Hostýn 08/2011 - promluvy JV
Jiří Vacek
Hostýn, promluva čtvrtek 4. 8. 2011 (1)
Ramana Maháriši nám jasně říká, že kdo nedělá právě teď átmavičáru, tak dělá právě teď lokavičáru. To znamená, že nejenom se neblížíme k našemu poslednímu cíli, k vysvobození, ale že v lokavičáře, v jejích okamžicích, se naopak znovu znesvobodňujeme.
Žádné zastavení na stezce neexistuje. Buď jdeme dopředu nebo zpátky. Jiná možnost není.
Nějaké představy, že dáme stezku do klidu a pak se na ní vrátíme a začneme přesně tam, kde jsme skončili, jsou jen výtvory sil nepřátelských Bohu. Nic takového neexistuje. Musíme neustále dělat átmavičáru, což znamená, že nemůžeme žít dvojím životem. Jedním duchovním a druhým neduchovním, ale že celý život musí být duchovní. Přesně tuto pravdu vyjadřuje například dominikánské heslo „Modli se a pracuj“. To neznamená, že někdy pracujeme a někdy se modlíme, ale že se neustále modlíme a přitom pracujeme. To znamená naučit se, jak Maháriši říká, že světu máme věnovat jen tolik pozornosti, kolik je naprosto nezbytné. Takže pokud je to nutné, spočíváme v pozorovateli a při tom vykonáváme své činnosti.
Právě naše stezka pozorovatele je pro tento způsob života, ve kterém celý život produchovňujeme, nesmírně vhodná. Protože sebe si vědomý pozorovatel spočívá ve svém základu, ve svém pravém JÁ a současně část pozornosti věnuje tomu co dělá, co se děje ve světě, co dělá jeho tělo, jeho mysl.
Samozřejmě to se nenaučíme bez učení, to nepřijde samo, to se musíme učit. Prvým krokem proto je, otevírat oči při formální meditaci, zůstat při tom v pozorovateli, částí pozornosti si uvědomovat svět. Některé činnosti, které jsou tak zmechanizovány, že na ně nemusíme moc myslet, jsou pro nácvik pozorovatele v činnosti velmi vhodné.
Jedna z těchto činností je chůze. Pokud jdeme po cestě, kterou známe, nemusíme věnovat příliš pozornosti tomu, kam šlapeme. Tak můžeme právě v průběhu takové chůze se učit být sebe si vědomým pozorovatelem a současně pozorovat jak ne my, ale tělo kráčí nebo mysl myslí.
Jsou dokonce buddhistické směry, kde mniši před svou chatou mají přesně určenou dráhu, vyšlapaný chodníček, po kterém za tímto účelem denně neustále chodí. Někde dokonce jsem četl až si nohy zraní do krvava. To samozřejmě už je nevědomost. To není žádná zásluha. Ale princip je správný.
I doma si třeba můžete takovou dráhu vytýčit a cvičit na ní chůzi v pozorovateli.
My si teď nacvičíme chůzi venku po vyznačené dráze, jak bývalo zde zvykem, dokud pořád nepršelo. Půjdeme pomalu, ale nechoďte zase úplně hlemýždím tempem. Důraz je na sebe si vědomého pozorovatele, nikoliv na chození, tomu věnujeme pozornost spíš okrajově.
akže zvolíme ani nikoliv rychlou chůzi, ale zase nebudeme přemýšlet o každém kroku. To už je spíš věnování pozornosti té chůzi než soustředění ve vědomí, na samo vědomí.
My teď vstaneme a pomalu nás budete následovat v meditační chůzi.
Hostýn, promluva čtvrtek 4. 8. 2011 (2)
Vždycky, když nás něco buď úplně nebo částečně vytrhne z bdění v pozorovateli, tak se zastavíme, nebo si sedneme, zavřeme oči a na pár vteřin se ze všech sil soustředíme na sebe si vědomé vědomí, abychom ten proud obnovili. Pak zase můžeme oči otevřít a za podržení proudu vědomí pokračovat v činnosti, když musíme. To je dobře vědět, že když jsme tím pozorovatelem, tak se do něj tímto způsobem, s vynaložením velké síly vrátíme. Jinak to zpomalení chůze, to samozřejmě je ze cvičných důvodů. Nakonec máme chodit normálně, jako se normálně chodí a přitom držet vědomí. A protože to neumíme, tak to nacvičujeme tak, aby nám to dalo co nejmenší práci se naučit. Jak říkám, základ je občas otevřít při meditaci oči a uvědomit si svět kolem sebe a neztratit při tom vědomí sebe si vědomého pozorovatele. Pak následuje nácvik v činnostech. Nejdřív pokud možno těch mechanických a nakonec musíme umět i takto v tomto vědomí myslet, cítit, prostě všechno.
Nerozdělování života na duchovní a neduchovní pak samozřejmě v těch vyšších stupních prožívání JÁ pokračuje tak, že pozorovatel nepozoruje jenom předměty, ale že pozoruje i vědomí, které je v těch předmětech obsaženo, které je proniká. A celý svět včetně naší bytosti se pak nachází v jediném vědomí, které ho takto obsahuje a současně proniká.
Hostýn, promluva čtvrtek 4. 8. 2011 (3)
Oba druhy meditace, jak v klidu, tak v pohybu, jsou stejně důležité. Není možné vynechávat jednu na úkor druhé. Občas se setkávám s názorem „Tak já budu meditovat v činnostech a nebudu meditovat v klidu“. To je úplně špatně, protože právě klidová meditace nám vytvoří meditační proud, který pak přes den udržujeme. A to kromě jiného dodává důležitost ranní meditaci, protože nám ráno vytvořený meditační proud usnadňuje a umožňuje meditovat celý den. Proto je dobré, jakkoliv jsme v časové tísni, ráno nějakou dobu usilovně meditovat a z toho klidu pak přecházet do všech činností, aniž bychom na pozorovatele zapomínali. Pokud zapomeneme, tak se do něho vracíme, jak jsme si řekli tím, že zavřeme oči, zastavíme se, zklidníme tělesně i duševně a ze všech sil se uvědomíme v JÁ.
Musíme se na stezce se chovat inteligentně, tak abychom všechen čas a všechnu sílu využili k duchovnímu prohloubení. Nemáme dělat duchovní praxi naslepo, ale tak, jak nejlépe umíme s pochopením, proč něco děláme a hlavně s využitím základních zákonitostí, které stezce vládnou.
Ty jsou, mějme stále na paměti, tři. Za prvé to je oživující a posilující moc vědomí, která samozřejmě má vždycky i tu druhou stránku, že čemu pozornost odnímáme, to zeslabujeme, bereme tomu doslova život. Druhá zákonitost je tvořivá moc mysli. Samozřejmě, že naše mysl má být vedena cílevědomě pozorností vědomí. Nemáme nechat libovolně unášet pozornost vědomí nahodilými myšlenkami, city, představami. Oba tyto zákony, pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli, se řídí zákonem třetím, to jest příčiny a následku. I každé přivrácení pozornosti vědomí je příčinou, která skrz sílu vědomí, která je tím spouštěna, vyvolává následky. Takže nejenom samo myšlení, nebo zevní činnost dokonce, ale i pouze přivracení pozornosti vědomí je z hlediska karmy mocnou příčinou. Když pozornost neustále obracíme do těla, do mysli, do světa, navíc v nevědomosti, tak se nejen neosvobozujeme, ale jsme stále víc a víc nesvobodní.
Zaznělo tady dneska, že se nemáme nad ničím vzrušovat, že je všecko tak, jak má být. To je pravda i není pravda současně. Pravda je to z hlediska karmy, příčiny a následku. To, co se děje je výsledkem příčin, které jsme všichni dohromady a každý zvlášť za sebe vytvořili. Z tohoto hlediska je všecko v pořádku, žádná náhoda, žádná nespravedlnost, nic takového neexistuje. Samozřejmě vůbec není v pořádku, že žijeme ve stavu odpadlém od Boha, vůbec není v pořádku, že nebdíme a dvojnásob není v pořádku, pokud propadneme zlu. Takže zlo ve světě z tohoto pohledu vůbec není v pořádku a musíme proti němu, když řeknu bojovat, tak to zní skoro jako používat násilí, ale nejlepší boj proti zlu je co nejvíc spočívat v božském vědomí JÁ JSEM. Ale samozřejmě, pokud je to nutné, jsou případy, kde musíme zevně i jednat. Takže ono je všecko jak má být, ale současně všecko v tomto světě vůbec není jak má být. Takže k nějaké spokojenosti není důvod. To co se děje ve světě, to není dílem Boha, pouze se to děje podle zákonů, které, nebo podle pravidel, které pro život v projevu stanovil. Ale to, že je někde zlo, to není dílem božím ani jeho vůle. V tomto směru Bůh pouze zařídil, že se děje to, co my sami svým jednáním, myšlením, cítěním, ale i svou pozorností vyvoláváme. Takže pozor na to. Pro nás, co jsme na cestě, rozhodně neplatí, že všecko je, jak má být. Rozhodně ne žádná spokojenost. Taky nesvádějme nic na Boha. To co se děje v našem zevním světě, je výsledkem příčin, které vytvořili bytosti, které ho obývají a nikoliv Bůh. Bůh, ten je pouze soudce v tom karmickém slova smyslu.
Jiří Krutina: Já bych to ještě doplnil. K těm zákonům moci pozornosti vědomí a síly mysli, tak tím vodítkem pozornosti je právě a musí být rozlišování, boddhi. Neboli to je ten základní činitel, který nám umožňuje správně pozornost vést i správně používat nástroj mysli. Proto právě meditace vždy musí jít ruku v ruce s rozlišováním. Na to nezapomínejme, není to nic slepého, ale je to růst v duchovní inteligenci, to znamená vivéce a boddhi.
Jiří Vacek: Přesně tak. Právě to rozlišování je nástrojem proti působení zla ve světě. Pokud bychom si řekli, že všecko je, tak jak má být a přestali rozlišovat, tak vlastně pomáháme zlu a silám nepřátelským Bohu, protože jim necháváme volné pole, aby se rozvinuly.