje jak v neprojevu tak v projevu, jelikož tvary v sobě obsahuje i proniká. Proto je všude a ve všem.

To na druhou stranu neznamená, že vše je vědomí neboli, že vše je Bůh v plném smyslu slova.

Bůh, nejvyšší Skutečnost, není jen vědomí Já jsem, ale i tvořivá inteligentní moc, která vytváří projev tak, že se jím svým pohybem stává. Projev jako celek i jako jednotlivé předměty není Bohem, ač se v Bohu, v jeho vědomí nachází, je jím pronikán a vytvářen.

Proto o světě a jeho částech neplatí, že jsou Bohem. Jeho zevní tvary jsou jeho energií, která na sebe vzala tvar. Proto pařez, jeho zevní tvar není Bohem ani jakýkoliv jiný tvar.

Navíc se projev může nacházet ve svém prvotním, božském stavu, ale také ve stavu pádu, což platí o světech bytostí od Boha odpadlých, tedy těch, které si své božství neuvědomují nebo jsou mu dokonce nepřátelští.

Tak Bůh, jeho tvořivá moc, vytváří i neživou hmotu nebo pekelné světy, aniž by jej tato tvorba jakkoliv omezovala nebo se jej dotýkala. Je v jeho vědomí, kterého se nic stvořeného nedotýká.

Pravda je, že existuje pouze Bůh, jedna jediná Skutečnost a mimo ní nic neexistuje. Vše stvořené je proto v Bohu a Jeho částí, ale nikoliv Bohem v nejvyšším smyslu slova.

Příklad: člověk má vlasy a nehty, ale vlasy a nehty nejsou člověkem, i když rostou z jeho těla a jsou jeho částí.

Samozřejmě ani tělo není člověkem, ale pouze jeho částí.

Tak jediná Skutečnost, Bůh je rozlišen, ač je jen jeden, není žádnou svou částí zvláště, ale celkem, jehož základem, který je plně božský, je vědomí Já jsem.

Dosáhnout Boha znamená proto na prvém místě obnovit v sobě božské vědomí Já jsem a na jeho základě rozvinout svůj božský život.

Pravá jednota je vědomou jednotou s Bohem takovým, jakým je ve svém neprojevu i projevu a nikoliv zmizením všech rozdílů nebo stavem, kde není ani dobro ani zlo a vše je jedno. V Bohu není vůbec nic jedno, ale vládne v Něm nesmlouvavá zákonitost, která každému dává, co mu patří.

Proto v Bohu existuje i relativní, nikoliv absolutní zlo, jako zákonitý výsledek činností stvořených bytostí. Jeho samého se však nedotýká ani v nejmenším. Je absolutním svobodným pozorovatelem projevu, který se v něm děje Jeho mocí. Není jím pohlcen, ale je od něho plně rozlišen.

Chce-li někdo žít v Bohu a s Bohem, musí být jako On. Zůstávat plně ve vědomí Já jsem, které je jeho základem a nesmí je nechat nevědomě pohltit pozorovaným projevem, do kterého patří i jeho tělo a mysl.

V samém projevu se pak musí chovat tak, aby zákony, které mu vládnou, mu přinášely prospěch nejen vnitřní, ale i zevní a to vše bez ztráty vědomí Sama Sebe, vědomí Já jsem.

Život božský v projevu je udržován:

1) Trvalým spočíváním ve vědomí Já jsem, které musí zůstat svobodné, to jest nepohlcené čímkoliv projeveným.

2) Takovými činnostmi těla a mysli, které vytvářejí příčiny příštího dobra časného i věčného.

Poslední vyžaduje znalost zákonů projevu, kterým podléhá.

V tomto smyslu neexistuje ráj, kde by nám bez práce létali pečení holubi do úst. Vždy je nezbytné trvalé dodržování podmínek, které život božský udržují. Jinak je pád vždy možný a dokonce zákonitý. Nastává tehdy, když ztratíme vědomí Já jsem, necháme je pohltit projevem a vytváříme příčiny, které nás odvedou z božského světa.

Co platí o světě božském, platí samozřejmě plně o světě nebožském nebo pekelném: „Jak nahoře, tak i dole, jak dole, tak i nahoře“ Zákony projevu platí všude stejně. Proto ze zákonů tohoto světa je možné usuzovat na světy božské, ale i pekelné.

Projev je jen jeden, i když je rozlišen do mnoha úrovní a světů.

Ať chceme docílit čehokoliv, jsou vždy dvě věci nezbytné:

1) Přivrácení pozornosti vědomí, které vede jeho oživující moc, ale bez jeho pohlcení v předmětu či záležitosti, na kterou se zaměřujeme.

2) Příslušné množství tvořivé energie. Tu vytváříme jak správně vedenou myslí, tak zevní činností.

To je celá a nejvyšší magie, kterou lze docílit vše, co je v souladu se zákonem příčiny a následku. Co je vždy nemožné, je zlem vytvářet dobro a neduchovním chováním dosahovat božský život. Taková všemocnost neexistuje a kdo se o ni snaží, propadl ďáblovi.

Jelikož vše, co potřebujeme, veškeré dobro se nachází v Bohu, je proto nejrozumnější chtít takto jeho a jen jeho. Když jej dosáhneme, vše další je nám přidáno, protože Bůh je jediné dobro.

Není pochyb o tom, že vůle tvořit i samo tvoření vychází ze samého Boha. Tvrdit něco jiného by znamenalo připustit více „bohů“ nezávislých na sobě neboli popření advaity.

Pokud máme tuto pravdu na mysli, pak veškeré představy o trvalém opuštění projevu a plném návratu do nerozlišeného a neprojeveného božství, jsou velmi zpochybnitelné. Bůh svět, projev nejen stvořil, ale stále i tvoří. Pokud existuje i on sám jak v projevu tak i v neprojevu, proč by měl být ideálem nebo řekněme boží vůlí plný návrat do neprojevu a úplné rozpuštění projevené složky naší bytosti? Může-li Bůh existovat současně jako projevené i neprojevené jsoucno a to božsky, neleží ideál právě zde?

Nutnost dosažení poznání Boha v jeho neprojeveném základu vědomí Já jsem tím není samozřejmě vůbec zpochybněna. Otázky se vztahují k projevu a k možnosti božského života v něm.

Tím samozřejmě není myšlen božský život v hmotném světě a těle. Ten je vždy nebožský.

Na druhé straně varování před jakýmkoliv, byť i duchovně nejvyšším životem v projevu, v onom ráji či království nebeském, že je vždy dočasný a že se z něho musíme jednou vrátit zpět sem na zem, považuji za nedoložené.

Takové varování může platit pro bytosti, které jsou vysoce etické, ale nedosáhli vědomí Sebe a nikoliv pro ty, kteří je mají a trvale v něm žijí.

Lpět na vlastních, ze základu vždy značně nevědomých a proto i nepravých představách o životě po odložení těla, je proto velmi nebezpečné. Silná přání s nimi spojená, mohou nepochybně velmi náš skutečný život nepříznivě ovlivnit.

Myslím, že ze všeho nejlepší je ponechat řešení na samotném Bohu: chtít výhradně jej samotného a žít plně s ním a v něm. Nemůžeme tím nic zkazit, ale jen vše získat. Nakonec, kdo vždy rozhoduje, je on a ne my.

Myslet si, že jsme mu rovni nebo o něco takového usilovat, že je vše jedno a můžeme si dělat bez následků, co chceme, je jistá cesta k pádu. Bible jasně tvrdí, že právě proto padli i nejvyšší andělé a z Lucifera, Světlonoše se stal ďábel. Právě proto jsou pravá pokora a pravá odevzdanost, která je vždy a výhradně do Boha, tak důležité. Zabraňují ztrátě spojení s Bohem.

Já jsem, vědomí Já jsem, je Bůh a nikoliv stvořené bytosti. My jsme Bohem jen v té míře a v tom stupni, v jakém je žijeme a jak jsme s Ním sjednoceni. Proto i v jednotě s Bohem, nikoliv V bohu samotném, jsou stupně a rozdíly. Z tohoto pohledu je naše stezka opravdu nekonečná.