Veřejná meditace Brno 05.12. 2009 - promluvy JV
Jiří Vacek
Meditace na pozorovatele a nesmírně důležité rady
Tak zase poprosíme o pomoc. Poděkujeme za možnost, které se nám dostává. Je to větší pomoc a milost, než si uvědomujeme. Kdybychom četli pořádně, tak bychom si odnesli poučení, jak je vzácné mít možnost duchovní stezky, objevili bychom ho v knížce Poutník vypráví o své cestě k Bohu. Schválně si ji přečtěte nebo si vzpomeňte, co poutníkovi dalo práce, než vůbec získal to nejjednodušší cvičení, jaké existuje – opakování křesťanské mantry: „Ježíši Kriste, Synu boží, smiluj se nade mnou,“ co všechno pro to musel udělat a obětovat, aby vůbec to, co je dnes běžné, získal. Samozřejmě, že jsou i přímější a vyšší postupy. Takže děkujme a prosme o pomoc.
* * *
To nejdůležitější na naší stezce, co bychom měli nejprve a na prvém místě získat, je vědomí pozorovatele, protože toto vědomí je vlastně naše pravé Já, ono Mahárišiho, Ježíšovo a Jeremiášovo, a všech dalších Já jsem, v tom aspektu, ve kterém jeho pozornost je zaměřena zevně.
Proč je to tak důležité? Protože to je to božské v nás, ten božský život, který nám byl dán, protože když ho objevíme, tak se jednak můžeme snáze nebo úplně očistit od připoutanosti ke světu, k tělu a k mysli a současně už tím také, když jsme jako pozorovatelé, rozpouštíme ego. Což jsou dva obrovské zisky. Je to současně očista i poznání sebe a rozpouštění nepravého já - ega. Jedině, když jsme rozlišeni v pozorovateli od všeho, co pozorujeme, můžeme se s tím z této pozice úspěšně vypořádávat. Není proto nic důležitějšího, než objevit pozorovatele a zůstat v něm trvale. Pokud jsme v něm, tak to je ta nejvyšší nepřetržitá modlitba, kterou třeba hledal ten poutník, a o které se mluví i v bibli. Samozřejmě, že o ní mluví i Ramana Maháriši a další.
Není na tom nic složitého, když si uvědomíme, že tím pozorovatelem stále jsme, jenomže nevědomě, a že vše, co je potřeba, je k němu obrátit svou pozornost a tak si jej uvědomit. Tak jako si neustále uvědomujeme svět, naše myšlenky, tělo pomocí pozornosti, tak je potřeba tuto pozornost v klidu úplně stáhnout a věnovat ji uvědomování si sebe v pozorovateli. Pokud jsme činní, tak v pozorovateli zakotvíme a jsme z něho činní, což je po všech stranách obrovský obrat. Mistr Bedřich Hejhal o tom říkal, že když nejsme pozorovateli, tak jsme činiteli, a jakmile začneme být pozorovateli, tak tím činitelem je Bůh, neboli, věci se dějí silou Boží.
Nejde o nic jiného, než si uvědomit, že ve vědomí čehokoliv jsou vždy přítomny dva prvky. Jednak samo vědomí, které si něco uvědomuje, jednak předmět uvědomovaný - to může být něco ze světa, tělo, jeho pohyb nebo myšlenky, city, představy a dokonce i prázdno. To poslední je důležité, protože mnozí zažívají stavy prázdna, když všechno zmizí, myslí si, že to je nejvyšší stav, a že tam nic není. To je zásadní omyl. Jsme tam my sami, pozorovatel. Právě o něm mluví Ježíš, když říká, že to je ten kámen úhelný, který zavrhli stavitelé. Těmi staviteli jsou ti různí filosofové, kteří mluví o všem možném a zapomínají, že existence čehokoliv je podmíněná existencí pozorovatele.
Pozorovatel je ono Buddhovo nezrozené v nás, bez kterého by nebylo cokoliv zrozeného, neboli stvořeného. Maháriši říká totéž: „Pozorovatel je prvotní, všechno pozorovatelné je druhotné.“ Uvědomění si pozorovatele je uvědomění si toho, co jsme. Můžeme také říkat, že je to rozlišení toho, co pozorujeme od toho, co v nás pozoruje, co jsme my sami, pozorující vědomí. Jelikož pozorovatelem jsme, tak se nejedná o nic jiného, než si to uvědomit a to se děje obrácením pozornosti na nás samé. Abychom si to usnadnili, tak to cvičíme ve vzestupné řadě, kdy si nejdříve uvědomujeme nějaký malý předmět - ten nám zastupuje svět, a na tom rozdílu, že nejsme tím předmětem, co pozorujeme, ale že jsme vědomí, které ho pozoruje, získáváme zkušenost - Já jsem pozorující vědomí a nejsem nic, co mohu pozorovat. To je základní pravidlo tohoto postupu. Nejsem nic, co mohu pozorovat, ale jsem to, co vše pozoruje, a bez čeho by nic pozorovatelného nemohlo existovat. Vědomí je to, čemu filosofové říkají noumenon, věc sama o sobě, která existuje nezávisle na čemkoliv. Všechno ostatní je závislé právě na tom pozorovateli.
Takže začínáme tím, že se podíváme na nějaký menší předmět a uvědomujeme si rozdíl: já pozoruji ten předmět, ale nejsem tím předmětem, mé Já je vědomí, který ten předmět pozoruje. To vědomí je ve všech těch případech, kdy něčemu věnujeme pozornost, jedno jediné, pozorovatelné věci jsou mnohé, ale nic z toho nejsme my. Kdo už umí pozorovatele, tak samozřejmě nemusí tento postup provádět, spočívá v Já. Kdo se o to snaží, tak začne tím, že bude něco pozorovat, něco malého před sebou a bude si uvědomovat, že není tím, co pozoruje, ale vědomí, které to pozoruje. A když říkám uvědomovat, to znamená, že věnuje pozornost nikoliv tomu předmětu, ale sobě jako pozorovateli.
Když tu pozornost ztratíme, tak se do toho vracíme jednoduchou otázkou: „Kdo pozoruje?“ A s připomenutím si, nejsem nic, co mohu pozorovat, ale vědomí, které všechno pozoruje. Výbornost tohoto postupu je, že toto můžeme provádět nejenom v klidové meditaci, ale po celý den, neustále. Dokonce, i když myslíme. Nakonec se nám přebývání v pozorovateli musí stát přirozeným, což je právě to přirozené samádhi, sahadža.
My existujeme a existujeme právě v tom pozorovateli a jsme si sebe vědomi, jako pozorovatelé.
* * *
Z hlediska pozorovatele i naše tělo je pozorovatelný a pozorovaný předmět. Nesmí nás mýlit, že na rozdíl od neživých předmětů je cítíme. Je to právě vědomí, které je v těle přítomné, ale není tělem omezené, které způsobuje, že je cítíme. Takže si uvědomujeme tělo, jeho pocity, jak dýchá s tím, že nejsme nic z toho, ale že jsme vědomí, které to tělo pozoruje a současně mu dává život. To je právě význam Ježíšova výroku: „Já jsem život.“ Vědomí Já jsem dává život našemu tělu a mysli. Bez něho jsou nevědomé a nakonec ani nemohou existovat.
Trvale pozorujeme tělo s neustálým rozlišením se od něj, v neustálé pozornosti: „Kdo si uvědomuje tělo?“ Přičemž ta odpověď je: „To vědomí, které si je uvědomuje a nic jiného.“ V átmavičáře na všechny tyto otázky je odpovědí samo Vědomí. Ne nějaká sebevznešenější myšlenka. Jinými slovy, my sami jsme odpovědí na hledání sebe jako vědomí.
* * *
Nejsme myslí, ale máme schopnost myslet, to jest vytvářet city, myšlenky, představy, ale žádným z těchto výtvorů mysli nejsme my. To všechno jsou opět pozorovatelné předměty, v tomto případě tvořivé síly, které mají určitou energii, určitou významovou náplň a směřují ke svému naplnění. Proto je nesmírně důležité umět pozorovat mysl z pozorovatele, bez ztotožňování se s jakýmkoliv výtvorem mysli s pomocí rozlišovací schopnosti, kterou získáme důkladným studiem nauky. Proto je tak důležité studovat denně nauku, abychom byli kovaní ve správných názorech a nepodléhali sugesci světa a těla, která nám podsouvá názory, které je upřednostňují před námi, a vytvářejí dojem, že jsou nejpotřebnější, a že vlastně jsme to my sami, naším pravým Já.
Opět se můžeme ptát: „Kdo tyto myšlenky pozoruje? Komu se objevují?“ S tím, že tato otázka vede naši pozornost od myšlenek, citů a představ k nám samým, k vědomí, ve kterém vznikají, trvají a zanikají. Je také důležité vědět, že zdaleka ne všechny myšlenky jsou naše většina myšlenek, citů, představ, jsou nám podsouvány okolím, někdy s dobrými úmysly, někdy se zlými úmysly, ale i ty, které se nám vštěpují jako dobré, nutně nemusí být dobré nebo spásné. Na to pozor. Je velmi nebezpečné se nekriticky ztotožňovat s výtvory mysli, protože jim pak doslova otročíme, místo abychom žili svůj život ve vědomí Já jsem.
Také není pravda, že všechno, co nás napadne, je správné, neomylné. Často trváme na svých nesprávných názorech jen proto, že jsou naše, že nám tolik přirostly k srdci, že se jich nechceme, ani neumíme proto zbavit, což je dvojnásob nebezpečné. Každá myšlenka musí vydržet zkoumání pravdou. A pokud ho nevydrží, tak je nepravdivá, i kdyby nám byla sebemilejší a proto nám škodí. Právě to, že je nám něco milejší a něco méně milé, nejvíc zakaluje náš úsudek a nejvíc kazí správné rozlišování a posuzování.
* * *
Když jsme se dlouho, dostatečně dlouho rozlišovali ve vědomí od všeho, co můžeme pozorovat, to znamená od světa, těla a mysli, a jsme pevně usazeni v pozorujícím vědomí, tak jsme ho vyprostili z pout, která je znesvobodňovala, poutala, pohlcovala a máme možnost toto vědomí poznat v jeho základu, jímž je to Já jsem.
Metodická řada na pozorovatele končí tím, že si uvědomujeme základ pozorujícího vědomí, kterým není nic jiného než to samo sebe si vědomé vědomí. Pozorovatel je totéž vědomí, jehož pozornost více či méně vychází k předmětům pozorovaným. Vědomí Já jsem je naopak převážně nebo úplně ztotožněno samo se sebou. To znamená, že spočívá v sebe si vědomé existenci, v sebe si vědomém vědomí. Není to nic jiného, než stažení pozornosti vědomí od všeho pozorovatelného a přivrácení této pozornosti na nás samé, nikoliv v těle nebo v mysli, ale ve vědomí. K tomu si musíme neustále připomínat, že nevytváříme nic nového. To nové, co vzniká je pochopení, uvědomění, ale nikoliv vědomí samo. Vědomí jsme neustále, ale nevědomě, to znamená, že nám chybí vědomí. Vědomí, že jsme vědomá, sebe si vědomá existence je naším cílem.
* * *
Za chvíli se rozejdeme. To neznamená, že bychom měli na meditaci, na Já, zapomenout, právě naopak. To, co se učíme v klidu, v ústraní, musíme dokázat postupně převést do našeho denního života, do všech našich činností. Základem je samozřejmě vždy klidová meditace. Té věnujeme nejméně dvě hodiny denně. Hodinu pránájámě, hodinu meditaci na pozorovatele nebo na Já. Také musíme určitý čas věnovat duchovní četbě a hlavně studiu. To je nesmírně důležité, protože jinak nás snadno světské názory, kterými nás neustále krmí naše okolí, převálcují, k naší škodě.
Názory jsou tvořivé síly mysli a proto mají svou sílu. Proto se musí správné názory neustále posilovat a nesprávné rozpouštět. Někteří z vás se diví, proč takzvaně bojuji proti zlu. Právě proto, že platí to Geoblesovo – stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Ona se nestává pravdou, ale je přijímána za pravdu. A ta lež je ten zevní svět sám o sobě. Pokud propadneme tomu přesvědčení, že naše blaho, štěstí, naděje je v zevním světě, tak jsme ztraceni. To je právě pokušení, které měl jak je symbolicky v evangeliu znázorněno Ježíš na poušti, to znamená, když se věnoval duchovní praxi. Toto pokušení má každý. To je to pokušení, o kterém říká Ježíš, že pokušení musí přijít, ale běda tomu, skrze něhož přichází. Ta „běda“, ta patří těm, kteří nás učí, že máme duchovní stezku obětovat na záchranu světa, ve prospěch trpících bližních a podobně. To všechno jsou jenom lsti ega a ďábla. To musíme prohlédnout.
Pokud naši mysl nesytíme neustále silami pravdy, každá myšlenka má svou sílu, tak nakonec nás naše negace svou silou přemohou. Takže na to si dejte pozor. Proto také musíme svou mysl pečlivě střežit pomocí pozorovatele a rozlišovací schopnosti. To se nedělá jenom občas, při nějakých velkých rozhodnutích, to se musí dělat neustále. Nad každou myšlenkou, citem, představou se musíme takto pozastavit, rozlišit, jestli je dobrá anebo zlá, nutná nebo zbytečná, spásná nebo nespásná a podle toho se zachovat.
Teď máme advent, příznivé období, tak ho využijme. Kdo má zájem ještě o nějaké knihy, tak ať jde dozadu. Za chvíli musíme skládat.
Na shledanou.