Jiří Vacek - duchovní učitel

Autor „Oblaku“ je neznám, což bylo patrně jeho přáním. Vše, co o něm víme, je, že byl Angličanem a katolickým knězem. (K odluce anglikánské církve došlo až mnohem později v 16. století.) Dílo samo vzniklo někdy kolem roku 1370. Nejstarší jeho zachovaná kopie je z konce 14. nebo ze začátku 15. století. Autorovi se přípisuje dalších šest knih.

„Oblak“ je podle autorových slov určen těm křesťanům, kteří z hloubi duše milují Boha a touží po spojení s ním. Jeho duchovní návod je mystickou stezkou k Bohu láskou a soustředěním, meditací na něho. Bůh je poznáván láskou a nikoliv rozumem a je to právě v tomto „oblaku rozumového nevědění“, kde je poznáván.

Metodou, která vede k tomuto poznání, je soustředění na Boha takového, jaký jest sám o sobě, a nikoliv na jeho přívlastky. Toto soustředění současně ničí naše hříchy a je zdrojem ctností, pokory a dobroty.

Autor a jeho dílo „Oblak“, je řazen po bok takových mistrů a duchovních velikánů, jako je mistr Eckhart, Tauler, Suso, Tomáš Kempenský a další.

Ukázka z knihy

Oblak zapomnění musí vyhladit všechny věci

Jestliže máš někdy vstoupit do tohoto oblaku, žít a pracovat v něm, jak navrhuji, aby tento oblak nevědění byl mezi tebou a Bohem, pak musíš mezi sebe a svět postavit oblak zapomnění. Jsme nakloněni si myslet, že vlivem oblaku nevědění mezi námi a Bohem jsme mu velmi vzdáleni, ale jistě je mnohem správnější říci, že jsme mu mnohem dále, pokud nestojí mezi námi a celým světem oblak zapomnění. Kdykoliv říkám „celý stvořený svět“, pak tím nemyslím pouze jeho bytosti, ale vše, co je s nimi spojeno. Není v tom rozdíl či výjimka, ať o nich myslíš jako o tělesných či duchovních bytostech, o jejich stavech či činnostech, zda jsou dobří či špatní. Jedním slovem: vše stvořené a jeho dění musí být zakryto oblakem zapomnění.

Ať je někdy užitečné přemýšlet o určitých bytostech, co jsou a co činí, v tomto případě je to naprosto zbytečné, neboť vzpomínání či myšlení, co nějaká věc je nebo činí, má záporný duchovní účinek. Soustřeďuje se v tom oko duše, stejně jako lukostřelec se soustřeďuje na terč. Proto říkám: ať myslíš na cokoliv, po celou dobu, kdy tak činíš, je to mezi tebou a Bohem a ty jsi ještě víc vzdálen Bohu, když je v tvé mysli něco jiného než on. Říkám s veškerou úctou že i když neustále je v naší mysli dokonce sám Bůh, pak získáváme velmi málo nebo nic, když přemýšlíme dokonce o boží laskavosti nebo hodnotě, o naší Paní nebo o světcích či andělech nebo o nebeských radostech i přesto, že tak rozjímáš, abys zesílil svoji zbožnost. Ač je dobré přemýšlet o laskavosti boží a milovat jej a chválit za to, je mnohem lepší myslet na něho jako na takového, kterým jest a tak jej chválit v sobě.

Dokonalá a nedokonalá pokora

Uvažme nejprve pokoru. Je nedokonalá, když pramení ze smíšených pohnutek, i když je Bůh hlavní z nich. Je však dokonalá, když je vytvořena samotným Bohem. Nejprve však musíme vědět, co pokora je, abychom jí správně porozuměli. Pak budeme schopni lépe stanovit, co je její příčinou. Sama o sobě pokora není ničím jiným, než pravým poznáním a vědomím, co skutečně jsme. Ten, kdo opravdu vidí a pociťuje sebe, jaký opravdu je, ten bude doopravdy pokorný. Dvě věci jsou příčinou pokory. Jednou z nich je pokleslost, ponížení, ubohost a slabost člověka, do které svým hříchem upadl. Toho si má vždy být vědom, za každou cenu a po celý svůj život, ať je jakkoliv svatý. Druhým zdrojem pokory je nesmírná láska a hodnota Boha samého. Vše stvořené se chvěje, když na něho patří. Všichni učenci jsou před ním hlupáci, světci a andělé slepí. Kdyby Bůh ve své božské moudrosti neobracel jejich pozornost na sebe podle jejich pokroku v milosti, slova by nevylíčila, co by se jim stalo.

Druhá uvedená příčina pokory je dokonalá a věčná, prvá dočasná a nedokonalá. Je nejen dočasná, jako duše se dočasně nenachází v tomto smrtelném těle, když milost boží zesiluje touhu po něm tak často a tak dlouho, jak si sám Bůh přeje a náhle upadá do úplného zapomnění sebe, aniž by se starala o to, zda je ničemná nebo svatá. Ať se to stává připravené duši často nebo zřídka, nikdy to netrvá déle než krátkou chvilku. V tomto čase je duše dokonale pokorná, neboť nezná nic jiného než samého Boha, jako jedinou příčinu. Když však je přítomna jiná příčina či důvod, o kterém ví, i když je Bůh hlavním motivem, její pokora je ještě nedokonalá. Přesto je toto dobré a má být zakoušeno. Ať Bůh nedopustí, abys mně nerozuměl.

Z obsahu

• Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého!
• Naléhavé povolání k pokoře a praxi soustředění (meditace)
• Soustředění na Boha je ze všeho nejlepší
• Soustředění na Boha lze rychle dosáhnout ač nikoliv rozumem nebo představivostí
• V soustředění na Boha jsou veškeré i ty nejsvatější myšlenky překážkou a nikoliv pomocí
• Toto duchovní úsilí, soustředění na Boha, ničí hříchy a vytváří ctnosti
• Vyvrácení omylu, že dokonalá pokora pochází z vědomí vlastní hříšnosti
• Musíme nepřetržitě meditovat, snášet utrpení a nikoho neposuzovat
• Nikde hmotné je všude duchovně, zevně se duchovní praxe zdá být ničim

e-shop