Jiří Vacek - duchovní učitel

Petr Kouba

Stodůlky, 15. 10. 2016, meditace na pozorovatele

Vedl: Petr Kouba

Všichni jsme si vědomi síly, která nás překračuje, většinou ji nazýváme Bůh. K této síle se teď s pokorou a důvěrou obrátíme o pomoc na naší stezce. Zároveň děkujeme, že máme možnost se takto setkávat a duchovně na sobě pracovat.

To, co učíme, je átmavičára, neboli zkoumání sama sebe. Je to metoda, kterou pro dnešní dobu znovu objevil Ramana Maháriši, mudrc z Arunáčaly. Její podstata spočívá v tom, že nevěnujeme pozornost věcem pozorovatelným, ale obracíme ji na to, co všechny tyto pozorovatelné jevy pozoruje, co si je uvědomuje. To je naše pravá podstata, vědomí Já jsem.

Obrátit pozornost takto přímo na sebe není vůbec jednoduché, proto Jiří Vacek rozvinul meditační řadu na pozorovatele, kde postupně stahujeme pozornost vědomí z těla, mysli a ze světa a obracíme ji právě na podstatu pozorovatele, na vědomí Já jsem. Touto meditační řadou si nyní projdeme.

V první fázi začínáme tím, že pozorujeme svět. Pro zjednodušení to můžeme udělat také tak, že si vybereme nějaký malý, snadno pozorovatelný předmět a ten si bez jakéhokoliv reagování, myšlení uvědomujeme. Prostě jej jen pozorujeme. Naše pozornost se ustaluje na tom předmětu, stává se jednobodovou. Nenecháváme se vyrušit ani nějakými zevními podněty, ani žádnými duševními výtvory. Prostě jen pozorujeme námi zvolený předmět. Když se naše mysl ztiší, proud pozornosti zesílí, začínáme si uvědomovat, že aby zde mohl být pozorovaný předmět, je zde proces pozorování, na jehož konci jsme my, pozorující vědomí. Takže můžeme jít po té přímce pozornosti od pozorovaného předmětu skrze ten proces pozorování až k tomu, odkud pozornost vychází. A to jsme právě my, vědomí ve funkci pozorovatele. Aby zde námi zvolený předmět mohl být, musíme zde být my, vědomí, které si jej uvědomuje. Kdyby nás v meditaci rušily např. ty hlasy, které slyšíme, můžeme je využít právě k meditaci na pozorovatele. Takže obracíme pozornost na to, co v nás slyší ty hlasy. A tím opět vedeme oživující moc pozornosti vědomí k nám, k pozorovateli.

* * *

Další stupeň meditace na pozorovatele je pozorovatel těla. To, že tělem nejsme, zažíváme každý z nás večer při usnutí, kdy naše vědomí tělo opouští a přesouvá se do těla snového, nebo do stavu spánku beze snů. Nebo např. v mdlobě, v transu, nebo v interním samádhi, kdy mizí vědomí světa i těla. Takže my nejsme tělem, ale jsme vědomím, které je v současnosti v bdělém stavu s tělem spojeno skrze uzel vědomí. Musíme si uvědomit naši rozlišenost od těla a uděláme to úplně stejně jako se zevním pozorovatelným předmětem. Pokusíme se vzít celé tělo do vědomí, prostě si ho celé bděle uvědomujeme. Pokud to někomu nejde s celým tělem, může si uvědomovat nějakou jeho část, např. ruce a prostě je nezaujatě pozorujeme. Ustálíme na těle proud naší pozornosti a nenecháme se zmást tělesnými počitky, které k nám skrze smysl hmatu přicházejí. To, že tělo cítíme, jeho chlad, teplo, bolest, neznamená, že tělem jsme. Oproti zevnímu světu jsme tedy jeho zakusitelem, takže ty pocity cítíme, ale musíme být hlavně jeho pozorovatelem. Nenecháváme se pohltit tělesnými počitky, které skrze smysl hmatu nás vědomí do totožnosti s tělem strhávají. Pozorujeme tělo a pozorujeme i ty počitky. A opět, pokud se proud pozornosti ustálí, začínáme naši pozornost obracet na toho, kdo si to tělo, kdo si ty tělesné počitky uvědomuje. Jsme to opět my, pozorující vědomí. Můžeme si pomoci tím, že se vytáhneme s vědomím jakoby nad hlavu a odtud tělo pozorujeme. Mně se velice osvědčilo tělo pozorovat zevním zrakem, stejně jako jsme pozorovali předmět. Tím spíše dokážeme prožít naši rozlišenost, pokud se na tělo doslova díváme jako na cizí předmět. Takže pozorujeme tělo a opět v té přímce pozornosti jdeme nazpět k tomu, kdo ho pozoruje, kdo si tělo uvědomuje. A jsme to opět my, vědomí Já jsem ve funkci pozorovatele těla. Pokud to děláme správně, pak nám ve vědomí, kterým jsme, vystoupí to dýchající tělo jako předmět. Takže vy zažíváte, že vy jste vědomí a ve vás je to dýchající tělo. Může se to použít i naopak, takže pozorujeme, jak tělo dýchá. Pokud se pozornost ustálí, mysl se utiší, opět obrátíme pozornost na toho, kdo si to dýchající tělo uvědomuje.

* * *

V další fázi se my, vědomí, rozlišíme od všech duševních výtvorů. My, vědomí, nesmíme být myslí pohlceni, mysl je mohutností vědomí, je jeho tvořivou silou. Naše neštěstí spočívá v tom, že jsme v každém duševním výtvoru plně pohlceni a neuvědomujeme si odstup nás, vědomí, od duševních činností. Musí to být právě naopak, my musíme mysl využívat jako náš nástroj, nesmí to být tak, že mysl v podstatě využívá nás, vědomí, naší oživující moc. Princip je opět stejný jako u pozorovatele těla a světa, ale nacházíme se zde již v oblasti jemnohmotné duševní, takže tu rozlišenost je ještě těžší zachytit. Ale princip je prostě takový, že pokud je tu nějaká myšlenka, musíme zde být my, vědomí, které si tuto myšlenku uvědomuje. Abychom zeslabili pohlcení vědomí v myšleném, snažíme se obrátit oživující moc pozornosti vědomí na pozorovatele těch myšlenek, na vědomí, které je oživuje, které jim dává život. Můžeme zkusit ztišit mysl tím, že pozorujeme dech a provádíme drobné zádrže. Jeden ze způsobů je také mantra, kdy oživující moc pozornosti vědomí odvracíme od nežádoucích myšlenek a přivracíme ji k té myšlence žádoucí, v tomto případě k mantře, která má v sobě i nějakou vyšší duchovní vibraci. Ale jde opravdu hlavně o to, odvrátit pozornost vědomí od myšlenek jinam, v tomto případě k té mantře. Takže pozorováním dechu mysl zpomalíme, ztišíme a začínáme si uvědomovat, že aby zde veškeré duševní činnosti mohly být, musíme zde být my, vědomí, které si je uvědomuje. Musí to být opravdu prožitek, že my, vědomí, už nejsme myslí vlečeni. Zde jsem já pozorovatel a tam je ten duševní proud - všechny myšlenky, city, představy, nálady, ale já, vědomí, v nich nejsem pohlcen.

* * *

Nyní již nic nepozorujeme, ale obracíme pozornost na vědomí naší vlastní existence, které během meditace zesílilo. Uvědomujeme si naše bytí, které není ničím jiným než vědomím. Buď tich a věz, že Já jsem je Bůh. Nejsou dvě vědomí, vědomí Já jsem a vědomí pozorovatele, ale je jedno jediné vědomí Já jsem, které buď spočívá pozorností v sobě a uvědomuje si svou podstatu, anebo pozornost obrací zevně a je pozorovatelem světa, těla, mysli, ale stále částí pozornosti spočívá v sobě, ve své podstatě. Nesmíme se nechat vytáhnout ničím ze světa, těla a mysli ze sebe, z vědomí vlastní existence.

Ramana Maháriši říká, že buď děláme átmavičáru, neboli obracíme pozornost na sebe a k Bohu se blížíme, nebo děláme lókavičáru, čili my vědomí se necháme strhnout světem, tělem, myslí až do úplného zapomnění sebe a Bohu se vzdalujeme. Je jen na nás, co v běžném životě i mimo formální meditace převáží. Jestli átmavičára, nebo lókavičára. I mimo formální meditace se jakýmkoli způsobem držíme v átmavičáře. Pokud ještě nedokážeme spočívat v pozorovateli i při činnostech, alespoň částí pozornosti spočíváme v duchovním srdci nebo v centru nad hlavou. Kdykoli z toho vypadneme, vracíme se do toho zpět. A takto pořád dokola. Ti, kdo uspěli, vděčí za to své vytrvalosti.

* * *

Naše dnešní meditace se pomalu chýlí ke konci. Děkujeme panu Jiřímu Vackovi, že i přes své velké zdravotní potíže nás podpořil svou fyzickou přítomností. Pokud byste ještě někdo chtěl nějaké knížky, pojďte rychle k pultu, budeme to muset zabalit. Rozpis dalších meditací je na našem webu www.pratelejirihovacka.cz. Příští meditace je 12.11. tady v kulturním domě na Stodůlkách. Na shledanou.